Nový audiobook: Závislé vztahy
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Prameny naděje

Který ze tří zdrojů naděje je vám nejbližší? S psycholožkou Alenou Slezáčkovou o tom, jak žít šťastněji.

Kde brát naději v těžkých situacích, které nemůžeme ovlivnit? Jak se správně těšit? A do jaké míry můžeme ovlivnit svůj pocit štěstí a životní spokojenosti? Na tyto otázky odpovídala Alena Slezáčková, psycholožka a znalkyně pozitivní psychologie z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.

Začala bych známým citátem Václava Havla: „Naděje není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Jak vy ze svého pohledu vnímáte rozdíl mezi nadějí a optimismem?
Optimismus bývá vnímán jako vlastnost nezávislá na kontextu. Je to spíš obecnější charakterový rys. Optimista prostě má sklon očekávat, že situace se budou spíše vyvíjet příznivějším směrem.

Kdežto naděje…?
Existuje víc než jeden pohled na naději. Donedávna byla nejrozšířenější kognitivní teorie Charlese Richarda Snydera – ten vnímal naději jako motivační stav daného člověka, který chce dosáhnout nějakého cíle. V tomto pojetí společně působí dvě složky: cesta, tedy způsob, kterým se chce člověk ke svému cíli dobrat, a energie, kterou k tomu potřebuje. Tento pohled na naději se uplatňuje hlavně v situacích týkajících se konkrétních cílů, které jsou dosažitelné a máme je do určité míry pod kontrolou.

Naději ale prožíváme (nebo ztrácíme) i bez souvislosti s konkrétními cíli.
Toho se týká druhý, relativně nový pohled na naději od švýcarského psychologa Andrease Kraffta. Ten hovoří o takzvané prožívané naději, kterou cítíme i v situacích, které nemůžeme přímo ovlivnit. Je to taková základní důvěra, že věci půjdou dobře, anebo v nich lze nalézt nějaký smysl, jak stojí i v onom citátu od Václava Havla. Na rozdíl od optimismu je středem pozornosti u prožívané naděje sebepřesah. Má velmi úzký vztah ke smysluplnosti života, kvalitě vztahů s druhými lidmi a spiritualitě.

Barometr naděje

Jak si ale naději udržet v situacích, kdy životní okolnosti nemůžeme ovlivnit – třeba jako jsme to zažili teď během pandemie koronaviru?
V těchto situacích se právě ukazuje, že naši duševní pohodu ovlivňuje více prožívaná naděje než naděje kognitivní. I když nemáme možnost věci ovlivnit, nemusíme propadat zoufalství. A naše výzkumy v rámci mezinárodního projektu Barometr naděje ukazují, že zdrojů této prožívané naděje je celá řada.

Které to jsou?
I když o naději uvažujeme směrem do budoucna, zdroje naděje mohou přicházet z různých časových dimenzí. Například lidé, kteří jsou vděční za vše dobré, co se jim v životě stalo, mají tendenci mít také do budoucna více naděje. Dokážou si ty dobré věci připomenout, poděkovat za ně. A to zároveň zvyšuje jejich zdravou sebedůvěru i naději do budoucna. Vděčnost je tedy zdroj z minulosti.

A v přítomnosti?
Technika všímavosti, mindfulness, nás učí brát věci tak, jak jsou, reagovat na to, co se právě děje. Nevymýšlet žádné alternativní scénáře. Všímat si dobrých věcí, vychutnávat si pěkné okamžiky, které někdy přehlížíme pod vlivem stresu a úzkosti – i to má vliv na prožívanou naději. A pokud jde o budoucnost, nadějné myšlení má také rozměr plánování a těšení. Z našich výzkumů vyplývá, že lidé, kteří jsou aktivnější, kteří nerezignují a jsou i v omezených podmínkách schopni dělat si plány a stanovovat cíle, mají více naděje.

