„O negativních následcích pornografie se zmiňuje mnoho článků,“ napsal nám do redakce sedmadvacetiletý Tomáš, „ale vlastními, autorskými snímky se nezabývají. Má konzumace vlastního sexuálního videa – když například při masturbaci sleduji video, které jsme natočili s přítelkyní – podobně negativní dopad jako sledování porna?“ Zajímavá úvaha, která vzbuzuje ještě zajímavější otázku: proč bychom vlastně vůbec měli předpokládat, že by sledování takových videí mělo mít nějaký neblahý účinek?
Asi každý, kdo nahlédl do nějakého psychiatrického manuálu, našel množství chorob, které jej docela dobře vystihují. Taková shoda okolností ale neznamená, že jsme všichni nemocní. Duševní nemoc je nemocí jen tehdy, pokud zásadně škodí nám nebo našemu okolí. Pokud jsme „strašně citliví, vztahovační a příšerně nepozorní“, neznamená to diagnózu poruchy osobnosti nebo ADHD, dokud na tom nejsme tak špatně, že nám příslušné vlastnosti znemožňují uspokojivý průběh naší životní pouti.
Právníci uznávají zásadu praeter legem: cokoli, co není zákonem explicitně zakázáno, je povoleno. Podobná zásada platí i v psychologii. Protože se psychologie z definice zakládá na vědeckém poznání, cokoli, co věda neoznačila za škodlivé, bychom měli považovat za záležitost osobního rozhodnutí svéprávného člověka. A totéž platí i o sexualitě, včetně pornografie.
Dokud nás porno nerozdělí?
Teorií, jak a proč pornografie ničí lidi, jejich sexualitu a vztahy, je mnoho. Jenže pro ně obvykle chybí důkazy. Jako příklad použijme článek Čtyři způsoby, jimiž porno způsobuje problémy na blogu mezinárodně uznávané Psychology Today, který rozebírá čtyři studie posledních let.
Podle první z citovaných studií souvisí vyšší sledování pornografie s nižší sexuální spokojeností. Není ovšem jasné, jestli sexuálně neuspokojení lidé spíš sledují porno, nebo jestli skutečně sledování porna snižuje sexuální spokojenost. První z variant platí zcela jistě: pornografie bude logicky přitahovat lidi, kterým sexuálně něco chybí. Zároveň nejspíš platí i druhá varianta. V takovém případě je zajímavé zjištění, že příslušný vztah platí různou mírou v různých skupinách – silněji třeba u věřících lidí. Rozdíly mezi různými skupinami naznačují, že pornografie nemusí škodit plošně všem, ale jen některým lidem.
Druhý výzkum upozorňuje, že pornografie nepřináší neutrální učební materiál o lidské sexualitě. Většina z nás vidí v sexuálním kontaktu víc než živočišné uspokojení zachycované takovými videi. Většina z nás také nevypadá jako jejich aktéři – a taky se tak nechová, protože nenatáčí film, ale užívá si svůj vlastní sexuální život. Jenže pokud jsme dospělí a s pornografií to nepřeháníme, jistě zvládneme sexuální fikci a realitu oddělit stejně dobře jako kolegy z práce od dokonale nalíčené Šípkové Růženky čekající na polibek nebo prince pečlivě naaranžovaného na bílém koni.
Autoři třetího z odkazovaných výzkumů upozorňují na vztah pornografie a osamělosti. Ukazují, že platí obousměrně: osamělost zvyšuje sklon k pornografii, stejně jako pornografie zvyšuje osamělost. Redukování lidí na sexuální objekty, promiskuita a jednostranný pohled na ženy, které většina pornografie propaguje, nejsou dobrými předpoklady pro navazování smysluplných intimních vztahů. Proto mohou vést k bludnému kruhu utápění osamělosti v pornu, jehož důsledky dál prohlubují naši osamělost.
