Představte si, že žijete v rodině, která vás bezmezně miluje. Máte zázemí, jste chváleni za vše, co děláte, oproti vrstevníkům vynikáte, ve škole jsou z vás nadšení. Vytvoří se ve vás pocit, že jste prostě skvělí. Má to ale jeden háček. Když máte pocit, že jste skvělí, obvykle přestanete mít motivaci o něco usilovat. Protože proč, když vám jde všechno samo? Zároveň v určité fázi života můžete začít pociťovat strach, aby se toto „kouzlo“ nevypařilo. Potřeba udržet si svůj status může začít vzbuzovat určitou nervozitu. A pokud se vám něco náhodnou nepovede, ponesete to pravděpodobně velmi špatně, jako každou chybu. Chyby k vám přece nepatří.

S podobnými zkušenostmi vyrůstalo několik mých klientů a jejich život je tímto přístupem velmi ovlivněn. Potýkají se s jedním velkým strachem, a to je obava ze selhání. Obvykle je napojena na silnou emoci studu, který se projevuje jako strach:

• Že budu všem pro smích, když to nezvládnu.
• Že nenaplním očekávání druhých.
• Že může být někdo lepší než já, což vede k neustálému porovnávání se.
• Že když to, o co se snažím, nejde lehce, je se mnou něco špatně.

Je to zkrátka past, do které můžeme být v dobrém úmyslu chyceni, a je z ní poměrně trnitá cesta ven.

Srážka se životem pak bolí bohužel o dost více. Lidé, kteří jsou odmalička trénováni a jejich start není tak harmonický, mají sice jiná emoční traumata, která jsou například kvůli nedostatku lásky velmi silná, ale jejich schopnost pohybovat se v běžném životě a zvládat různé překážky je mnohem lépe vyvinutá. Byli otužováni a potřebovali se životem někdy i doslova prorvat, mají tedy vybudovanou silnější psychickou odolnost vůči selhání.

Strach ze selhání je navázán na takzvané fixní myšlení, o kterém ve své knize Nastavení mysli velmi podrobně mluví Carol Dweck, americká vědkyně v oboru psychologie osobnosti. Dodává, že ve skutečnosti všichni bez ohledu na to, jak jsme byli vychovaní, máme v sobě vždy nějaké procento fixního myšlení. Jde ale o to, jak se nám s tím daří v průběhu života pracovat.

Vymanit se z role dítěte

Pokud máte obavu ze selhání, pravděpodobně jste se ještě zcela nevymanili z role dítěte. Neustále se můžete (v práci nebo osobním životě) ocitat v situacích, kdy vám připadá, že jste za něco káráni nebo znevažováni tím, že se nad vás někdo povyšuje. Pravděpodobně budete také velmi silně reagovat na kritiku nebo i někdy dobře míněnou konstruktivní zpětnou vazbu, která se vás silně dotýká.

Jakýkoli náznak, že by mohlo hrozit selhání, raději zametete pod koberec nebo potlačíte, abyste nemuseli čelit silné emoci, která může být na fyzické rovině až bolestivá. Jeden klient mi tento pocit popsal jako silné nutkání na zvracení v momentě, kdy se setká se svou nadřízenou, která má silnou autoritativní povahu.

Zvědomit si sám sebe jako někoho, kdo se preventivně staví do role dítěte, které je buď v submisivní pozici a nechá na sobě dříví štípat, nebo naopak reaguje vztekem a má problém ustát své emoce, je více než důležité.

Podstatné je také zjistit, jaké spouštěče ve vás toto nastavení podporují. Jsou to rozhovory s rodiči, kteří s vámi neustále mluví jako s dítětem? Nebo je to partner či kolega v práci, který si na vás testuje svoji schopnost manipulovat? Cílem je odhalit svá stinná místa a vědomě se dostávat do role dospělého. Co to znamená?

