Vánoční audiobook: volně k poslechu 
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Přátelství v krabičce

Může člověk na internetu najít opravdové přátele? Dnes už vím, že zdání někdy klame.

13:16

Byly doby, kdy jsem si myslela, že lidé, které potkám na síti, se můžou stát stejně stálými a blízkými jako ti, které už znám několik let, i když se budeme poznávat a setkávat jen online. Že i tady platí nakonec přece stejná pravidla, stejné vnímání, kdy nakonec rozhoduje to, zda si máme nebo nemáme co říct, zda jsme si sympatičtí, máme se rádi. Postupně jsem ale zjistila, že jsem vplula do světa, jehož pravidla mi nebyla úplně známá.

Zjistila jsem, že „síťoví lidé“, se kterými nemáme dostatek zážitků z minula a neumíme si dobře představit jejich gesta nebo reakce, nás můžou vnímat úplně jinak, než bychom předpokládali – a stejně tak i my je. Společná minulost a živé zážitky vytvářejí zodpovědnost ke skutečnému člověku z masa a kostí, zatímco virtuální svět svádí k šablonovitým projekcím bez reálného základu. Hlavním kritériem je tady nakonec zábava, neposkvrněný obrázek o druhém a občas i rigidní principy vlastního ega. Přes veškerou snahu nemůže samotná obrazovka přenést šíři, kterou lidský kontakt potřebuje, aby ho člověk dobře uchopil, pojal a zpracoval.

Lidé se dnes setkávají na mnoha platformách, aby si mohli povídat o věcech, o kterých si třeba jinde povídat nemůžou. Je osvěžení najít pro své vnímání světa publikum, vnímavé duše, které rozumí. Pro někoho to může být poprvé v životě, kdy se cítí se svými myšlenkami přijatý, a díky virtuálním kontaktům získává inspiraci a pestrost různých pohledů. Osobní kontakt se tak skrze psaní může utvořit hodně rychle. I mně se něco podobného stalo.

Zatímco u partnerství bych jen na psaný kontakt nikdy nepřistoupila (psaní s neznámými muži by mi přišlo umělé, nereálné a nikam nevedoucí), u přátelství mi takový nápad přišel bez problémů. Přátelství je přece věcí ducha. Mít citlivou, chytrou a vnímavou kamarádku je skvělá věc. Za obrazovkou se člověk i více „rozběhne“ a vysype i to, co běžně neříká.

Šlo nám to oběma ze začátku moc dobře. Nakonec jsme se po nějaké době i osobně setkaly. Byla jsem pozvaná do kamarádčiny rodiny a v době návštěvy se tak trochu stala jejím členem. Těšila jsem se, že jednou k nim třeba přijedeme ve dvou a budeme takové ty dvě spřízněné rodiny. Doteď na to mám krásnou vzpomínku. Po návštěvě jsme ale přešly zpátky na psaný kontakt, který od té doby už zůstal.

Virtuální realita nějakou dobu dobře fungovala, ale časem jsem začala mít zvláštní až rušivé pocity. Nejdřív jsem byla nadšená, že se dá náš svět kamkoliv přenést, ale postupně ve mně začala narůstat propast mezi realitou a online světem. Přišlo mi divné, že mám blízké přátelství, kde si můžeme všechno říct, tvář kamarádky a její mimiku si už ale dobře nepamatuju, jako by byla už z jiného světa. Začala mi výrazně chybět gesta, hlas, barvy, obraz.

Bylo mi z toho smutno a zároveň jsem cítila něco znepokojivého. Věda by k tomu všemu možná dodala, že zrcadlové neurony neměly co zpracovávat. Začala jsem si tak pomalu ale jistě vycpávat chybějící viděné a slyšené svou vlastní vatou, vlastními tématy. Někde v tu dobu se u mě začalo otevírat něco nezvyklého, co zasahovalo daleko hlouběji a náš vztah nakonec poškodilo.

Projekce online

Nemám za sebou příliš hezké dětství. A právě tehdy, když jsem potkala spřízněnou, téměř sesterskou duši, se všechny moje podvědomé proudy vpily do krabičky. V krabičce byl někdo, kdo mi rozuměl, komu jsem mohla vyprávět o čemkoliv. Ale nebyla jako moje sestra, ani máma. Byla lepší. Měla rodinu a děti, o které se uměla starat, překonávat překážky, byla chytrá, uměla žít hezký vztah. Jak jednoduché je najít online ideál. A stejně tak i já mohla přispět polínkem do našich filozoficko-psychologických rozhovorů a snad i ji v něčem obohatit, někdy třeba i ulevit, povzbudit.