Lidé jsou ale vůči těšení obezřetní. Obávají se, že čím víc se budou těšit, tím víc jsou posléze ohroženi zklamáním.
Těšení je opravdu silným zdrojem energie. Poskytuje nám pozitivní emoce, které jsou nejen příjemné, ale prospěšné pro duševní a tělesné zdraví. Je pravda, že řada lidí si těšení z různých důvodů zakazuje. Připadá mi to, jako bychom někam chtěli jet autem se zataženou ruční brzdou. Raději se moc nerozjet, abychom to pak ubrzdili.

Lze se „správně“ těšit?
Je důležité mít nějaký předmět těšení, ale zároveň moc nelpět na jeho přesném naplnění. Udržet si reálný přístup a otevřenou mysl. Můžeme se třeba těšit na dovolenou k moři, ale čím konkrétnější představu, jak by dovolená měla vypadat, si vytvoříme, čím víc na ní budeme ulpívat, tím větší je riziko zklamání. Další dobrý přístup je nedávat si jeden velký cíl, na který se těšíme ve vzdálené budoucnosti, ale naplánovat si víc drobných radostí, na něž se můžeme těšit během všedních dnů. Ne že za půl roku pojedu k moři, ale že v sobotu pojedu na výlet. Předměty těšení by měly být konkrétní, dosažitelné a reálné.

Máte i nějakou radu, jak pracovat s případným zklamáním?
Prožité těšení nám už nikdo nevezme, i když nám to potom případně nevyjde. Je otázka, jak moc dovolíme, aby ono zklamání devalvovalo předchozí proces těšení.

Zmínila jste, že pro nadějné myšlení jsou důležité kvalitní vztahy. V jakém smyslu?
Když jsme se v našich výzkumech v rámci Barometru naděje lidí ptali, co je pro ně největším zdrojem naděje, často zmiňovali své rodinné příslušníky, přátele a další poskytovatele sociální opory. Propojení s druhými lidmi, se světem okolo nás je důležitým vnitřním zdrojem naděje. A také opakovaně zjišťujeme, že lidé, kteří jsou ochotni něco udělat pro druhé, třeba v rámci dobrovolnických aktivit, tím posilují svou vlastní duševní pohodu a také naději.

Souvisí nadějné myšlení také s vírou? Mají věřící naděje víc?
V našich výzkumech dáváme respondentům, pokud jde o religiozitu, řadu možností: ptáme se jich, jestli jsou křesťané, buddhisté, židé, muslimové či jiného vyznání… Další možností je, že je ten člověk duchovně založený, ale nehlásí se k žádnému náboženství. Třetí skupinou jsou ateisté. Nejvíce lidí se hlásí ke křesťanství, ke spiritualitě bez příslušnosti k náboženství a k ateismu. Opakovaně se ukazuje, že nejvyšší míru naděje i životní spokojenosti a smysluplnosti vykazují lidé, kteří se pokládají za duchovně založené, ale nejsou organizováni v žádné církvi. Častěji jsou také aktivní v dobrovolnických aktivitách a podobně. Rozhodně netvrdíme, že nějaká možnost je lepší nebo horší, ale tyto rozdíly tu skutečně jsou.

Vaše výzkumy nadějného myšlení jsou mezinárodní. Jsou nějaké rysy, ve kterých se Češi výrazně odlišují od jiných evropských národů?
Například v roce 2015 jsme srovnávali skupiny respondentů ze čtyř zemí – Francie, Švýcarska, Německa a České republiky, za kterou se účastnilo 753 respondentů. Překvapilo nás, že Češi vyšli z výzkumu jako výrazně vděčnější než jiné národy. Domnívám se, že střední a starší generace v tomto směru byla ovlivněna komunistickým režimem, pořád ještě lidé mají v paměti, co všechno se předtím nemohlo, a proto si více váží současných možností. A možná, že dnes – i vlivem pandemie koronaviru – dorůstá generace, která si bude po skončení této krize svých možností více vážit a díky tomu bude vděčnější.