Takové problémy ale opět vyplývají spíš z přemíry pornografie – a navíc ještě z přemíry „špatné“ pornografie. Všechny zmiňované problémy navíc souvisí s tím, jak vypadají obvyklá pornografická videa – a pokud si Tomáš natáčí svá vlastní videa, nehrají roli. Podobně nás neblahých důsledků možná může uchránit feministická pornografie, která se rozvinula právě v opozici k extrémním, pro mnohé z nás nechutným videím – a sexuální chování prezentuje romantičtěji a lidštěji.
Poslední zmiňovaný výzkum s poetickým názvem Dokud nás porno nerozdělí dokládá souvislost mezi sledováním pornografie a rozvodovostí. Manželé, kteří v určitém momentu začnou konzumovat pornografii, se v následujících dvou letech rozvedou s dvojnásobnou pravděpodobností oproti těm, kdo se pornu vyhýbají. Vztah je opět nejspíš obousměrný: změny ve vztahu předcházející rozvodu mohou vyvolat motivaci hledat sexuální uspokojení u obrazovky, stejně jako přesun sexuality od partnera k obrazovce může vyvolat partnerskou krizi. Pornografie se tak neliší od jiných činností, jimž se člověk oddává sám. Kdybychom se ptali, jestli lidé rok před rozvodem častěji jezdí na dovolené s přáteli místo s partnerem, výsledek by nejspíš byl stejný. Znamená to, že dovolené s přáteli kazí partnerské vztahy?
Stejně jako u dovolených i u pornografie záleží na konkrétních okolnostech. Nedávná studie sice doložila, že „časté a impulzivní“ sledování pornovideí snižuje sexuální napětí v kontaktu s reálným partnerem – nicméně jiná zase ukázala, že sledování porna naopak reálnou sexualitu zvyšuje, shrnuje populární přehled Mozek (závislý) na pornu. Dopad pornografie je zkrátka individuální. Jestli se sexualita před obrazovkou se vztahem doplňuje, nebo mu naopak škodí, jistě každý trochu citlivý člověk zvládne posoudit sám nebo společně s partnerem. Dalším řešením pak může být sledování videí společně s partnerem: to podle studií naopak sexuální spokojenost ve vztahu statisticky zvyšuje.
Problematická konzumace porna: závislost, nebo kompulze?
Abychom jen neleželi v posteli a nezírali do stropu, potřebujeme motivaci něčeho dosahovat. Původní, živočišné motivace souvisí s tím, co potřebujeme pro přežití jedince a druhu: bezpečí, potravu a sex. Možnost dosažení kýžených hodnot proto v mozku vyplavuje dopamin – látku, která nervovým centrům oznamuje, že má smysl začít se snažit. My lidé pak dopamin vyplavujeme i v reakci na podněty daleko vzdálené těm ultimátním živočišným cílům. Úspěšně zvládnutá práce, vítězství ve hře, pochvala, vidina příjemného víkendu – to všechno nám může pomoci vyplavit dopamin. A také jídlo nebo právě pornografie.
Dopaminový systém umí obelstít drogy způsobující závislost. Nikotin, alkohol, kokain, heroin – to všechno jsou látky, které umí podnítit činnost dopaminového systému, takže v nervovém informačním systému vyvolají dojem, že právě získání té účinné látky je tím nejdůležitějším na světě. Proto dává smysl přirovnávat pornografii k drogám. Stejně jako nikotinem způsobené vyplavení dopaminu způsobuje bažení po další cigaretě, způsobuje i pornografií vyplavený dopamin bažení po další pornografii. Jenže je pornografie drogou? Není. A pornografická kompulze nebo závislost není ničím jedinečná, uzavřeli tvůrci obou světových psychiatrických manuálů (DSM a ICD), kteří po pečlivém zvážení takovou poruchu do nových vydání nezařadili.