Mohly jsme mluvit o životě, vztazích, dětství, mužích, smyslu všeho bytí. Tehdy jsem byla ještě přínosem pro ženu doma se dvěma malými dětmi, jejíž láska k rodině je zároveň i závazkem, který nutně zužuje pole pro jiné potřeby. Jenže byla daleko a nevypadalo to, že se chtěla nějak objevit – třeba jen tónem svého hlasu.

A tak se u mě začalo vynořovat něco dávného a zasutého. Ke slovu se přihlásili ti, kteří tady byli a nebyli. Moje původní rodina, ve které všichni uměli přijít a odejít, ukázat se a zmizet. Rodina, která existuje už jen na papíře, ve vyhrazeném prostoru bytí a nebytí. Zaslechla jsem v sobě svoje zbytečné dětské volání, přání mít něco jiného, pevného, hmatatelného.

Tohle volání jsem v sobě ale tehdy dávno na síti ignorovala. Neuměla jsem ho pojmenovat a říct si naplno a upřímně, že jednoduše neumím vést blízké vztahy s neviditelnými lidmi, kde chybí roky živých vzpomínek. A tak se všechno provalilo na povrch jinak. Přišel strach, závislost, neschopnost se odlepit od chatů a mailů. V té době jsem zároveň pracovala doma, takže dny byly i s prací občas dlouhé a nudné a z virtuálního světa mi celkově dost přeskočilo.

Někde v podvědomí se mi také usídlila myšlenka, že mě někdo zradil. Že mě zavřel někam, kde musím zůstat, jinak ztratím všechno ostatní. Stačí se jen přestat bavit, nemít už žádné zajímavé téma. To všechno už tady kdysi bylo. Ale bylo zapotřebí někoho zcela neviditelného, kdo by vyvolal démony. A tak se dostala ke slovu nešťastná terapie na dálku. Psychoanalytik by možná řekl s přenosy, problémem stálosti objektu, ve špatném kontextu, bez obrazu a zvuku.

Virtuální svět a jeho hranice

V té době se mnou přestala být zábava. Už jsem nebyla až tak příjemným společníkem z online světa. Začala jsem být otravná, na psaní závislá, vymýšlela jsem občas nevědomě i různá dramata kolem různých témat, byla nepozorná, impulzivní. Měla jsem neustálou potřebu psát, i když jsem vlastně nic psát nechtěla. Paradoxně jsem ani nepotřebovala, aby mi kamarádka vždy odpovídala. Jenže stavidla se přelila. Psala jsem si pak dlouhé zápisy do deníku, abych zjistila, že možná potřebuju sdělit něco někomu jinému.

Nejtěžší bylo vyhodnotit, proč se mi to v jiných blízkých vztazích nestává, proč mě tyhle podivné úzkostné obsese nikde jinde nedrží. Proč si nikdo jiný jinde nestěžuje na moje hranice. Nebyl to můj typický vzorec chování. Až nakonec mě napadlo, že u ostatních jsem vždycky dříve nebo později cítila, že jsem součástí jejich opravdového světa – ať už se mnou někdo bydlel, navštívil mě, volal, pozval.

I když někdy uběhla opravdu hodně dlouhá doba, než se naše pohledy nebo aspoň hlasy setkaly, přesto jsme nějak mířili k bodu setkání, těšili se na něj. Byl naší pevnou hranicí, která vymezovala i všechny ostatní. Setkání nebo živý hlas je něco, co mi dává pevnou půdu pod nohama a dodává orientaci v blízkých vztazích. Těším se, že se jednou všechno zase v jednom bodě znova protne.

A tak jsem dostala nápad. Je třeba přepnout virtuální realitu v tu skutečnou. Přestat s projekcemi, přemrštěným psaním, přeladit se na normalitu. Vylézt z krabičky, stát se lidmi, vypít spolu po dvou letech kafe. Ať jdou všechny přenosy někam. Rozhodla jsem se, že se kamarádky zeptám, jestli se nemůžu v létě na dvě hodinky stavit. Těšila jsem se, že se z písmenek staneme zase lidmi. Kamarádka nebyla ve své kůži a nebyla v ní už nejspíš dlouhou dobu. Někde ve své galaxii prožívala svoje trápení i radosti, ty všední, stresové, ale možná i ty táhlejší pod povrchem.