• Umět vyjádřit své myšlenky a pocity jasně a efektivně, aniž byste zranili nebo urazili ostatní.
• Vyrovnávat s různými životními situacemi a emocemi bez ztráty rovnováhy. To zahrnuje schopnost zvládat stres, frustraci a zklamání, aniž byste se nechali unést.
• Přijímat nové výzvy a mít otevřenou mysl k názorům a zkušenostem druhých bez nutnosti cítit se špatně.

Čas od času na těchto oblastech potřebujeme zapracovat všichni – zejména když nám někdo něco vytýká nebo vyčítá, někdy i neoprávněně. To je přesně situace, kdy se máme tendenci bránit, obhajovat nebo zaútočit a vyhrotit konflikt do nepříjemných rozměrů. Pojďme si ukázat, jak takovou komunikaci ustát jako dospělý, aniž bychom v sobě aktivovali naštvané nebo ublížené dítě. Situaci můžeme zvládnout v klidu, s nadhledem a bez pocitu selhání.

Trénování dospělé komunikace

Dospělý přístup ke komunikaci znamená nejen naslouchat, ale také respektovat sebe i druhé. Základem je sebedůvěra, která umožňuje otevřeně vyjádřit své potřeby a hranice bez nutnosti podléhat emocím, jako je hněv nebo zranění. To neznamená, že ignorujeme své pocity, ale že si je uvědomujeme, aniž by nás ovládaly. Dospělí lidé v takových situacích nepodléhají obranným mechanismům, jako je pasivita nebo agrese, ale volí asertivitu – schopnost stát si za svým a přitom zůstat respektující k ostatním.

Představte si situaci, kdy vám nadřízený vyčítá něco, co považujete za nespravedlivé. Vaše „vnitřní dítě“ by mohlo okamžitě zareagovat obranně nebo vztekle. Místo toho se zkuste zastavit a vědomě si připomenout, že jste dospělí a máte kontrolu nad svými emocemi. Užitečná je technika DESC:

1. Describe. Popište situaci: „Vidím, že jsi nespokojený s výsledkem mé práce.“
2. Express. Vyjádřete svůj názor: „Chápu, že to není podle tvých představ, ale myslím, že jsem postupovala podle zadání.“
3. Specify. Navrhněte řešení: „Můžeme projít konkrétně, kde vidíš problém a jak bych to mohla příště zlepšit?“
4. Consequences. Nastavte důsledky: „Příště pak předejdeme podobným nedorozuměním.“

Tento přístup vám umožní komunikovat klidně a účinně, aniž byste se nechali strhnout emocemi nebo pocitem nespravedlnosti. Tak se dostáváte do role zralého člověka, který své emoce zvládá a umí řešit konfliktní situace konstruktivně. Tímto způsobem můžete neoprávněnou kritiku proměnit v produktivní dialog, aniž byste ztratili důstojnost nebo zbytečně eskalovali konflikt.

Často reagujeme na emoce druhých stejným zažitým způsobem a výsledkem bývá vzájemné obviňování a silný pocit nepochopení. Jedná se s největší pravděpodobností o emoční pozůstalosti a traumata z doby, kdy jsme se neuměli za sebe postavit nebo jsme byli znevažováni různými autoritami či vrstevníky. Tyto emoce (stud, pocit viny, strach) bývají někdy tak silné, že nás dokážou od dospělé reakce naprosto odklonit a ještě prohloubit pocity selhání.

Nenechme se tedy znovu zamotávat do podobných situací tím, že si tyto své reakce a spouštěče lépe uvědomíme a pochopíme, proč do stejné řeky vstupujeme stále dokola – jednoduše, abychom konečně dozráli.

