Aktuální hit seriálového světa přináší nejen obraz ženy degradované na „chodící dělohu“, ale i varování před lehkostí, s jakou lze v současném světě přijít o zdánlivě samozřejmou svobodu.

Dvě kamarádky si jdou zaběhat a potom radostně vtrhnou do kavárny a objednají si dvě kapučína. Když chce jedna z nich, sympaticky a sebejistě působící June, zaplatit, barman jí řekne, že nemá na kartě dost peněz. June ale ví, že to nemůže být pravda, protože jí právě musela přijít výplata. Jenže peníze tam skutečně nejsou. Barman začne být hrubý a nakonec obě ženy nazve „děvkami“ a donutí je z kavárny odejít.

Když se pak kamarádky rozzlobeně vrátí do kanceláře, aby zjistily, co se stalo s jejich výplatou, šéf jim smutně sdělí, že se – stejně jako všechny ostatní ženy ve firmě – musí okamžitě sbalit a odejít, protože vláda právě odsouhlasila zákon, podle nějž ženy nesmějí pracovat ani vlastnit peníze. A zanedlouho je už samostatná, emancipovaná June zahalena do červeného hábitu a bílého viktoriánského čepce, pod nímž je jí sotva vidět do tváře. Se skloněnou hlavou jde se stejně vyhlížející ženou na nákup. Stala se takzvanou „služebnicí“ v nově nastoleném totalitním režimu Gileádu.

Tak začíná nový seriál Příběh služebnice (Handmaid's Tale) inspirovaný stejnojmennou knihou kanadské spisovatelky Margaret Atwood z roku 1985. Seriál má za sebou první desetidílnou řadu, druhá nás prý čeká začátkem dalšího roku – a že je na co se těšit.

Autorka při tvorbě seriálu fungovala jako konzultující producentka; tvůrci s ní diskutovali především odchylky od knižní verze a aktualizaci děje. Kniha je přece jen přes třicet let stará a příběh musel být přesazen do současnosti a blízké budoucnosti. V té dojde na území dnešních Spojených států k nastolení totalitního státu, který vzrůstající neplodnost obyvatel řeší vytvořením spolku služebnic, které pro rodiny vůdců režimu rodí děti.

Všechny hrůzy se už staly

Margaret Atwood se často nechává slyšet, že při popisu Gileádu nepoužila nic, co by se někde na světě už nedělo nebo dříve nestalo. Dokonce na rozhovory prý nosí ústřižky z novin, kterými to dokládá. A zdrojů, z nichž čerpala, je mnoho. Jednak v osmdesátých letech cestovala za Železnou oponu – do východního Německa i k nám do Československa. To na ni silně zapůsobilo. Zažila prý něco, co do té doby neznala, „obezřetnost, pocit sledování, pomlky, změny tématu hovoru, nepřímé způsoby sdělování informací“.

Další inspirací jí bylo studium nejranějších fází amerických dějin, tedy příjezdu evropských puritánů a počátky zakládání státu. Děj knihy se odehrává nejvíce v Cambridge v Massachussetts, kde v současnosti sídlí slavná Harvardská univerzita, na které Atwood jako studentka výzkum amerických dějin prováděla. Kdysi tam ale namísto celosvětově proslulé, otevřené a liberální univerzity sídlil uzavřený puritánský teologický seminář.

Puritáni se na novém kontinentě pokusili o vybudování silného, ženským právům nepříliš nakloněného teokratického státu. A inspirací by se našlo ještě více: posedlost zvyšováním porodnosti a zákaz potratů a antikoncepce probíhala v Ceaușescově režimu a Atwood také na vlastní oči viděla třeba situaci žen v Afghánistánu v roce 1978.

Ženy v Trumpově éře

Ve velkém rozhovoru pro New York Times z března tohoto roku, nazvaném Co „Příběh služebnice“ znamená v éře Donalda Trumpa, autorka o své knize mluví jako o reakci na názory, podle nichž se „něco takového u nás nikdy nemůže stát“. „Všechno se může stát kdekoli,“ říká slavná spisovatelka – dlouhá desetiletí fungující řád se může zhroutit přes noc. A to i ve Spojených státech.

Není se čemu divit, že po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem je Příběh služebnice pro mnohé aktuálnější než kdy dříve – jeho seriálová podoba přišla tedy v pravou chvíli.

