Zdravím,
je to už nějaký ten rok, co jsem absolutně ztratil chuť k životu. Absolutní ztráta koníčků, přátel a všeho, co jsem měl kdy rád. Již několik let často přemýšlím o svém životě a čeho bych chtěl dosáhnout, a tady je ten problém. Vůbec totiž netuším, co od života chci, já vlastně ani nic nechci, chci už jen umřít…
Můj život totiž nestojí za nic, ve škole jsem nijak nevynikal, z práce mne vyhodili a nedaří se mi vytvořit pouto s druhým člověkem. Vztah s nějakou osobou absolutně nezvládám, nevím proč, ale bojím se někomu otevřít, natož se s někým sblížit. Přátelé se mi už ani raději neozývají, protože vědí, že bych se zas stejně na něco vymlouval, a mají pravdu, prostě mě přešla absolutně chuť do života.
Tak se teď ptám sám sebe, jestli by to nebylo lepší už zrovna ukončit tuhle noční můru, takzvaný život. Prý dar, který nám dal bůh, pro mne je to spíš peklo. Všude kolem sebe vidím lidi, které jsem znal, jsou šťastní, mají děti nebo aspoň něco co je baví… Dělá se mi z toho špatně, copak nevidí, jaký ten svět je? Vraždy, násilí, korupce, kdo by po tom, co poznal pravdu o tomto světě, do něj chtěl přivést dítě? Tomu vážně nerozumím.
Už ani nemám pomalu sílu se ráno odhodlat vstát ze své postele, proč taky? Po zbytek svého života jen otročit v nějaké továrně dalších 40–50 let, s vidinou toho, že jestli se vůbec dožiji důchodu, tak co pak? Zahodit nejlepší léta svého života? A na co pak vzpomínat? Na dobu strávenou u stroje? Na monotónní styl každého dne? Vážně nevím, co dál…
Anonymous
Názor odborníka
Dobrý den,
když člověk pozná sám sebe, dokáže lépe porozumět touhám, které má. Každý z nás po něčem touží. A pokud se tyto touhy daří naplňovat, můžeme cítit spokojenost v životě. Pokud ne, tak vzniká frustrace až apatie. Přijde nám, že v životě nic nemá smysl, a mnohem více se začínáme zaměřovat na to, co nám nejde, co nevychází podle našich představ, na negativa. A čím více se na ně zaměřujeme, tím více jich ve světě, v životě vnímáme.
V životě každého, i v každé situaci, existují negativa a pozitiva. Jde o to, na co z toho zaměříme naši pozornost. A jestli jsme schopni vnímat v situacích obojí, nebo pouze jedno z toho.
Píšete o svých známých, kteří mají děti, koníčky a jsou šťastni. Možná je to něco, po čem taky toužíte, jen nevíte, jak na to. Dnes existuje spousta terapeutů, kteří vám mohou pomoci se zorientovat v sobě, poznat sebe, své touhy a najít cestu, jak je naplnit. Jde jen o to chtít a nevzdat se při prvních neúspěších.
Cesta z „temnoty“ bývá náročnější a delší, ale je možná. Pokud člověk chce. Někdy setrvávání v tomto stavu temnoty má jisté výhody. Jako například, že víme, co přijde. Máme určitou jistotu. Jít za svými touhami může totiž přinést selhání, zklamání, můžeme se setkat s nelibostí okolí.
S tím, co píšete, se potkává asi každý z nás, pouze v jiné míře a intenzitě. Myslím, že to poznáte, až si přečtete komentáře, které vám napíší jiní lidé pod váš dotaz. Určitě v tom nejste sám a být nemusíte, pokud vyhledáte pomoc, nebo se alespoň dokážete otevřít lidem, kterým důvěřujete.
Držím vám palce na vaší cestě.
S pozdravem
Eva Belešová