Změna chování i postojů

Podaří‑li se vám zůstat v dospělé reakci, posílí to vaše sebevědomí, jistotu v komunikaci a v neposlední řadě to bude mít dobrý vliv na vztahy s lidmi, se kterými přicházíte denně do kontaktu. Lidé si vás budou více vážit právě proto, že se nenecháte strhnout emocemi a nebudete si každou takovou situaci brát osobně. Ano, někdy je těžké to ustát, jsme emoční bytosti a jezdit na emocionální vlně bývá pro mnohé denním chlebem, ale s pravidelným tréninkem můžeme své reakce změnit a zabydlet se postupně v chování, které nás nevyčerpává, ale naopak posiluje.

Uvědomění pocitů

Svou emoční zralost můžete posílit dalšími způsoby. Jedním z nich je uvědomění si vlastních emocí, aniž bychom se za ně styděli nebo je potlačovali. Zapisování denních emocí vám pomůže identifikovat situace, kdy jste nejvíce citliví. Díky povědomí o vašich reakcích budete i lépe reagovat. Když tedy příště prožijete silnou emocionální reakci, zkuste se zamyslet, co ji vyvolalo. Jaké myšlenky, vzpomínky či obavy vás přiměly reagovat tímto způsobem?

Buď ve střehu… a na chvíli se zastav, než vypěníš

Technika „buď ve střehu“ je skvělým nástrojem pro rozvoj sebeuvědomění a zlepšení sebekontroly v situacích, kdy máme tendenci reagovat unáhleně. Zde je příklad, jak by její použití mohlo vypadat:

1. Situace: Při poradě v práci mě kolega opakovaně přerušuje, když se snažím vyjádřit svůj názor. Cítím se naštvaný a mám tendenci ho okamžitě přerušit zpět a zvýšit hlas, aby mě slyšel.
2. Zapsané chování: Cítím vztek, když mě někdo přerušuje. Automaticky reaguji tím, že zvednu hlas a snažím se získat prostor k mluvení zpátky.
3. Nová reakce: V příští podobné situaci si dám pauzu a nadechnu se. Zvolím klidný tón a věcně řeknu: „Rád bych dokončil svou myšlenku, prosím o chvíli pozornosti.“ Zůstanu soustředěný a klidný, aby se situace nevyhrotila.

Tímto způsobem si člověk nejen uvědomí, kdy a jaké situace ho vedou k ztrátě kontroly, ale zároveň si aktivně vytvoří plán, jak reagovat konstruktivněji. Opakované zapisování náročných situací a reakcí pomáhá vytvořit si nové, pozitivnější návyky. I kdybyste techniku v plné podobě nevyužili, zkusit se před emocionální reakcí na chvíli zastavit pomáhá samo o sobě. Malé pozastavení, byť na pouhých pár vteřin, vám pomůže vyhnout se impulzivním reakcím a jednat v roli dospělého.

Potřeby a hodnoty

Zvládání emočních reakcí souvisí s tím, jaký životní styl vedeme. Když jste dlouhodobě unavení, frustrovaní z lidí, kteří vás vyčerpávají, nebo na sebe neberete ohled, bude těžké udržet své emoce pod kontrolou. Proto je důležité začít se sebepoznáním. Zeptejte se sami sebe:

• Jaké potřeby mám dlouhodobě nenaplněné?
• Co mi v životě chybí?
• Kam se ve svých myšlenkách utíkám, když mi něco nevyhovuje?

Strach ze selhání a dospělá komunikace spolu souvisí. Pokud máte strach selhat, můžete se vyhýbat náročným rozhovorům, přehnaně reagovat na kritiku nebo mít problém se prosadit. Strach totiž vyvolává nejistotu, která nás drží zpátky. Naopak dospělá komunikace vyžaduje odvahu tyto obavy zvládnout. Je o to umět vyjádřit své pocity a potřeby, aniž byste byli ovládáni strachem nebo emocemi.

Abyste nalezli klid, musíte být v souladu sami se sebou. To znamená přijmout i své chyby a neúspěchy jako přirozenou součást růstu. Klid a rovnováha přicházejí, když přijmete sebe takové, jací jste, s chybami i úspěchy, a když se postavíte výzvám s otevřeností místo strachu.