Povídáním se nezměníme

Všímám si toho v poradenství, sledováním lidí okolo sebe i ve vlastním životě. S klientem, který touží po nalezení povolání, po změně životního stylu či po seznámení s novými lidmi, si povídáme. Povídání nám jde. Povídání je bezpečné a pohodlné. Někteří klienti, kteří si přečetli příliš psychoanalytických románů o vhledech klientů na pohovkách, si bohužel nesprávně představují, že právě ve správném „povídání“ tkví celé kouzlo psychoterapie, a tedy jejich změny. Domnívají se, že si budeme povídat tak dlouho a stále lépe – díky tomu, že já magicky vím, jak a o čem si povídat –, až se stane, že následkem tohoto povídání problém zmizí a změna nastane. Představují si proces změny jako vyřešení matematické úlohy: tak intenzivně se jí budeme mentálně zabývat, až nás prostě řešení napadne, nebo ještě lépe – až se řešení v životě odehraje. To ale platí v matematice. V životních změnách málokdy.

Na konci článku najdete videozáznam rozhovoru, ve kterém Dalibor Špok své myšlenky dále rozvíjí a vysvětluje.

Život je v tomto ohledu mnohem jednodušší než matematika, byť je tato prostá pravda pro příznivce hlubokého povídání zklamáním: Změnu obvykle nelze realizovat nekonečným omíláním myšlenek v hlavě a hovorem o ní s druhým člověkem. Změnu lze realizovat jedině díky tomu, že jsem ochoten v životě zásadní změnu provést – tedy změnit své chování, své rutiny a své volby, protože má životní situace, kterou chci změnit, není ničím více než důsledkem tohoto mého chování, těchto voleb a rutin. A tak se s klienty dostáváme ke klíčovým bodům:

• Pokud chcete nalézt povolání, musíte vyjít ven, něco zkusit, někoho oslovit. I když nevíte, koho oslovit nebo co by vás bavilo. Co by vás bavilo, naleznete ale jedině následkem toho, že něco zkusíte. Nikoli naopak.
• Pokud chcete změnit životní styl, musíte přestat dělat něco, co je tak pohodlné a lákavé – koneckonců právě proto to děláte, že. Musíte začít dělat něco, v čem se cítíte velmi nepříjemně, možná úzkostně, jako amatér, jako nýmand.
• Pokud se chcete seznámit, musíte být ochotni dnes vyjít na koncert a zítra na přednášku a pozítří na setkání kolegů. Musíte tolerovat, že v polovině těchto prostředí si budete připadat divně a že vám tam nic nepřijde zajímavé. Musíte se připravit na to, že budete odmítáni, když někoho oslovíte, nebo vás naopak bude oslovovat někdo, s kým o řeč příliš nestojíte… A musíte být ochotni toto dělat dnes, zítra, příští týden, příští měsíc – celý život.

Co je všem těmto situacím společné? Mít ochotu dělat něco, čeho se bojíme, co je nepříjemné. Co často dokonce není jen trochu nepohodlné, ale zásadně diskomfortní. A udělat to ne jednou, ale třeba stokrát – a možná to ani jednou nebude lepší. Udělat to nikoli na půl hodiny, ale na týden nebo na měsíc.

Dejte mi návod na zapínání pocitů

V této chvíli, když si klienti uvědomí, jak moc je skutečná změna obtížná, nikoli ve smyslu nemožnosti ji provést, ale naopak ve smyslu dlouhé řady jasných, ale nepříjemných a obtížných aktivit, činností, setkání, které musí provést – začnou někdy říkat: „Ale to nedokážu, to nedám. Na to nemám čas.“ Nebo: „Řekněte mi, co mám dělat, abych to dokázal. Naučte mě odvaze. Dejte mi návod, jak zaručit, aby se mi do toho chtělo.“ Ale pokud by se vám vždy chtělo do něčeho nepříjemného, byli byste psychopati.

„Návod na odvahu samozřejmě existujte – je to právě vaše opakovaná ochota (či zvyk) vstupovat do velmi nepříjemných situací i s nepříjemnými pocity, které je doprovází, a důsledek toho, co vás tento vstup naučí,“ odpovídám. „Ale to je jako problém slepice a vejce,“ namítne klient. „A já chci rozhodně nejprve vejce,“ mohl by dodat, ale obvykle nedodá.

Je zjevné, co klient v takové situaci chce – chce magii. Chce trik, jak se cítit pohodlně, bezpečně a sebejistě v situacích, které jsou diskomfortní, nové a zásadně ohrožující pro jeho sebepojetí. Řešení tohoto požadavku je jednoduché: Neexistuje. Není to možné z definice toho, co znamená „ohrožující situace“ a co znamená „cítit se nějak“. Pokud byste se cítili bezpečně, nestáli byste v ohrožující situaci, že. Tak jednoduché to je.

