Každý z nás si od dětství utváří svůj příběh o tom, co je láska – sledujeme rodiče i jiné dospělé ve vztazích, čteme knihy, sledujeme filmy, seriály, působí na nás reklama a svět internetu. Naše zkušenosti, naše prožívání či fantazie vytváří konstrukce, které pak považujeme za pravdu: takto má vypadat vztah, takové vztahy musí být.

Lidé mají tendenci zamilovat se do druhých, jejichž příběhy lásky jsou podobné, a ideálně v nich následně sehrávat komplementární role, tedy vzájemně se doplňovat. Alespoň to tvrdí americký psycholog Robert J. Sternberg ve své knize Láska je příběh. S někým, kdo má příběh velmi odlišný, vztah buďto nenavážeme, nebo v něm nesetrváme.

Někdo sám sebe vidí v rozkvetlé zahradě na pikniku s upraveným protějškem, jiný si lásku představuje jako jízdu na silné motorce, vlají mu vlasy a není úplně jasné, kam cesta vede a kde končí. Pro jednoho patří do vztahu bouřlivé hádky a emoce, druhý vyžaduje klid a mír. Někdo si přeje ve svých vztazích respekt, úctu a partnerství, dalšího uspokojuje představa, že partnera řídí, utváří či vzdělává.

Sternbergova teorie vychází z jeho dlouholeté praxe a zároveň z výzkumu, který vyhodnocoval příběhy o bývalých láskách mnoha respondentů. Zajímavá je především proto, že se autor pokusil hlavní příběhové linky popsat a samotné příběhy pojmenovat.

Některé příběhy jsou založené na vzájemné spolupráci, jiné fungují asymetricky – jeden z partnerů plní roli oběti, druhý disponuje mocí. Jiné příběhy mají společné nějaké žánrové téma: válka, humor, tajemství. Některé příběhy jsou společensky akceptovatelné (cestovatelský, zahradnický), jiné jsou ale často pro jednoho z partnerů zničující (hororový, policejní, pornografický), často jdou až za hranu osobních svobod a mohou končit tragicky.

Příběhy lásky každého z nás se vyvíjejí, proměňují, upravují v důsledku toho, jaké partnery potkáváme. Nikdy nevíme, zda ten současný příběh či jeho podoba je nejlepší. Možná na nás někde čeká jiný či lepší. Nejistota ke vztahům patří.

Tím, jak se proměňuje náš život, jeho okolnosti, proměňuje se také to, co od vztahu čekáme. Na tomto místě je dobré zmínit fakt, že naše preferované příběhy si většinou neuvědomujeme. Naplňujeme často jejich scénář, hrajeme roli ve vlastním filmu, ale nejsme si toho vědomi.

Protiklady se mohou přitahovat…

Zkusme si to představit konkrétně na příbězích dvou mladých párů. Jana a Petr jsou spolu již několik let a jejich vztah působí na okolí harmonicky. V soukromí se ale často ocitají v situacích, při kterých si nerozumí a nevědí, jak je řešit. Jana má představu, že ve vztahu je důležitý společný růst a obohacování. Často Petrovi čte zajímavé články o vztazích i jiných tématech z jejich života.

Ráda by s ním objevovala nové pohledy na to, jak žít. Chodí na přednášky o zdravém životním stylu nebo seberozvoji. Zároveň ji láká objevovat svět, přeje si vyjet někam do Asie na lekce jógy. Mrzí ji, že on nic inspirativního nepřináší a o podobná témata příliš zájem nejeví, má ho ale ráda a je jí s ním dobře.

Petra Janiny rozvojové potřeby zneklidňují. Zdá se mu, že tím nepřímo říká, že jejich vztah tak, jak je, není dost dobrý. On sám je nejspokojenější, když může být Janě nablízku a dělat běžné věci – jít na nákup, sledovat film. Přijde mu, že rozebírat vztahy je cesta, jak o ně přijít. Představa, že by bez ní měl strávit třeba měsíc, mu přijde tíživá a upřímně ho děsí.

Často se neshodují, když plánují dovolenou či program na víkend. Popravdě ani jeden neví, v čem je problém. Vždyť nic špatného nedělají, ocitají se pak často ve vlastních myšlenkách a předsudcích, co znamená partnerovo chování. Jana vnímá svůj ideál lásky jako příběh cestovatelský, Petr jako příběh závislostní. Ona chce změnu a společný růst, on si přeje klid a jistotu v její přítomnosti.

Je možné, že Petr skrze svůj příběh bude Janě oddaný a mnoho z cest s ní podnikne. Motivem pro něho nebude samotný seberozvoj, ale pevnost jejich vztahu skrze to, že obětuje sám sebe a své představy o společném čase. Jana bude nejspíš vnímat, že tahounem jejich společné cesty je ona. Občas mohou každý prožívat pocit nepochopení, nicméně jsou jejich příběhy poměrně blízké a postupně mohou utvořit příběh společný, nazvěme ho třeba příběh průvodcovský, kdy Jana bude průvodcem a Petr se nechá vést.

…nebo také ne

Méně slučitelně však vypadají příběhy, které v sobě nosí Michal a Eliška. Michal byl vždycky zábavný, ve společnosti umí všechny rozesmát. To se na něm Elišce vždy líbilo, a když spolu začali chodit, bylo příjemné, že uměl každý jejich problém obrátit ve vtip či mu dodat odlehčený tón. Michalům příběh lásky je příběh humorný, ve vztahu má být zábava, je důležité umět se společně smát.

Eliška umí být také vtipná a ráda se směje, jenže čas ukazuje, že je pro ni velmi těžké Michalovi důvěřovat, přestože ji nikdy ničím nezklamal. Představuje si, jak podobně jako ji rozesmává své kolegyně v práci. Představuje si, jak ho obletují. Nemůže si pomoci a několikrát denně mu volá a zajímá se o to, co dělá.