Odrážejí tyto žebříčky naděje, vděčnosti a životní spokojenosti také aktuální události v dané zemi?
Rozhodně ano. Nejnižší životní spokojenost v onom výzkumu, prováděném v listopadu 2015, nám vyšla u francouzského souboru respondentů. Mohlo to být do velké míry dáno i tím, že krátce předtím došlo v Paříži k velkému teroristickému útoku a celá země jím byla otřesena. Všechny tyto žebříčky do určité míry reflektují aktuální náladu a dění ve společnosti, i když otázky bývají formulované obecně. V nově publikované studii jsme porovnávali soubor českých respondentů s obyvateli Jihoafrické republiky. I když to zní nepravděpodobně, v něčem je jejich historie podobná té naší. Oni měli apartheid a proti němu brojil Nelson Mandela, u nás byl komunismus a měli jsme Václava Havla. Po pádu těchto režimů došlo k vzepětí nadějí a potom k určitému pádu do reality. Zjistili jsme nyní, že český soubor vykazoval méně naděje a pozitivních emocí než ten jihoafrický. To souviselo s tím, že v JAR nedávno došlo k další politické obměně, vládnoucí zkorumpovaná garnitura byla vyměněna a opět tam probíhala určitá fáze naděje. Tyto makrosociální vlivy tedy zjevně do našich měření vstupují. Musím ale říci, že naše výzkumy mají řádově jen stovky respondentů, nelze je tedy úplně zobecňovat.

Sociologové hovoří o tom, že země, kde občané nejvíc důvěřují svým institucím, jako například Dánsko, mají i nejvyšší úrovně životní spokojenosti. Zatímco v Česku vnímám, že důvěra vůči našim institucím je dost nevalná. A za poslední rok se to ještě vystupňovalo…
Samozřejmě se to projevuje velmi negativně. V našich průzkumech naděje se lidí ptáme na vyhlídky do příštího roku, co se týče osobního života, politiky, ekonomiky, životního prostředí, sociálních otázek… A také se ptáme na to, jak byli v těchto oblastech spokojeni v minulém roce. Máme data od roku 2013 až do současnosti. Opakovaně se ukazuje, že lidé bývají nejvíc optimističtí a spokojení, pokud jde o jejich osobní život. Ten mají pod kontrolou, ten drží ve svých rukou. Naopak nejméně spokojení bývají s politikou a řízením země. Cítí vůči politikům malou důvěru a bohužel mají už i nízká očekávání. Už dopředu očekávají, že to nebude dobré. Na druhou stranu si říkám, jestli je každý tak kritický také sám k sobě. Například teď, v období pandemie. Hodně lidí volá „ať už je to lepší“, ale mnozí se chovají tak, že k tomu sami moc nepřispívají. Důvěra ve vládu je důležitá, ale stejně důležitá je důvěra v sebe samé, že se dokážeme chovat ohleduplně, nesobecky, trpělivě…

Koláč štěstí

Před časem jsem narazila na „koláč štěstí“ výzkumnice Sonji Lyubomirsky. Podle ní je naše schopnost být šťastní z padesáti procent dána geneticky. Ze čtyřiceti procent můžeme svoje štěstí ovlivnit vlastní aktivitou, tím, jak se chováme. A pouze z deseti procent nás ovlivňují životní okolnosti – kde žijeme, kolik vyděláváme a tak dále. Jaký je váš názor na toto rozdělení?
Tento happiness pie je pro svou jednoduchost často citovaný a lidé se na něj odvolávají, ale brzo se na něj snesla vlna kritiky. Psychologové Nicholas BrownJulia Rohrer loni publikovali studii, ve které tento koláč štěstí analyzovali – a práce Sonji Lyubomirsky z toho nevychází úplně dobře. Dopustila se obrovských zjednodušení. Prvním problémem je, že svůj graf rozdělila na tři díly: genetické vlivy, záměrné aktivity a situační vlivy. Jenže nezohlednila, že všechny tyto tři faktory spolu úzce souvisejí. Když je někdo od narození radostný, optimistický, pohodář, má to vliv na to, co v životě dělá, tedy na jeho záměrné aktivity. A také na to, do jakých životních situací se dostane. Všechny ty tři věci se ovlivňují, nelze mezi nimi vést čistý řez.