Opustit současný stav rovná se opustit současný komfort

Podívejme se na proces změny ještě jiným pohledem: Pokud nejsme ochotni opustit pohodlí svých rutin a komfort našich životů, nemůže se tento život nikdy re‑konfigurovat a změnit. Nemůžeme jej začít žít jinak a být někým trochu jiným. Není to možné právě z toho důvodu, že zůstat v pohodlí rutin a komfortu zvyků (které přinášejí vždy jak pohodlí a zisky, tak nepříjemné důsledky) je synonymem současné konfigurace našeho života… kterou chceme změnit, že? Alespoň o tom tak mluvíme. Obojí je totéž, jen to označujeme jinými slovy.

Je to jako do sebe stále cpát klobásy (mít tento zvyk), ale chtít po životu (nebo terapeutovi), ať v nás „něco změní“, abychom jedli zdravě – s jedinou podmínkou, že zbavit se klobás totiž nejsme ochotni. Případně jsme otevření možnosti je přestat jíst, ale až poté, co se nám do toho „nebude chtít“, co na ně „nebudeme mít chuť“. Což je definice kruhem, že? Jsme ochotni se změnit, až budeme jiní. Vidíte asi sami, jak nemožné takové úsilí je. A tak věříme magii všeho typu, šarlatánům nebo hledáme hypnotizéra, který nám slíbí, že v nás takovou změnu snadno a trvale nainstaluje, tak jako programátor nainstaluje do počítače nový program a spustí jej.

Ochota vstoupit do nepohodlí je základním předpokladem změny

Povídáme o změnách, které bychom v životě rádi učinili. Ale jsme ochotni odložit naše klobásy, ať představují cokoli? Jsme ochotni tolerovat, že i po tomto rozhodnutí na ně stále budeme mít chuť? Většinou ve skutečnosti ne (i když slovy mluvíme o opaku). Pokud jsme ochotni něco změnit, pak si představujeme, že to budou jen drobné ústupky a pohodlné úpravy života, které učiníme. Že si zvolíme sami, které to budou a kudy mají vést. Provedeme je jen do té míry, dokud se u toho stále budeme – a jistě už tušíte – cítit komfortně, bezpečně, jako doma.

Nechceme nic změnit v našem pohodlném životním stylu, ale hledáme zázračnou metodu, která změní jen naše emoční prožívání. Nehodláme nalézt kvalitní vztahy a dělat v životě něco razantně užitečného (nikoli jen zaměřeného na malou domů), ale chceme recept, jak najít smysl a hlubokou spokojenost. Odmítáme odsunout své pohodlné, ale nepříliš ušlechtilé hodnoty z prvních míst našich žebříčků, ale lámeme si hlavu, jak je možné, že se nám v životě nedaří nalézt spirituální hloubku.

Ano – můžeme si klást pohodlné otázky a můžeme si klást účinné otázky. Ty první jsou obvykle příjemné a neohrožující.

Abychom změnili svůj život, musíme se dostat do prostředí, kde se nebudeme cítit hned jako doma, tedy kde se nebudeme cítit dobře. Musíme jít dělat nové zkušenosti, které nabourávají naše vnímání toho, co je v životě podstatné. A toto bourání je vždy pocitově nepohodlné. Jedině takové nové prostředí a nové zkušenosti mají potenciál přinést nám nové inspirace nebo změnit strukturu naší zkušenosti či zvyků.

Důsledkem těchto nových prostředí a nových požadavků tedy přirozeně je, že v nich budeme neklidní, vystresovaní, úzkostní, možná beznadějní, možná depresivní. Protože jsou nové, neznámé, a tedy z definice psychologicky ohrožující. Budeme prostě vším jiným než veselí, optimističtí a v pohodě. Alespoň část této cesty. Kdo není ochoten toto nést, nemůže se měnit.

Změna (novost, neznámost) evolučně znamenala vždy možnou přítomnost nebezpečí, a proto na ni reagujeme ostražitostí, úzkostí, stresem a diskomfortem. Naopak stejnost, stabilita a obeznámenost (tedy stav, který chceme opustit) byla z hlediska přežití volbou bezpečnou, a proto setrvání v ní naše přirozenost podporuje dobrými pocity, které prožíváme. Pohoda stabilizuje a vede k setrvání v ní, změna rozrušuje a vede k diskomfortu, který chceme opustit.

Z hlediska přežití je to vynikající mechanismus. Nicméně jako civilizovaní lidé netoužíme pouze přežít. Chceme žít dobře a kvalitně, chceme žít určitým způsobem. A to si vyžaduje ochotu růst, měnit se a hledat směr, jakým růst a jakým se měnit. Vyžaduje to ochotu překonat primitivní (a proto silné!) biologické mechanismy, které nám pomohou rychle reagovat v případě fyzického nebezpečí, ale skutečně nejsou schopné zaručit, že si najdeme vhodné povolání nebo osobnostně vhodnou partnerku.

