Jsem nesmírně vděčná, že mohu žít svůj život podle svého. Někdy to ovšem není úplně snadné. S možnostmi totiž přichází i nutnost volby: kým v životě být, čemu věřit, jak se chovat, jaká pravidla dodržovat. A mnohdy už si jen s „hlasem srdce“ nevystačíme. Je třeba rozumět trendům, vidět trochu do budoucnosti a hlavně navazovat ty správné kontakty.
- Můžeš být kýmkoliv!
- Nešlapej po lidech, které potkáš na cestě vzhůru – možná tam budou, i když půjdeš zpátky.
- Stačí pět správných lidí, a dostaneš se do kontaktu s kýmkoliv.
Myslím, že na těch tvrzeních není samo o sobě nic špatného. Ba naopak. Nabádají v první řadě k důvěře v sebe sama, k ohleduplnosti a pěstování vztahů. Občas se mi ale zdá, že jim přisuzujeme ještě jiný význam, který zastiňuje ten původní.
Z Můžeš být kýmkoliv jako by se stalo buď tím, co si žádá doba. Na místo pěstování osobnosti, kultivování duše, hledání svého opravdového já nastupuje honba za prestižní image. Nutnost zalíbit se. Potenciálním zaměstnavatelům, přátelům, dokonce i neznámým lidem.
Kdo nestudoval v zahraničí, jako by nebyl. Kdo nesleduje trendy, ztrácí i sociální postavení.
Sociální sítě jsou dnes v podstatě vizitkou každého, kdo je využívá. Stává se běžnou praxí, že personalisté dřív, než se s dotyčným či dotyčnou setkají osobně, o něm hledají údaje právě na internetu.
Přátelství versus prospěch
Dívám se kolem sebe a vidím čím dál víc perfektních mladých lidí s perfektním účesem a v perfektních šatech. Z těch, co znám osobně, většina pracuje jako sales director, key account manager, senior manager a podobně. Mají spoustu přátel a ještě více kontaktů. A nejen těch virtuálních.
Považuji to za špatné? To rozhodně ne. Ale zneklidňuje mne to. Respektive mě zneklidňuje to, že mi u nich něco chybí. Opravdovost. A příčinu vidím právě v tom nekonečném moři příležitostí. Je totiž těžké být sám sebou, hledat se a nacházet, když můžete být tím, kdo zrovna na trhu práce frčí, nebo tím, kým byste podle nejnovějších trendů měli ve svém vlastním zájmu být.
Nejsem tak stará, abych se nepovažovala za součást generace mladých. Přesto mezi mnou a pětadvacetiletým studentem vysoké školy vidím téměř hmatatelný rozdíl. V hodnotách, ve vidění světa, ve způsobu navazování kontaktů a přátelství.
Je skvělé, když se v práci seznámíte s novými lidmi a stanou se z vás přátelé. A stejně tak je fajn, když se dobří přátelé domluví a založí svůj vlastní podnik. To, co kolem sebe často vidím, není ani jedna z těchto možností. Místo ohleduplnosti k lidem, které člověk potkává na cestě vzhůru, vidím spíše vypočítavost ve stylu nikdy nevíš, kdy se ti kdo bude hodit.
Jako by se z přátelství stávala obchodní smlouva, ve které je třeba přesně definovat prospěch a vypočítat míru vložené energie. Domluvený počet společných pracovně – přátelských večeří nebo obědů. Jasně stanovené podmínky a přísné sankce za porušení:
- Jakmile pro tebe něco udělám, jsi mi zavázán.
- Snaž se, příteli, být mi prospěšný v mé kariéře, nebo se s tebou přestanu vídat.
- Cože, ty nejdeš na náš pracovní večírek? To jsi kamarád?
- Nezlob se, je to byznys, nic osobního, ale končíš.
- Jsi kamarád, musíš mi pomoct tu práci získat!
Bude to stačit?