V té chvíli jsem pochopila, že naše blízkost skrývala i velkou vzdálenost. Zamrzelo mě, že společná nit už nejspíš dlouho nebyla společnou nití. Online realita mě přesvědčila, že smajlíky znamenají, že se jí daří dobře. Rozčílilo mě, že virtuální svět lže a okrádá nás o signály. Že ze mě udělal sobce, více spisovatele než posluchače.

Poprvé mě napadlo, že se moje „spisovatelské úchylky“ do vztahů možná příliš nehodí. Proklínala jsem svého „vnitřního spisovatele a filozofa“, který tak strašně žvaní, jakmile se jeho ruce dotknou klávesnice. Přála jsem si, ať mi ruce zchromnou a už je nemusím používat.

Ten den mě kamarádka všude zablokovala a zrušila dvěma větami náš kontakt. Pokusy o promluvu a vysvětlení už nebyly úspěšné. Nakonec jsem zírala do zpráv a na obrazovku jako pošahaný stalker.

Hranice vymezuje ten, kdo je určí ze své strany, ne ten, kdo by si přál jiné. Kdokoliv se snaží o komunikaci s někým, kdo komunikaci odmítá, může se dopustit až trestného činu. Je větším právem právo komunikovat, nebo nemuset komunikovat? Co je větším ohrožením pro lidskou duši? Svíravé a káravé ticho nebo hlučný tlak, ze kterého bolí uši?

Musím ale respektovat i věci absurdní a nerozřešitelné. Jen tak se dá ve výsledku chránit lidská individualita, které nakonec tolik fandím. Z virtuálního světa mi zbylo jen ticho. Vlastní blbost, hněv, soucit, lítost, otázky, vina, trest. A taky hořké uvědomění, že jsem zase zpátky v tom dávném údolí. Projekce jsou strašné mrchy.

Přátelství jako jemná pavoučí síť

Dodnes mi naše přátelství chybí. Díky němu jsem zjistila, že i když si toho lidé napíšou mnoho, můžou o sobě vědět velmi málo. Dodnes ho vidím, jako když se zacuchají pramínky vlasů a jediné, co někoho napadne, je přestřihnout. Svojí online kamarádce rozumím možná daleko lépe až teď.

Věřím, že tvrdé konce můžou dělat i lidé, kteří si neumějí poradit se svou citlivostí. Kteří na dálku neumějí najít způsob, jak mluvit jasně o nepříjemných věcech. Kteří se neumějí na pravém místě rozčílit a stát si občas za svým hněvem. Kteří si neumějí stěžovat a přejí si co nejvíce uchovat ideály lidských vztahů a jednání. Takoví lidé v sobě můžou mít směs něčeho až příliš jemného s příměsí ocelového pancíře. Ten vytáhnou, až když vyhlásí mobilizaci.

Moje strachy a podvědomá témata zvítězila nad vnímáním. Nebylo co vnímat, k řádkům jsem byla nejspíš z velké části slepá. Dnes už vím, že do psaní se nedá vtěsnat šestý smysl ani intuice. To, co ke mně z psaní promlouvá, můžou být taky jen moje vlastní hlasy. Možná proto i mnoho spisovatelů nemluví o skutečném a jednoznačném významu svých děl. Vědí, že každý si to přečte po svém.

Přátelství je sice o duchu, ale jen výšiny ducha v životě nestačí. Je třeba, aby nás k zemi poutala i hmota. Aby nás poutala každodennost, obyčejnost a živé vzpomínky. Abychom se mohli vnímat ve více prostorech než jen v jednom a mohli mezi nimi přepínat.

Nejen v partnerství, ale i v přátelství si musíme aspoň jednou za čas nabrat plné hrsti zeminy a rozvířit ji s radostí a nenuceností kolem sebe. Jinak může být lidská fantazie příliš pestrá a vystavět si ve vlastních hlavách babylonské věže, kde hrozí zmatení jazyků, nedorozumění a celá věž nakonec spadne.

Cílka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Coming out očima rodiče

Jste otevření a tolerantní. Ale ve chvíli, kdy jde o vaše dítě, je najednou těžké …

7 min

Vyhoření

Co když se syndrom vyhoření týká vašeho blízkého, který si to zatím moc nepřipouští?

8 min

Být vědomě v těle

O vědomém přístupu k tělu s psychologem Michalem Petrem: Nasměrujte pozornost a dívejte se.

22 min

Na vlnách života

Život není hra, ve které postupujeme na vyšší a vyšší level.

10 min

Citový hlad

Snaží se zaplnit prázdnotu jídlem, které hned vyvrhují. Potřebují totiž něco úplně jiného.

13 min

Otevřít audio sekci