Měnit se beze změny je naším nesplnitelným přáním

Být ochoten vstoupit do zásadního nepohodlí cizího tedy není masochismus – je to podstata a požadavek změny. Současný stav, který pro takovou změnu musíme (a nechceme) opustit, není totiž nic jiného než naše komfortní „doma“. Takové tvrzení se nám na první pohled příliš nezdá, protože jsme s tímto současným domovem částečně nespokojeni (proto přicházíme k terapeutovi či hledáme změnu), a proto nevidíme důvod, proč by nám jeho opuštění mělo dělat problém. Pokud nejsme v trýznivé nepohodě duševní poruchy nebo traumatu, pak ale daleko větší měrou naše „doma“ zaručuje také a především zásadní pocit pohody a bezpečí. Je zde trochu neuklizeno, je zde trochu nepohoda, je zde trochu hádek a smrádečku – ale přece jen, doma je doma.

Jedině když vyjdu z domu, tedy pokud naruším tento komfort a pohodu, mohu se dostat do stavu, kdy se budu ochoten reálně učit něco nového nebo do své osobnosti něco nového zakomponovat. Proč bych to totiž jinak dělal? Když jsem v pohodě (komfortu životního stylu a rutin), nic mi víceméně nechybí – nemám důvod nic měnit. Teprve když nejsem v pohodě (tedy vyjdu z tohoto komfortu), začnu hledat, jak tuto spokojenost nově vytvořit. Hledám, kde se nově ubytovat.

Ztracenou spokojenost mohu nalézt tím, že se rychle vrátím do starých vzorců, které už znám a které pohodu bezpečně vytvoří (dám si klobásu neboli vrátím se domů). Nebo experimentuji, zůstanu v nepohodě a díky tomu se setkávám s novými (dobrými i špatnými, vhodnými i nevhodnými) vzorci a podněty, z nichž některé ve mně postupně nastolí kvalitnější „pohodu“. A pokud tyto nové vzorce (situace, vztahy, prostředí, činnosti) postupně poznám, vyberu, přijmu, žiju a zautomatizuju, znamená to, že jsem se změnil. Ony změní mě.

Jinak než přes nepohodu – někdy dokonce velmi zásadní nepohodu a radikální a zásadní opuštění toho, co vytváří mou identitu, zvyky a sebevědomí – se k těmto novým vzorcům dostat nemohu.

Změna bez nepohody tedy není možná, jako není možný hrom bez blesku: Nepohoda vede k touze nastolit (jinou, novou) pohodu a to přináší šanci nastolit tuto pohodu jinými prostředky, kdežto pohoda vede pouze k tendenci stabilizovat ten život, který pohodu už vytváří.

Povídání o změně je jen nová klobása, která nás udržuje v nezdravé současnosti

Každý, kdo chce provést zásadní změnu života, musí být ochoten tento (přechodný, ale značný) diskomfort nést a vstoupit do něho. V opačném případě zůstane pouze někým, kdo bude o svých snahách po změně vyprávět. Tím se zařadí do dlouhé fronty snílků a vizionářů změny, kterou provede „jednou“ nebo „až bude čas“ nebo až si přečte všechny knihy o vizualizaci.

Snít o tom, že se jednou změním, hltat bestsellery pop‑psychologie a zůstat přitom v pohodlí domácího gauče, je ale paradoxně velmi komfortní mechanismus, který nás udržuje v bezpečí stávajících struktur životního stylu a zvyků. Trvá‑li příliš dlouho, dává nám falešnou iluzi, že jsme lepší než druzí, kteří o změně přece vůbec nepřemýšlejí… Můžeme se začít domnívat, že žijeme psychologicky hodnotnější život než „ti druzí“, ba že se vlastně měníme, protože po tom toužíme, diskutujeme, vizualizujeme to a mluvíme o tom.

Jakkoli je naše povídání a mentální zabývání se změnou důležitá první fáze změny, pokud se v ní pohodlně zabydlíme, stává se prostě jen dalším rafinovaným způsobem, kterým si děláme dobře a kterým se udržujeme v pohodě, tedy stabilitě. Podívejte se na mě: povídám, že bych chtěl být jiný, čtu o tom, navštěvuju prima semináře. Dokonce si platím špičkového terapeuta! Není to hezké? Nesnažím se tedy dost?

Cítím se díky tomu dobře, honosně, komfortně. Na rozdíl od „těch ostatních“, kteří o psychologii ani nezavadí, já změnu promýšlím a čtu o ní chytré knihy. To je další zdroj komfortu a spokojenosti sama se sebou. Komfortu, který nás stabilizuje tam, kde jsme, a který nás nikdy nezmění. To je past, do které můžeme v současném světě informačního přehlcení a nekonečných nabídek povídání snadno spadnout. Nepomůže vám ale další kniha a obvykle ani další povídání. Pomůže vám pouze vaše ochota vyjít tam, kde to neznáte a kde (pro vás) bude vždy studeně foukat…

Online rozhovor rozvíjející myšlenky z tohoto článku jsme vedli naživo na Facebooku 12. července 2022: