Loni mě kamarád poprvé vzal do vietnamského bistra uprostřed tržnice, kam bych se sám nikdy neodvážil. Znáte to: míchají prý do jídel kočičí maso.

Nakonec jsem zjistil, že pravá vietnamská je kuchyně neuvěřitelně chutná a zdravá a že si na tržnici za osmdesát korun užijete nejenom voňavou a pikantní večeři, ale i tak úslužný servis, že by se pinglové v leckteré dražší restauraci mohli učit.

Otestoval jsem své předsudky a zjistil, že mě zbytečně připravovaly o skvělé zážitky. Když na sebe s kuchařkou zahalekáme ahój a nese se ke mě oblíbená polívka bún ốc, svítí mi oči radostí. Neláká vás taky prověřit své vlastní zažité pravdy?

Senilní dědové a šišlající stánkaři

Barva pleti v médiích

Kristýna Chmelíková edituje brněnskou přílohu MF DNES. Pro Psychologii.cz poodhalila, jak se novináři snaží stereotypům vyhýbat a kdy to prostě nejde.

Kamarád je přesvědčený o tom, že když je v novinách napsáno mladík, je to vždy cikán, zatímco mladý muž označuje bílého. Máte kvůli politické korektnosti nějaký tajný kód?
Nevím o něm. Minimálně v naší redakci rozhodně ne. Co se oslovení mladík týká: známe‑li věk pachatele, vyhýbám se označení mladík u každého, komu je víc než sedmnáct let. Ve většině kriminálních případů, nejde‑li o reportáž z místa, se o trestné činnosti dozvídáme z policejních tiskových zpráv, a v těch rasová příslušnost nikdy uvedena není. Pokud by se na ni redaktor zeptal, mluvčí by mu ji stejně neprozradil. Stejně jako není důležité, jestli má zločinec vlasy na dlouho nebo na krátko, není podstatné, jakou má barvu pleti. Jednou z výjimek byla například rvačka sedmdesáti Romů – šlo o spor Olachů. Osobně si myslím, že čtenáři stejně často rozeznají, kdy je pachatel bílý a kdy Rom. V Brně třeba podle názvu ulice, na které se zločin stal.

Snažíte se při opravování článků po redaktorech nějak upravovat stereotypy, které se do textu dostanou?
Největší problém jsou jazykové stereotypy a klišé. Ze společenských stereotypů mě nic nenapadá. Je to dáno jednak tím, že u nás pracují hlavně studenti a absolventi společenskovědních oborů, zadruhé regionální příloze dominuje zpravodajství, kam se paušalizace protlačuje hůř. Zároveň si nemyslím, že všechno, co se dá označit jako stereotyp, je špatně – třeba stereotyp Moraváka spojený se sklípečky a vínem. Tady tím lidé opravdu žijí, proto o tom píšeme téměř každý týden.

Jakkoliv si můžete v nejvýznamnějších médiích všimnout rozmáhající se politické korektnosti, některé skupiny obyvatel mohou na slušné zacházení bez paušalizace zapomenout. Novináři často opakují takzvané zažité pravdy – je to totiž jednoduché a od novináře ani čtenáře to nevyžaduje moc přemýšlení. Tři časté oběti jsou:

• Důchodce – chudý, bezbranný, zmatený až idiotský (děda Simpson), nostalgik, levičák, komunista. Nebo naopak upjatý konzervativec.
• Podnikatel, manažer – v rychlém autě, bez sociálního cítění, zbohatlík, milionář. (Viz tento pořad Besipu, utužují předsudky za koncesionářské poplatky.)
• Američan – potřebuje mít na mikrovlnce výstražnou nálepku, aby do ní nestrčil zmoklé kotě. Nezná mapu světa, jí u McDonalda a je tlustý. A samozřejmě: pořád se s někým soudí. Prozkoumejte úžasně blbý článek na Aha, kterému chybí nejen zdroje, ale i konkrétní informace, jež by umožnily ověření. Není divu, například příběh Jerryho z Arkansasu je vymyšlený.

Zkonfrontujte to se svými osobními zkušenostmi – a nezapomeňte na to, že i ony samotné jsou ovlivněny mediálními stereotypy:

• Jsou vaši prarodiče a prarodiče vašich přátel skutečně tak směšní? A jak se za pár desítek let budete ve zcela jiném světě orientovat vy sami?
• Opravdu si každý řidič drahého auta myslí, že si může dovolit všechno? Závodníci se přece najdou v každé výkonnostní třídě. Nejsou nakonec nebezpečnější ti ve vytuněných kraksnách, s podvozky neodpovídajícími výkonu motorů?
• Nevzpomenete si ani na jediného Američana, který by měl rozhled, kvalitní vzdělání a normální postavu? Jeden čas si lidé přeposílali jednoduché obrázkové srovnání Evropy a USA – než někomu došla trpělivost a v další koláži ukázal, že na obou kontinentech žijí tlustoprdi i štíhlouni, klaďáci i záporáci.

Nevytvářejme si a neposilujme své vlastní stereotypy. Stačí, že jich dost získáváme z médií. Když vaše auto někdo třikrát ťukne na parkovišti a pokaždé je to blondýna, nic to neznamená. Jde matematicky vzato o náhodu, jaké se prostě stávají.

Až vaše rodina nebo přátelé budou papouškovat nesmysly (jako je třeba ten o kočičím mase ve vietnamském jídle), zeptejte se jich, odkud to ví. Nemá cenu každého přesvědčovat, aby byl tolerantní, otevřený a čtyřiadvacet hodin denně myslel kriticky. Je ale škoda uzavřít se kvůli pocitu bezpečí do stereotypů a nikdy se je nepokoušet zpochybnit a ověřit v praxi.

A jaké stereotypy rozčilují vás?