Jaký je váš názor na vliv dědičnosti? Souhlasíte s tím, že je zhruba padesátiprocentní?
Lyubomirski to usoudila na základě tří studií, které navíc měly velmi rozdílné výsledky. Novější studie poukazují spíš na to, že vliv dědičnosti na stabilní složku štěstí je větší, může být 70–80 procent.

A co vliv životních okolností? Skutečně je tak malý, jak tvrdí Sonja Lyubomirski, tedy desetiprocentní?
I kdybychom zavřeli obě oči, ten „koláč“ je nastaven spíše na západní bohaté státy. Rozhodně nemůžeme říci, že to, kde žijeme, s kým žijeme, má tak malý vliv na štěstí. Když se narodíte třeba v Sýrii, v Sierra Leone, v Afghánistánu, když vám na dům padají bomby nebo si nemůžete svobodně zvolit partnera, vliv nezměnitelných životních okolností je daleko větší.

Pro vlastní aktivity, jimiž bychom ovlivnili svůj pocit štěstí, tedy mnoho prostoru nezbývá…
Do velké míry nás skutečně ovlivňuje naše dědičné nastavení, ale i životní okolnosti, do nichž se dostaneme. Naše možnost ovlivnit svůj pocit štěstí a pohody vychází spíše z neuroplasticity našeho mozku, jeho schopnosti učit se, přijímat nové věci, vytvářet nové spoje. Z řady experimentů víme, že lidé jsou schopni změnou svého myšlení a chování zvýšit úroveň své duševní pohody, ale není to tak jednoduché, jak naznačuje happiness pie. Doufám, že jsem vás nezklamala!

Spíše jste mě překvapila. Domnívala jsem se, že budete s Lyubomirsky více souznít, vzhledem k tomu, že také vy ve svých přednáškách doporučujete drobné každodenní aktivity pro zvýšení nadějného myšlení.
To máte pravdu, ale položme si otázku, kdo z lidí to opravdu dělá? Obvykle tyto praktické metody do svého života zařazují (a především u nich vytrvají) lidé s vyšší úrovní tzv. vědomí vlastní účinnosti (self‑efficacy), motivace, vůle, s dobrou úrovní seberegulace… Samozřejmě, vždy je lepší udělat něco pro svou duševní pohodu než neudělat. Ale pro některé lidi je to snazší a pro některé naopak velmi těžké. Seligmanův program naučeného optimismu je postaven na tom, že je možné naučit se myslet víc optimisticky. Ale sám Martin Seligman říká, není možno z ryzího pesimisty udělat optimismu. Vždy pracujeme v rámci vrozeného potenciálu, v intervalu svého „vnitřního nastavení“. Na pomyslné škále duševní pohody lze snadněji dojít z minus tří do minus jedna, ale již těžko do plus tří.

Jít štěstí naproti

Psycholog Daniel Gilbert ve své knize Škobrtnout o štěstí píše, že lidé neumějí dobře odhadnout, co je v budoucnu udělá šťastnými. Máte nějaké tipy, jak se v tom zlepšit?
Důležité je uvědomit si, jak přemýšlíme, co je pro nás atraktivní, na základě čeho se rozhodujeme. Lidé jsou schopni odhadnout, jak se budou cítit, ale dělají v tom mnoho chyb. Například mají tendenci přeceňovat, na jak dlouho je nějaký zážitek ovlivní. Říkají si: „Jestli neudělám tuhle zkoušku, bude to konec mého života!“ Odhadnou, že jejich pocit bude negativní, ale nedokážou odhadnout, jak dlouho bude působit. Někdy podceňují svou odolnost, schopnost zvládání stresu. Když někdo přijde třeba rozchodem nebo rozvodem o někoho drahého, má pocit, že už nikdy nebude šťastný. Ale po měsících nebo letech je řada lidí schopna vrátit se do života i být znovu spokojená.