Časem jí ale připadá, že je až moc přátelský i ke všem společným známým, a začne jí být nepříjemné s partnerem do společnosti chodit. Jeho dobrou náladu si vysvětluje tím, že má někde jiný vztah, a několikrát se již pokusila své podezření potvrdit tím, že prohledala jeho telefon a e‑mail.

Sama se směje čím dál méně. Michalova humorná povaha již nestačí na odlehčení jejích podezíravých scén. Eliščin příběh lásky je příběhem policejním, jehož hlavní dějovou linkou bývá nedůvěra a důkladné prověřování partnera, výslechy a hledání důkazů o podezřelém chování. Michal nerozumí tomu, proč Eliška takto vyvádí, v myšlenkách ale skutečně čím dál víc touží po partnerce, se kterou by se zase mohl zase smát a být sám sebou.

Dějová linka života

Najít spolehlivou teorii vztahů je jako najít elixír mládí – odborníci jsou tou myšlenkou často uhranuti a touží přijít s něčím, co do sebe zapadne. Sám Sternberg dříve vytvořil dnes již proslulou trojúhelníkovou teorii lásky, podle které je nezbytnou součástí fungujícího milostného vztahu intimita, vášeň a závazek.

Některé teorie staví na tom, v čem se muži a ženy liší a proč tato nesourodá směs často tvoří výbušninu. Další zkoumají, jakými způsoby se může láska projevovat a jak těmto projevům jako láskyplným rozumět. Každý si tak může najít něco pro sebe. Někdo dá na to, zda se k sobě s partnerem hodí podle určité osobnostní typologie, jiní potřebují pochopit, jak ovlivňuje jejich manželství vztah s otcem či matkou.

K čemu jsou podle mě teorie vztahů dobré? Neposkytují nic pevného a neměnného, o co se dá opřít, ale nabízejí skvělou možnost k přemýšlení, pozorování a ujasňování si, jak to mám já, jak to máte vy, naši přátelé či rodiče. Teorie odkrývají podstatné vlivy, které na naše fungovaní v partnerství působí. Teorie vedou k reflexi, k ochotě vystoupit na chvíli mimo sebe a koukat se na svůj život jinou optikou.

Co nám tedy nabízí teorie popisující lásku jako příběh? Sternberg se domnívá, že samotné rozpoznání našeho dominantního příběhu lásky může pomoci k pochopení, proč se naše vztahy daří či nedaří. Co nás vede k tomu znovu a znovu navazovat vztah s tyrany či proč se opakovaně ocitáme v roli někoho, kdo nemůže svému protějšku plně důvěřovat, což jen posiluje naši zkušenost, že lidé si nejsou nikdy věrní.

Předkládá proto celkem 26 takových příběhů a dává čtenáři možnost se v některém nalézt. V každém příběhu nabízí otázky, které naše členství potvrzují a my se s nimi můžeme ztotožnit. Zároveň je jasné, že takových příběhů je nekonečné množství a to, co kniha popisuje, jsou pouze jakési hlavní proudy a často popsané dějové linky.

Mně osobně přijde mnohem užitečnější samotné příběhové přemýšlení o našich vztazích, ale i o životě obecně. Sama na sobě, na svých blízkých i na klientech, které provázím v terapii, jsem si všimla, že skrze své nahlížení na sebe a na svět vyprávíme svůj vlastní příběh: zaměřujeme se na určité jeho kvality, problémy, oblasti či vztahy, jiné často nevnímáme nebo jim věnujeme méně pozornosti.

Kdybychom přijali tento koncept „příběhovosti“ v pohledu na svůj vlastní život, mohlo by být zajímavé zkoumat jeho hlavní rysy a hledat pojmenování. Lidé, kteří sami sebe popisují jako oběť nepříznivých událostí a špatných vztahů, obvykle v naučeném scénáři pokračují dál i v době, kdy jejich vztahy mají šanci být poměrně harmonické. Je jim nějak znemožněno tuto harmonii vnímat či se jí na chvíli dotknout.

Někdy je prostě naučený scénář vrytý pod kůži tak hluboko, že je těžké si ho všimnout a ještě mnohem těžší je ho pozměnit či vědomě odložit. Pokud nás náš dlouholetý partner podvedl či opustil kvůli jiné ženě, budeme nějakou dobu v novém vztahu nadměrně všímaví ke všem signálům, které by nás mohly varovat, že se schyluje k nevěře. Když se naše obavy znovu naplní, je dost pravděpodobné, že příběh o tom, že mužům nelze věřit, se nám stal natolik skutečným, že bude těžké ho v dalších vztazích vědomě opustit.

Máme tedy šanci nalézt svůj vlastní, pro nás dobrý příběh o lásce a žít ho? Odpovím otázkou.

• Víte, jaký příběh lásky žijete a jaký si přejete?
• Je stejný? Nebo se až moc liší?
• Přemýšleli jste někdy o tom, co si opravdu ve vztahu přejete, co je pro vás důležité a bez toho není vztah vztahem?
• Vyprávíte s partnerem stejný či podobný příběh?
• Potkáváte se v tom důležitém? Nebo se vaše potřeby a přání v mnoha oblastech nepotkávají?

Nejsou dobré a špatné příběhy, není návod, které vztahy mají šanci vydržet déle a které ne. Můžeme se pouze pokusit vytvořit takový společný příběh, kde máme oba takové místo, ve kterém je nám co nejlépe, cítíme se sami sebou a chceme ho dál společně vyprávět. A to společné vyprávění stojí úsilí a chuť dějové linky upravovat spolu s tím, jak se děje život sám.