12. 8. 2026
Na fotografiích vypadá japonská technika restaurování porcelánu skoro zázračně. Rozbitá miska se vrací do života a její praskliny září zlatem. To, co ji poškodilo, už není třeba skrývat. Naopak: linie zlomu se stávají součástí její nové podoby. Je snadné pochopit, proč se z kintsugi stala oblíbená metafora lidského uzdravování. Něco se rozbije, ale nemusí to být konec. Střepy lze znovu poskládat. Praskliny zůstanou viditelné, a přesto vznikne nový celek. V této metafoře je naděje, kterou jí nechci brát. Jenže v jejím populárním podání se často odehraje nenápadný posun.
Člověk nemá svou krizi jen přežít – má se díky ní stát silnějším, moudřejším, opravdovějším a autentičtějším. A právě tady ve mně obraz kintsugi začíná vyvolávat neklid. Dobře znám věty, že krize je příležitostí k růstu, těžkosti budují charakter... Spiritualizovaný seberozvoj k nim někdy přidává představu, že nám život, osud nebo vesmír „poslal“ přesně tu zkušenost, kterou jsme potřebovali.