Workoholismem se intenzivně zabývám už několik let. Nedávno mě napadlo udělat si drobnou statistiku, kolik klientů za mnou s workoholismem za posledních pět let přišlo. Číslo není plně vypovídající, v posledním roce došlo k masivnímu nárůstu klientů poté, co jsem začal být v této oblasti známější. Přesto to číslo o mnohém vypovídá: 1. Slovy jeden. Přesněji jedna.
Loni na jaře se u mě poprvé objevila klientka, která si chtěla popovídat o vztahu k práci. Od té doby se bavíme o její matce. A krom toho mám spoustu klientů, kteří si přišli popovídat o matce. A už několik let se bavíme o práci.
To, že si člověk není vědom závažnosti problému, je charakteristické snad pro všechny typy závislostí. Všechny vtipné výroky typu od dob, co piju víno, nemám problém s alkoholem, či, já nemusím pít, můžu přestat, kdy chci, ale prostě nechci, jsou veselé jen pokud si neuvědomíme, co se za nimi skrývá. Neochota přiznat si problém.
Neochota či neschopnost náhledu je až zarážející. Jeden z nejsmutnějších momentů v mé profesi je, když mi mladé děvče (nebo muž, ale u děvčat je to ještě smutnější), které za krátkou dobu koketování s pervitinem zažilo víc, než by mělo zažít za celý život, vysvětluje: Já s tím nemám problém. Já jen žila v příliš lehkým světě a potřebuju si sáhnout skutečně na dno.
Ctnostná závislost
S prací je to jiné. Pokud někdo pije denně deset panáků, časem se mu dá nejspíš vysvětlit, že něco nedělá dobře. Ne tak s prací. On přeci nepracuje tak moc jen tak pro zábavu. Dělá to pro rodinu. Pro firmu. Pro vlast. Kdyby ostatní pracovali jako on, to by se to žilo.
Když se snažíme léčit workoholismus, dostáváme se do dob, kdy cigareta či doutník byly znamením společenského postavení, alkohol byl všelék a kokain se dával dětem na bolavé zoubky. Lidé už tuší, že je to problém. Ale velmi nezřetelně. Workoholismus se řadí mezi ctnostné závislosti. (Řadí. Nikdy jsem nenarazil na žádnou jinou, která by zapadala do této kategorie. Snad neovladatelná touha konat dobro?) Ale nic ctnostného na něm není. Není příliš velký rozdíl v tom trávit v práci šestnáct hodin denně a nebo pít denně láhev vodky. Obé je zničující. Pro jednotlivce, jeho duševní i tělesné zdraví. I pro jeho okolí. Pracovní kolektiv i rodinu.
Workoholik je často nevýkonný. Není schopen relaxovat, nabrat nových sil. Časem se zhroutí. I když vydrží, má často zcela neadekvátní požadavky na své kolegy a devastuje tým.
Většina lidí si představuje workoholika jako úspěšného manažera, který prací žije, tráví v ní dny a noci a jen občas si zajede svým Lamborghini na vyjížďku. Takových workoholiků (urputný typ se to jmenuje) jsem v praxi potkal žalostně málo. (Možná i proto, že jsou zpravidla úspěšní a nevyhledávají pomoc.)
U většiny workoholiků by ale ani jejich okolí neřeklo, že do kategorie workoholismu spadají. Asi většina, kterou znám, spadá do kategorie záchvatovitých. Věnují práci neuvěřitelné množství energie. Jsou výkonní, nadšeni, opojeni svou rychlostí. Jenže se neumí zastavit a jedou, dokud nepadnou. Pak zjistí, že nestihli, co potřebují, a jen co se zotaví, vrhnou se do práce s ještě větší vervou. A zkolabují o to dříve. Měl jsem nemálo lidí, kteří byli schopni pracovat jeden dva dny a zbytek týdne se třásli, že zase budou muset jít do práce. No řekli byste o nich, že jsou to workoholici?
A ještě méně byste to řekli do hyperaktivních typů, kteří se vrhají s velkým nadšením a vervou do spousty nových projektů. Jenže žádný nedotáhnou a jejich život se brzy změní na kličkování mezi nespokojenými zákazníky a nedodrženými termíny. Představte si, že jste jejich zákazník. Či šéf. Schovává se, nebere telefony, nic nemá hotovo, vymlouvá se. No řekli byste, že jeho problém je, že pracuje příliš?
Svoboda volby
Všechny závislosti jsou si podobné. Ze začátku člověk prostě příliš pije. Nebo pracuje. Pak se jeho svět začíná zužovat a odpadávají činnosti, které se závislosti nesouvisí. Nejlepší zábava je sejít se u piva, povídat si o pivu, snít o pivu. Či jít do práce, po práci jít ven s kolegy z práce, bavit se o práci, nadávat na práci. Časem zjistí, že na večírek jde jen proto, že by tam mohl potkat nové klienty, a golf začal hrát, protože by tam mohl uzavřít zajímavý kontrakt. Přátelé mají smysl, jen pokud souvisí s prací. Ne, že by na ty staré zapomněl. Ale chápejte. Není čas. Už se nejde projet na kole. Je to málo intenzivní. Vše musí být rychlé, efektivní. Za peníze, protože tam je aspoň jistota kvality. Sport. Zábava. Sex.
Nedávno jsem měl kdesi povídat o významu volného času. To, že mi hned nedošla absurdita zakázky, je jen známkou, v jak podivném světě se pohybujeme.
Trápí to jeho blízké, jeho rodinu, na kterou nemá čas a energii. A kteří mají starosti o jeho zdraví, na kterém se práce, stejně jako alkohol, jednou podepsat musí. Nejméně ze všech to zatěžuje jeho šéfa. No řekněte, kdy vám šéf řekl naposledy měli byste méně pracovat? Nepamatujete? To je chyba. Workoholik je často nevýkonný. Není schopen relaxovat, nabrat nových sil. Časem se zhroutí. I když vydrží, má často zcela neadekvátní požadavky na své kolegy a devastuje tým.
Nedávno jsem měl kdesi povídat o významu volného času. To, že mi hned nedošla absurdita zakázky, je jen známkou, v jak podivném světě se pohybujeme. Je to, jako kdybych měl přednášet o významu dobrého jídla či kvalitního sexu. Na volném čase je dobré to, že prostě je. Je smutné když někdo bere práci jen jako povinnost, ze které pátek co pátek uniká do klidu své chalupy, jak to u nás bylo dobře známo po léta. Stejně smutné ale je, pokud někdo bere volný čas jen jako předehru před prací. Obojí má svůj význam, obojí má svou hodnotu.
Kdysi jsem měl klienta, který říkal, mám dva sny. Buď bych chtěl nového Aston Martina. A nebo zahrádku, kde bych pěstoval mrkev. Práce se závislosti je cesta k získání svobody volby. Možná zjistí, že mu ten Aston Martin za to nestojí. A nebo zjistí, že se to nevylučuje. Když se bude soustředit na záhonek s mrkví, možná bude pracovat méně. Ale o to efektivněji.
Autor publikuje na svém blogu www.tomasrektor.cz.