Americký historik Timothy Snyder říká v rozhovoru pro časopis Respekt, že po zvolení Donalda Trumpa má Amerika zhruba rok na obranu své demokracie. Možná tvrzení trochu přehnané, ale Snyder může mít pravdu v tom, že kdyby se nyní odehrál ve Spojených státech teroristický útok, Trump by ho mohl použít jako záminku k vytvoření atmosféry všeobjímajícího strachu a pocitu ohrožení, kterou by následně využil k omezení svobod obyvatel výměnou za iluzorní slib dokonalého bezpečí.

Plodnost je vším

Atwood popisuje politický převrat jako dopředu naplánovaný útok, který zabil amerického prezidenta a většinu kongresu. Rebelové, extrémním čtením Starého zákona indoktrinovaní Synové Jákobovi, zneplatnili ústavu a založili Gileád, střežený Božím okem tajné policie, v němž vládne hrstka mužské elity a ženy napříč všemi společenskými vrstvami nesmějí téměř nic – číst, volit, pracovat… a dokonce ani nic vlastnit.

Po sérii ekologických katastrof, které si současný člověk umí bohužel velmi jednoduše představit, se velká část populace stane neplodnou. Za neplodnost jsou však dle režimu zodpovědné pouze ženy, které jsou buď „plodící“, nebo „vyschlé“. Hlavní hrdinka má štěstí – je plodná. I když o štěstí lze mluvit jen v tom ohledu, že není rovnou poslána do kolonií, kde „postradatelní“ lidé třídí toxický odpad a brzy umírají na smrtelné následky ozáření.

Život „služebnice“, který je June díky její plodnosti přidělen, se většinu času odehrává v neustále opakovaných sériích nakupování a nenápadného existování u rodin některého z důstojníků režimu. Vždy jednou za měsíc je však monotónní životní tempo okořeněno takzvaným „rituálem“, tedy souloží s velitelem za přítomnosti jeho manželky. Jak June popisuje, je vlastně takovou „dvounohou dělohou“, kterou má velitel oplodnit, aby z ní následně vyšlo velitelovou ženou vytoužené dítě.

Červená symbolika

Seriálová podoba příběhu fascinuje svou vizuální stránkou, zejména barevným zpracováním oblečení, které odpovídá odlišnému sociálnímu postavení jednotlivých lidí – obraz do červeného hávu zahalených služebnic jistě alespoň zahlédlo i mnoho jinak seriálem nedotčených lidí. A skupinka Američanek v Ohiu se dokonce do seriálem inspirovaného červeného pláště oblékla při protestu proti anti‑potratovému zákonu.

Z psychologického pohledu je zajímavé, že vizuální stránka nese v příběhu důležitý význam díky svým kulturním referencím. Ženy velitelů nosí v seriálu barvu zelenou, v knize modrou nebo modrozelenou – obě barvy se tradičně používaly k vyobrazení panny Marie v křesťanském umění a symbolizovaly její nevinnost. Naopak Máří Magdalena bývala vyobrazována často v červené, gileádské barvě služebnic. Červená symbolizuje ženskost a oproti nevinné modré nebeskosti obsahuje poukaz na ženskou tělesnost a zejména na schopnost porodit dítě – akt sice posvátný, ale nepochybně také trochu krvavý.

A barvy oblečení dokreslují i charakteristiky dalších vrstev společnosti – vojáci, kteří ochraňují stát před (vymyšlenými) vnějšími nepřáteli, nosí barvu bílou, neboť to jsou andělé strážní totalitního státu. Velitelé chodí zásadně v černé, která od časů mnišských sutan po moderní dobu plnou černých elegantních obleků nese poukaz na moc a autoritu. A vychovatelky služebnic, které své svěřenkyně učí poslušnosti a přijetí jejich údělu, jsou vždy k vidění v hnědých šatech – jsou to nenápadné strůjkyně nešťastných ženských osudů.

Filmoví kritici se rozcházejí v názoru, zda je Příběh služebnice spíše sociální kritikou a varováním, nebo psychologickou sondou do života ženy, která musí snášet útlak patriarchální společnosti, jež jí odnímá i základní lidská práva. Myslím, že není třeba volit jedno nebo druhé – oba aspekty v seriálu najdeme. Zajímavé na tom je, že jsou oba přítomné možná právě proto, že totalitní režimy jsou zároveň patriarchální a zejména ve vztahu k ženám utlačovatelské.