Vyzkoušejte: Nová audio sekce
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Film Joker, 2019

Utrpení mladého Jokera

O filmu Joker vám nic neprozradím. Jen to, proč byste na něj měli jít.

3:48
Jan Majer

Jan Majer

7. 10. 2019

Ze seriálu: Psychorecenze

Je vám taky nějak divně ze stavu naší společnosti a z vývoje světa vůbec? Běžte na film Joker. Neuleví vám, naopak. Ale aspoň tomu všemu budete trochu lépe rozumět: co se to s lidmi děje a jaká je vaše role v téhle dějinné hře o vzestupu a pádu, kterou lidstvo musí dokola opakovat, dokud se nepoučí nebo nezničí.

Společenské katastrofy se rodí z nespravedlnosti a z ní vyplývajícího psychického utrpení významné části lidí. Jako by se za zavřenými dveřmi méně šťastných domácností rok za rokem nenápadně hromadil plyn, jako by se jím naplňovaly duše, které nakonec vytvoří běsnící (nebo zběsile volící) dav, až konečně náhodný jedinec nebo nahodilá dramatická událost takříkajíc škrtnou sirkou.

Mluvím o katastrofě, tedy o něčem velmi negativním, ale stejně tak bychom mohli použít neutrální slovo. Když se nám hroutí vztah, rodina, život, jak ho známe, vnímáme to jako tragédii. Snažíme se ochránit, co ztrácíme, a bojujeme proti viditelným příčinám, projevům a důsledkům konfliktu. Ať už náš zápas dopadne jakkoli, výsledkem je změna – rodina se rozpadne nebo začne fungovat jinak. Nějakou dobu to zase vydrží, než bude muset proběhnout další změna, třeba už ne tak dramatická.

Tvůrci filmu Joker jako by diváka drapli za vlasy a přitlačili mu obličej do nepříjemně intimní blízkosti člověka, který prožívá psychická muka. Ten pohled smrdí jak prochcaný bezdomovec (ano, pardon, právě takhle nepatřičně). Odpor, který v nás taková konfrontace vyvolává, napovídá, kam a proč jako lidstvo (opět) spějeme.

Když do tramvaje přistoupí bezdomovec, odtáhneme děti ke dveřím a na další zastávce přestoupíme do předního vozu. Až tam se nadechneme: Děti, k podobným chudákům musíme cítit soucit, ne se na ně zlobit nebo jimi opovrhovat. Jenže my soucit necítíme, my ho jen myslíme.

Na psychické poruše je nejhorší, jak od vás všichni chtějí, abyste se chovali tak, jako byste ji neměli, píše si hlavní hrdina do sešitu. A vy se tak nechováte. To v ostatních vyvolává nervozitu, nejistotu, často otevřenou agresi. A nejde jen o duševní nemoci nebo o bezdomovce v tramvaji. Selhání dnešního světa spočívá v naší netečnosti k utrpení bližních, v odporu k jejich nedostatečnosti. V prvním voze roste znechucení z osazenstva druhého vozu. A naopak.

K významné změně člověk dospívá až skrze neštěstí. Krize je iniciátorem vývoje, učí nás psychologie. Stejný princip platí i na úrovni celé společnosti. Zatímco ale člověku obvykle jedna nebo dvě těžké krize k poučení do konce života stačí, lidstvo jako celek nemá výhodu poměrně předvídatelně omezeného časového horizontu.

Dobré filmy a knížky (nebo třeba články na našem webu) jsou buď jako zrcadlo, nebo jako okno otevřené do jiného světa. Tenhle film je jako zavřené okno. Díváte se přes sklo na fiktivní svět, ale po pár desítkách minut vidíte, že ten svět je stejný jako ten váš. Že ukazuje to nejpodstatnější z naší současnosti a možná i blízké budoucnosti. A pak, když se venku trochu setmí, zahlédnete v odrazu okenní tabulky sami sebe. Film skončil a vy přemýšlíte, jestli můžete něco udělat jinak, až přijde další den.

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz