„Hledám směr, který by mi pomohl alespoň se zařadit mezi práce schopné lidi, víc nechci,“ říká čtenář, který se prostřednictvím Psychologie.cz se svým příběhem obrátil na psychiatra Radkina Honzáka.

Dobrý den, pane Honzáku,
oslovuji vás tímto takhle přímo, říkám si, proč chodit ke kováříčkovi, když můžu ke kovářovi. Jestli je to příliš, omlouvám se.
Před asi osmi lety jsem následkem problémů v rodině, částečně kvůli náročné práci a asi i vrozené povahové vlastnosti onemocněl neurózou. Pro mě s fatálními důsledky – odchod ze zaměstnání, kde jsem prožil 23 let, pak rozvod po 22 letech. Od té doby cestuji: stacionář na Palatě, kognitivně behaviorální terapie v Bohnicích, nemocnice Střešovice, nemocnice Ostrov nad Ohří. Jako tonoucí jsem se chytal každého stébla – a cestoval po terapeutech. Bylo mi řečeno, že je to chyba.
Ale o co mi jde: Jsem neurotik, úzkostně depresivní, momentálně víc než rok doma. Musím zakotvit u jednoho směru a jednoho terapeuta. Když jsem se ptal u jakého, bylo mi řečeno, že to je podobné, jako když někoho oslovuje víra a hledá radu, jakou si zvolit. Nevím, musím přiznat, že péči v privátní praxi si nemohu dovolit, o tom si můžu nechat jen zdát. V mém případě je to na dlouhodobou práci na pojištovnu, nemám žádné příjmy. Hledám směr, který by mi pomohl alespoň se zařadit mezi práce schopné lidi, víc nechci.
Každá radá zlatá, jak se řiká. Momentálně jsem u pana Mgr. Františka Zimmela, který má vyhrazený jeden den na pojištovnu v terapeutickém zařízení Roseta v Praze. Pracuje biosyntézou a je to lektor focusingu. Myslíte že mám ukončit to svoje hledání a zůstat tam, kde jsem?
Děkuji, hezký den, R. Novák

Vážený pane Nováku,
tu nejlepší odpověď na své dotazy jste si dal sám v poslední větě svého příspěvku: zůstat tam, kde jste! Když slyším o takové bludné pouti, jakou jste podstoupil, vytane mi na mysli přísloví mnoho psů – zajícova smrt. A k němu vlastní dodatek: mnoho doktorů…
Problém je v tom, že každý z nás pracuje trochu jinak a každý na to jde z jiné strany. A vy to zatím máte tak, jako když stále nakousáváte koláč z nejrůznějších stran na okraji a k prostředku se nikdy nedostanete. Když se třeba už k něčemu podstatnému začínáte přibližovat, začnete zase někde jinde.
Druhá část mé zkušenosti říká, že člověk většinou změní terapeuta ve chvíli, kdy se blíží k nějakému řešení, o němž tuší, že nebude jednoduché, ale naopak trochu nemilé a bolavé.
Bez ohledu na terapii byste měl začít dělat něco, co by pro vás mělo význam a smysl. Alespoň takový, jakou pro vás měla vaše práce. V takové činnosti se totiž najdete úplně nejlíp. Budete‑li za sebou vidět hmatatelné výsledky, zjistíte, že tu nejste zbytečně a že za něco stojíte. Jakmile si začnete sám sebe cenit, bude líp.
Přeju vám, aby to bylo brzy! Radkin Honzák