Samozřejmě jsem nepřestala věřit v sílu a hloubku opravdového přátelství. Jen se mi zdá, že začíná být mnohem obtížnější (alespoň pro lidi ve věku mezi dvacítkou a třicítkou) najít si vedle pěstování image, vytváření sítě kontaktů a budování kariéry také čas a chuť se otevřít a vystavit se případnému zranění ve prospěch opravdového vztahu.
Rozhodně by byla na místě hlubší úvaha, co je opravdové přátelství. Pro příklad snad postačí pár atributů, které k němu dle mého názoru neodmyslitelně patří: opravdovost, upřímnost, zájem, dobrovolná investice času a energie bez nároku na vrácení v plné výši, tolerance odlišných názorů. Tedy vše, co tak docela nepotřebujeme při navazování kontaktů s vidinou osobního prospěchu.
Občas mám strach, jestli se uchytím jen s tím, kdo opravdu jsem. Jestli se uživím. Jestli budu pro ostatní dost dobrá.
Nechci žehrat na „dnešní zkažený svět a neutuchající tlak společnosti na výkon a prestiž“, i když ho více méně denně vnímám. Žiju ráda a jsem vděčná za svobodu, kterou mám. Občas mám ale i strach.
Strach, jestli se uchytím jen s tím, kdo opravdu jsem. Jestli to bude stačit. Jestli se uživím. Jestli budu pro ostatní dost dobrá. A právě existenční strach je podle mne to, co nás často nutí mazat rozdíly mezi přátelstvím a pracovním kontaktem.
Když jsem působila jako zástupce technického vzdělávání, cílová skupina mojí práce byla právě na vysoké škole. To, co jsem si z rozhovorů a návštěv odnesla, je opravdu velký tlak na originalitu a výkon. Důraz na široké obzory a komplexní využitelnost. Kdo nestudoval v zahraničí, jako by nebyl. Kdo nesleduje trendy, je pozadu. A ne jen v souvislosti se studiem či přesněji specializací, ale i s životem a společenským postavením.
Chodit na správná místa
Občas tam zavítám i teď. Dívám se na ně a divím se, že se v tom moři možností neutopí. Někteří už lapají po dechu. Poslouchám, jak se navzájem chlubí svými studijními výsledky a nabídkami práce. Jak vypráví o zkušenostech a úspěších ze zahraničních stáží a mezinárodních soutěží. Sleduji, jak chodí na místa, kam je správné chodit, protože tam se navážou ty správné kontakty. Jak se mnohdy seznamují s někým jen proto, že je to výhodné.
Ne, nemyslím, že jsou to špatní nebo vypočítaví lidé. Alespoň ne všichni. Myslím si, že ze strachu, aby v dnešním světě obstáli, aby vydělali dost peněz, aby získali dobré postavení, se mnozí chytají každé příležitosti k získání prospěchu či konkurenční výhody. Pomalu zapomínají budovat přátelství. Místo něj budují kontakty s každým, kdo jim přijde do cesty.
Využívejte celý web.
PředplatnéLhala bych, kdybych tvrdila, že se při seznámení s novým člověkem občas nepřistihnu, jak zjišťuji, jestli by to nebyl potenciální klient. Vzápětí si ale uvědomím, že nový kontakt mi sice možná pomůže k lepší kariéře a více penězům, ale nebude se mnou v noci na telefonu, až se pohádám s partnerem.
Nepůjde se mnou nakupovat a do kina jen proto, že potřebuji rozptýlit. Nebude se mnou celý den koukat na filmy o klukovi s jizvou na čele, který žije ve světě čar a kouzel. A začnu zvažovat, co je pro mne v daný moment důležitější.
Nechci teď zavrhnout všechny, kteří chodí na ty správné schůzky se správnými lidmi na správná místa. I já to dělám. Svět je takový, jaký je, a mít dostatek prospěšných pracovních kontaktů je bezesporu výhoda.
Jen se možná zkusme občas zastavit a uvědomit si, kdy jdeme do vztahu s pracovním záměrem a kdy s přátelským, a je‑li to pro nás v daný moment ta správná volba. Třeba zjistíme, že jednoho máme podstatně víc než druhého.
