Lidé se po celou svou historii snaží zbavit námahy, vyhnout se utrpení, usnadnit si život. Je to logický cíl a v posledních desetiletích jsme v tomto směru dosáhli obrovského pokroku. Něco ale začíná nečekaně drhnout.

Nedávno jsem narazil na zprávu o americké agentuře pro letectví FAA, která si před časem dala za cíl vysokou úroveň automatizace v letadlech. Chtěli, aby piloti nemuseli při letu nebo přistávání řešit rutinní úkoly a mohli se soustředit na jiné věci – to vše pro vyšší bezpečnost letu.

Ukázalo se, že takové opatření vedlo naopak ke zvýšení počtu nehod. Vyšetřovatelé zjistili, že jak se létání stalo „příliš snadné“, piloti zlenivěli. Nemuseli dávat takový pozor na rutinní úkony a s tím, jak klesla jejich pozornost, dělali chyby jinde. Nyní jsou piloti vybízeni, aby periodicky automatické systémy vypínali.

Je to dobrá ukázka toho, co se stane, když se „ubírá námaha“ bez zamyšlení na důsledky.

Při zpětném pohledu je jasné, proč ke zhoršení došlo: když člověk přestane cvičit, ztratí sílu. Když nebude cvičit na kytaru, bude hůř hrát, když nebude dlouho jezdit autem, bude hůř řídit. Podobně to musí fungovat i při řízení letadla.

Práce a bolest nás posilují, ale nejen to. Díky námaze a nepohodlí se můžeme dokonce cítit i lépe.

Třeba i zmíněné cvičení. Lidé nechodí do posilovny zvedat stále těžší váhy, běhat rychleji nebo plavat déle s představou, jak je všechno bolí a jak budou vyčerpaní. Dělají to, protože se pak cítí líp. I taková věc jako ranní otužování v ledové vodě, které většině lidí nejspíš zprvu přijde jako něco strašného, po nějakém čase začne být příjemné.

Předpokládáme, že méně námahy a více požitku nás udělá šťastnější – co se ale děje, je spíš pravý opak.

Jak nám námaha pomáhá

Sociální psychologie má s tímto jevem dlouhé zkušenosti. Krásnou ukázkou je tzv. IKEA efekt dokazující, že věci, se kterými si dáme práci a sami si je sestavíme, pro nás budou cennější než ty, které bychom dostali už hotové – a bylo by s nimi méně námahy.

Tento efekt ukázal Dan Ariely na marketingovém rozhodnutí společnosti prodávající předpřipravené těsto na dorty, které stačilo zamíchat s vodou a upéct. Chuťově bylo dobré – jenže se neprodávalo. Co společnost udělala? Odstranila ze směsi vajíčko a mléko.

Nyní museli nakupující při vaření něco dělat: rozbít vajíčka, promíchat směs s mlékem. Sice měli víc práce než u starší verze, nicméně měli pocit, že něco dělají – že skutečně pečou dort. Tím pádem z něj měli i větší radost a produkt se začal lépe prodávat. Ponaučení? Větší potěšení nám dává to, do čeho dáme snahu.

A to je v dnešní době, kdy je běžné hledat (nejlépe snadno a pohodlně na internetu) nejrychlejší a nejsnadnější způsob, jak se námaze vyhnout, dobré si připomínat.

V kontextu kreativní práce (kreslení, psaní), učení se nebo i podnikání často slýchávám, že se lidé nesmí bát dělat chyby a učit se z nich. Přesto se v normálním životě chováme spíš opačně – aby cesta byla co nejpřímější a nejsnazší. Tím se občas můžeme připravit o možnost provést rozhodnutí nebo činnost jako svou vlastní – podobně jako u sestavení si své vlastní poličky. Na úkor spokojenosti, kterou bychom z ní měli.

Nakonec i ten otřepaný motivační příspěvek, že větší radost bude mít člověk z vítězství, které si těžce vybojoval, oproti tomu, které získá kontumačně, má smysl si připomínat.

Samozřejmě to neplatí v každé oblasti – často je výsledek tak důležitý, že si nemůžeme dovolit zbytečné chyby. Nebo bolest v procesu značí, že se máme vydat trochu jiným směrem. Přesto mám ale pocit, že se dnes ocitáme spíš v opačném extrému: při první známce námahy a nepohodlí končíme nebo hledáme návod, zjednodušení, rychlou úlevu.

Je možné, že to potřebujeme

Pohodlí samo o sobě zní jako příjemná věc. Proč se ovšem právě dnes, kdy bydlíme ve vyhřívaných a klimatizovaných domech, pohybujeme se auty a jídlo máme k dispozici bez zbytečné námahy, stal jedním z oblíbených způsobů zábavy náročný běh složitou trasou, plnou bolestivých překážek?

Mám na mysli extrémní překážkové běhy typu Spartan race, v zahraničí trefně nazvané „suffer festy“. To jméno krásně vyjadřuje, o čem takové závody jsou – o námaze, bolesti, nepohodlí a užívání si každé vteřiny.

Jako by se někteří lidé dnes až bouřili proti komfortu, který byl tak draze vydobyt – jako by nám v něm něco chybělo. Teze, že méně námahy a více požitku nás udělá šťastnější, se ukazuje jako špatná – stejně se ale po ní stále dereme. I když třeba ne jako jednotlivci, tak jako společnost.

Nastavení společnosti změníme jen obtížně. Můžeme si ale každý sám za sebe uvědomit, co nejspíš částečně tuší většina z nás: že jen v komfortu a bezpečí život nespočívá. Že nepohodlí a námaha jsou třeba – i kdyby to bylo jen pro připomenutí toho, jak dobře se jinak máme.