K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Pravidlo číslo jedna

Věřím svému vnitřnímu rádci. Zná mě a trochu zná svět kolem mě. A to mi stačí.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová

16. 2. 2015

Ze seriálu: Radit, nebo neradit?

Vlastně mi to až tak úplně nikdo nikdy nezakázal. Nikdo neřekl: „Chraň se rozdávání rad jako čert kříže, terapeutko! Jak se jednou dozvíme, že jsi pacientovi poradila, co má dělat, je s tebou amen. Vyloučíme tě ze všech našich organizací a na čelo ti vypálíme znamení ZRÁDCE PSYCHOTERAPEUTICKÝCH PRINCIPŮ!“

Ale ono to „neradit“, kromě toho, že se tohoto pravidla spíše více než méně drží všechny základní psychoterapeutické školy, v praxi nějak samo vyplyne. (Nemluvíme teď o koučinku ani o poradenství. I když na druhou stranu bychom možná měli. Možná někdy příště. Mohlo by být zajímavé hledat odpověď na otázku, jak to, že rada od poradce nebo kouče neublíží, naopak posune, a ta má by měla škodit.)

Skeptikovi by se mohlo zdát, že se psychoterapeuti radám vyhýbají z alibismu. Protože s radou se lze seknout, a pak nám jednou může být vyčtena. Pád zlaté psychoterapeutické koruny na podlahu mezi čepice kamarádek od kavárenského stolku a kšiltovky kámošů od piva je ale určitě to nejmenší zlo. Mnohem více toho samozřejmě hrozí pacientovi, mnohem více než nějakou pomyslnou korunu může ztratit právě on. A kdo je v psychoterapeutickém procesu důležitý, pacient nebo já? To je tedy hloupá otázka!

Čili potud OK. Budu radit, a jelikož mám víc znalostí a nejčastěji i zkušeností než můj pacientský protějšek, vlastních plus těch reprodukovaných, nejspíš bych nakonec většinou přeci jen poradila dobře. A když občas ne, tak by se pacientův svět také nezhroutil. Přežil by to, poučil se z neúspěchu a příště by byl v dodržování rad opatrnější. (Opravdu nevím o případu, že by někdo byl poslechl něčí radu, doplatil na to, a pod vlivem tohoto zklamání si sáhl na život. A to toho o motivech sebevražd vím – troufám si říct – docela dost.)

Majitel problému

Uposlechnout radu druhého a neuspět, v tom je, když už nic jiného, skryt minimálně jeden „pozitivní“ aspekt. Dotyčný bezradný nebude svůj neúspěch muset vyčítat sám sobě, ale bude ho moci hodit na má ramena. (To také nakonec bývá skrytý motiv žádostí o radu – přenést odpovědnost za vlastní rozhodnutí na někoho jiného.) A budeme mít téma na sezení a zase se o kus posuneme. Nebo se dotyčný u mě už víc neukáže, a to pro něj nakonec může také znamenat pozitivní posun – spolehne se na sebe a zmobilizuje svůj potenciál lépe než v pasivní roli toho, komu má být pomoženo.

Jenže – rada je návod. A pokud návod na řešení situace či dilematu pochází od někoho jiného než od samotného majitele problému, tak toho majitele připravuje o tvůrčí proces hledání a nacházení vlastní cesty.

Představte si krejčovský střih, třeba na na sukni. A představte si paní, která by si ráda jednu takovou hezkou sukni ušila. Šikovná! Nechce jen tak nakráčet do prodejny některého z globalizovaných a globalizujících řetězců a vzít si něco z jeho nabídky. Cítila by se trochu ošizená, oblečená v sukni, ve které chodí další dvě její kolegyně, paní učitelka v mateřské školce a tři sousedky ze sídliště. (Asi tak, jako když si v populárním časopise přečte spolu s dalšími pěti sty lidí návod, co s nevěrou a jak ven z deprese.)

Je fajn, když vám někdo vezme míry, zjistí vaše potřeby a vkus, a pak řekne, jak si máte ušít život. Ale ještě lepší je, když vás někdo inspiruje k vymýšlení vlastních modelů.

Paní tedy jde a koupí si Burdu. A jeden střih na sukni, takovou, co má nejblíž k její představě ideální sukně, si vybere a sukni si podle ní ušije. Skvělé. Ale až bude příště potřebovat jinou sukni na jinou příležitost, bude si muset zase kupit střih. Což není nic hrozného. Jakou svobodu ale musí pociťovat někdo, kdo byl v kurzu střihů a šití a ten střih si umí vymyslet a nakreslit sám!

Dobrá, není to nejskvostnější metafora, tahleta má střihová. Ale ta klasická o tom, jak máme hladového naučit lovit, místo abychom ho rovnou nakrmili rybami, je už opravdu hodně ošoupaná. A snad je to, co chci říct, srozumitelné i skrze tuhle mou složitou šicí anabázi. Je fajn, když vám někdo vezme míry, zjistí vaše potřeby a vkus, a pak řekne, jak si máte ušít život. Je to rozhodně lepší, než kdybyste dostali do kolébky návod na použití světa pro všechny lidi bez rozdílu, a museli se jím stůj co stůj řídit.

Ale ještě lepší je, když vás někdo inspiruje k vymýšlení vlastních modelů, a pokud to neumíte sami od sebe, naučí vás designovat si je tak, aby odpovídaly vaší osobnosti, nikde netlačily a nikde netáhly, aby se v nich žilo vám a díky vaší harmonii i ostatním s vámi fajn.