Pokud budeme vycházet z dopaminového systému, můžeme jako drogu popsat všechno, po čem bažíme, co je nám příjemné. Právě od označování příjemných věcí totiž ten dopaminový systém máme. Problém nastává až ve chvíli, kdy něco způsobí takový příliv dopaminu, že s tím neumíme přestat – jako třeba právě drogy. A u některých lidí i sázení, jídlo, pochvaly, peníze… Vlastně cokoli.
Vědci se nikdy neshodli, jestli je přesnější popisovat problémy spojené s nekontrolovaným sledováním pornografických materiálů jako závislost, nebo jako kompulzivní jednání. Jako kompulze označujeme opakované nutkavé řešení nějakého stresu nějakým nefunkčním řešením, které nás na chvilku uklidní, ale pak v nás vyvolá potřebu celý proces opakovat. Třeba když máme patologický strach, že máme na rukou bacily – a chodíme si ty ruce pořád znovu a znovu mýt. Anebo když nám sledování porna a/nebo masturbace přinese chvilkovou úlevu od nějaké starosti, takže se k ní vracíme znovu a znovu.
Ať už přijmeme metaforu závislosti nebo kompulze, je pornografie problematická, pokud se jí neumíme zbavit. Pornografie, sociální sítě, televizní seriály nebo počítačové hry jsou vytvořené právě tak, abychom se jich co nejhůř zbavovali. Jejich tvůrci znají naši psychiku a přizpůsobují je účelu bavit nás co nejlépe – a takovému potěšení postavenému přesně na míru lidskému dopaminovému systému může být obtížné odolat.
Jednoduchý test: vypnout ta videa třeba na měsíc. Pokud cítíte nutkání, je na místě přemýšlet, odkud pramení – a jestli si takový půst neprodloužit, abychom měli čas najít uspokojení mimo virtuální svět. Pokud vám abstinence nijak nevadí, ale rádi byste si občas zpříjemnili den nějakým videem, nevidím důvod to neudělat.
Masturbace a pornografie: hříšná, ale v pořádku
Na masturbaci a pornografii nahlíží skrz prsty některé společenské skupiny, kterým připadá „hříšná“ nebo „nehodná“ muže, ženy či člověka. Podobná omezení nejsou založená na vědeckém poznání: z psychologického pohledu dávají podobný smysl, jako kdyby někdo zakazoval jezdit vlakem nebo jíst zelí. Z pohledu psychologie je sexualita každého z nás naším soukromým rozhodnutím – a co si o ní myslí okolí, je druhotné. Samozřejmě za předpokladu, že nám dělá radost a neobtěžuje nikoho jiného. Fyziologické uvolnění, které masturbace přináší, je samo o sobě zdravé.
Takový pohled samozřejmě není jediný. Zásadním argumentem proti konzumaci pornografie je, že lze těžko ověřovat, za jakých okolností takové video vzniklo a co jeho zhlédnutím podporujeme. V případě vlastních videí to ale samozřejmě neplatí: u těch je jen zapotřebí zajistit pragmatické požadavky na bezpečnost. Jak objektivně, aby se takových videí nemohl někdo zmocnit, tak subjektivně, aby Tomáš, jeho přítelkyně nebo kdokoli jiný nebyl nervózní, že se to může stát. Včetně zamyšlení, jestli je partner dostatečně fér, abychom nebyli z existence takových videí nervózní ani v případě – třeba nečekaně bolestného – rozchodu nebo rozvodu.
Zbývá proto docela pragmatická úvaha o tom, co nám sledování přináší a co bere. Pokud občasnou chvilkovou radost nebo úlevu, nevím, proč na sledování autorského porna nahlížet jinak než třeba na chvilkový odpočinek u Facebooku nebo televize. Za předpokladu, že pro nás přísun pornografie není důležitější než právě třeba televize, sociální sítě, křížovka nebo jakákoli jiná banální aktivita, které se občas oddáváme, ale nebude nám nijak zvlášť chybět.