Dokážete poradit, jak se lépe rozhodovat, abychom se v budoucnu cítili šťastnější?
Naše mysl je uzpůsobená, abychom fungovali efektivně, rychle, pohotově. To nám v evoluci pomáhalo přežít. Ale v současném světě ty rychlé soudy mohou být problémem. Při rozhodování podléháme řadě iluzí. Jednou z nich je „iluze kukátka“. Někdo si chce třeba koupit dům za městem a zaměří se jen na to, že bude mít dům se zahradou. Přitom úplně přehlíží všechno, co s tím souvisí: horší dopravní dostupnost, vzdálenost od přátel a podobně. Když se zaměříme na tu jedinou věc, která nás oslní, máme tendenci přehlížet další souvislosti. Pro jedno pozitivum nevidíme případná negativa. Takže to trvá rok, dva, a potom se noví majitelé domů za městem z vesnice stahují zpět do města.

Jakým dalším klamům při rozhodování podléháme?
Někteří lidé se hodně rozhodují podle názorů a zkušeností druhých, podle trendů, podle toho, co si kdo myslí, podle toho, co jim někdo doporučí. Přejímáme cizí názor, aniž bychom zohlednili, že ten člověk má jiné zkušenosti a priority. A pak zjistíme, že se v tom my sami necítíme dobře. Proto je dobré udělat si nejprve vlastní zkušenost, než za sebou spálíme mosty – ať už v jakémkoli slova smyslu. A další iluze – říkám jí „efekt roztomilého štěňátka“. Jsme evolučně přizpůsobeni k tomu, že když se nám něco líbí, máme tendenci to chtít a vlastnit. To souvisí s narůstajícím materialismem, tendencí k hromadění věcí. Z řady výzkumů však víme, že vyšší materialismus souvisí s nižší životní spokojeností. Hromadění věcí nevede ke zvýšení a udržení štěstí. Je dobré všímat si svého uvažování, zkoumat, co je za naším rozhodnutím a vyhýbat se náhlým a impulzivním rozhodnutím.

Alena Slezáčková je docentkou psychologie na Ústavu psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Ve své výzkumné činnosti se zaměřuje primárně na témata naděje, duševního zdraví a všímavosti (mindfulness). Je zakladatelkou a vedoucí Centra pozitivní psychologie v ČR, členkou vedení Mezinárodní asociace pozitivní psychologie IPPA, zástupkyní pro Českou republiku v Evropské společnosti pozitivní psychologie ENPP a vedoucí sekce Pozitivní psychologie při Českomoravské psychologické společnosti ČMPS. Je autorkou monografie o pozitivní psychologii a řady vědeckých a populárních publikací z oblasti pozitivní psychologie a psychologie zdraví. Věnuje se také přednáškové a lektorské činnosti.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Moje cesta z deprese

Deprese nepřijde jen tak. Čím pro ni nevědomky vytváříme podmínky?

8 min

Zahledění do sebe

Kousek narcismu je v každém z nás. Kdy to začíná být vážné?

16 min

Eros a spiritualita

Eros je tvořivá síla nezávislá na našich přáních. Jak ji pozvat do svého života?

34 min

Truchlení je chaos

Popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření? Nikdo z mých klientů neprožíval smutek takto strukturovaně.

14 min

Rodiče ve válce

Rozešli jsme se, ale boj pokračuje. Jde nám totiž o děti. Jak „rozvodové démony“ utišit?

16 min

Otevřít audio sekci