Tak. To bychom měli první a zásadní důvod. Nikdo nám nedá tak dobře padnoucí radu, jakou si dáme my sami. Tedy pod podmínkou, že už známe cestu k sobě, že do sebe vidíme lépe, než do nás vidí a než nás zná kdokoli jiný. Například díky dobré psychoterapii. A také pod podmínkou, že naše rady nejsou jen rozumné, logické a smysluplné, ale mají také srdce a počítají se vším tím lidským, co v nás a kolem nás je. Pak se nemůže stát něco obdobného, jako se stalo například paní F.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Tolik dobrých rad!

Paní F. je pohledná žena ve středních letech, máma jednoho dospělého a jednoho nedospělého dítěte. A manželka jednoho muže. Dospělého, samozřejmě, mluvíme-li o věku biologickém. Pokud bychom měli mluvit a věku psychickém, o zralosti v oblasti partnerství, lásky a komunikace, nebyla by ta dospělost zas tak jednoznačná. Ale to ani u paní F. ne.  Což není úplně dobrý základ pro manželství, viďte.

Nicméně, manželství pana a paní F. dvacet let fungovalo. Neřešme, jak a za jakou cenu. Fungovalo. A vytvořilo bezpečné prostředí pro růst dvou skvělých dětí. Biologická funkce splněna, odškrtnuto.

Děti vylétají z hnízda, další v seznamu je bod Naplnění partnerství jinak než rodičovstvím. A to manželům F. příliš nejde. Nefunguje sex, vázne komunikace, množí se výčitky a ubývá důvěry v toho druhého i v sebe sama. Nic nového, vlastně to takto je dvacet let, jen teď najednou je kdy si to uvědomit. Epizody rozpačité nevěry jednoho nebo druhého samozřejmě ničemu nepomáhají.

Věřím svému vnitřnímu rádci. Zná mě a trochu zná svět kolem mě. A to mi stačí. Třeba mi občas poradí špatně, třeba díky němu udělám chybu, ale to nevadí.

Až jednoho krásného dne pan F. zahlásí, že kvůli mladší dceři počká do konce školního roku a pak se odstěhuje. Protože to dusno už je nedýchatelné. (Natolik, že už neměl sílu ani otevřít okna a pořádně vyvětrat. Místo toho přijal pohostinnost jiné paní, která má v bytě lépe vyřešené větrání.)

A paní F. stojí s rukama v bok, vypadá bojovně, a přitom se uvnitř ní hroutí úplně vše, včetně té trochy sebejistoty a sebedůvěry, kterou ještě disponovala. A strašně by potřebovala poradit, co s tím. Od někoho zkušeného, kdo se vyzná, od někoho, kdo ji chápe, od někoho, kdo na to má školy.

Tak se ptala. Bohužel ten, koho si zvolila jako rádce, protože se vyzná, nebyl ten samý, co na to má školy. A ten, kdo ji chápe, protože ji zná léta, je ještě někdo jiný, a nemá s moudrými radami ani zkušenost, ani na ně nemá papíry. Takže je teď paní F. šťastnou majitelkou minimálně tří rad.

  • Jedna, ta od kamarádky, zní: „Musíš si víc věřit! Kašli na něj, vytáhni minisukni, nazuj lodičky a najdi si taky někoho!“
  • Bratr říká: „Hlavně to neuspěchat. On se ti vrátí. Co by si počnul s nějakou mladou?“
  • A profesionální mediátorka, rázná to žena, po dvou rozhovorech nevidí jinou možnost než: „Hned mu sbalit kufry a ukončit to. Bylo by to utrpení pro všechny, odkládat manželův odchod až do léta.“
  • A pak tady ještě máme čtvrtého rádce, děti, které sice přímo nic neříkají, ale mluví svým chováním. A o víkendu bylo s tátou tak dobře…

A tak paní F. není o nic moudřejší, než byla předtím. Vlastně ano, je moudřejší. Je moudřejší o poznání, že kolik lidí, tolik názorů. A není to jediné poznání, které si k ní v posledních dnech a týdnech našlo cestu. Jedno z nich, možná to nejpodstatnější, se týká její sebeúcty, její sebedůvěry, její odvahy žít v souladu se svým pravdivým Já, její víry v sebe a ve vlastní intuici.

Jak to mohu vědět? No třeba z toho, že, paní F., předtím šedá a schoulená do sebe, dorazila na třetí sezení v červené sukni a krásných nových brýlích. A na čtvrté s novým účesem. A i myšlenky měla v ten den nějak mladistvěji, vitálněji a veseleji učesané. A manžel najednou místo útěku do cizí náruče zatoužil trávit víkend s ní. Bez dětí, ty byly na horách s lyžařským oddílem.

Ale dost. Zeptala jsem se svého vnitřního literárního rádce a ten říká: „Stačilo. Máš to nějaké dlouhé, na to, že je to o tématu tisíckrát omletém, a na to, že v tom článku neporadíš ani ň. Teda vlastně r.“ Dám na něj. Co na tom, že bych mohla vyjmenovat ještě minimálně deset důvodů, proč je v psychoterapii ideálnější neradit než radit. Proč je přínosnější společně hledat odpovědi na otázky, které vzešly z tvořivého kotle údajů, úvah, představ, dojmů, emocí, možností a cílů.

Věřím svému vnitřnímu rádci. Zná mě a trochu zná svět kolem mě. A to mi stačí. Třeba mi občas poradí špatně, třeba díky němu udělám chybu, ale to nevadí. Vezmu tu chybu, vhodím ji do mého soukromého tvořivého kotle a třeba to bude právě ona, která se mi pak přimíchá do příštího přemýšlení a rozhodování a ochutí je přesně tou dávkou zkušenosti, která v mém kotli dosud chyběla.

Diskuse 0
Radit, nebo neradit?
Seriál

Zeptali jsme se odborníků, proč terapeuti klientům neradí. Co je špatného na názoru někoho zkušenějšího a nezúčastněného?

Více autorů

  • Štěstí