Jak by se měla společnost poučit z události, při které psychicky nemocný člověk povraždil desítky lidí? Nestalo se to poprvé a bohužel asi ani naposledy.

Jak naložit s nepříčetným vrahem je věc soudu. Ptáme se odborníků, jak můžeme zvýšit šance, aby se podobné tragédie neopakovaly:

Obviněný by neměl režírovat průběh procesu

Radkin Honzák, psychiatr: Učili jsme se, že vývoj trestního práva se ubíral od neohraničené krevní msty, přes oko za oko, až po právo na spravedlivý proces. Tam se dostává i na trestní odpovědnost či neodpovědnost pachatele. Pokud není trestně odpovědný, nelze ho ani trestat.

Trestní odpovědnost je věcí konsensu; například v dubnu 1935 byl ÚVV SSSR přijat dekret, který umožňoval trestně právní odpovědnost dětí od dvanácti let, včetně trestu smrti. Také náplň trestných činů nebyla historicky stabilní. Nicméně vražda mezi ně patřila od nepaměti.

Norský masový vrah byl shledán trestně neodpovědným. Psychiatři u něj diagnostikovali závažnou psychickou poruchu: schizofrenii. Tu lze stanovit klinickým vyšetřením postaveným

• na výpovědi vyšetřovaného jedince, včetně podrobného psychologického vyšetření
• na hodnocení jeho chování a na zprávách o těchto okolnostech v minulosti.

Materiální důkaz (něco jako spolehlivý biologický test) pro tuto poruchu neexistuje. Mohou ale existovat důkazy, že chování přičítané schizofrenii je způsobeno jinou chorobnou příčinou – například nádorem mozku, jak bylo prokázáno u několika masových vrahů, střelců v univerzitních kampusech v USA.

Pořádné vyšetření by tyto skutečnosti mělo zohlednit a přinést důkazy pro i proti. Při takovéto znalecké expertize by nemělo chybět nic, co by mohlo dodatečně vést ke zpochybnění jednoznačných závěrů.

Udivil mne cudný ostych znalců a jejich úcta k lidským právům vyšetřovaného.

Nemám jiné informace než ty, co vyšly v tisku. Zatímco většina skandinávských medií se pozastavuje nad výsledkem psychiatrického hodnocení, mne udivil cudný ostych znalců a jejich úcta k lidským právům vyšetřovaného.

iDNES s odkazem na ČTK píše: „Psychiatři si kromě rozhovorů s Breivikem přáli také vyšetřit mozek obviněného metodou magnetické rezonance, která může odhalit eventuální poškození tohoto orgánu, kupříkladu nádor. Breivik to ale odmítl.“

Znám ze své praxe řadu případů, kdy oběť dopadla hůř, než ten, kdo jí ublížil. Jak v soudní síni, tak v osobním životě. Ale nesetkal jsem se s tím, že by obviněný tímto způsobem režíroval průběh svého procesu. Že by znalcům určoval, která vyšetření smějí provést, a která ne. Bůh nám všem pomáhej, jestli na to má skutečně právo. Možná, že ano; já to skutečně nevím.

Nejhorší reakcí by byla drastická prevence

Tomáš Rektor, psychiatr: I díky Breivikovi se možná zase lidé začnou bát psychicky nemocných. Vyšinutých. Začnou je stigmatizovat. A lidé se budou bát se léčit, neboť nebudou chtít být zařazeni mezi vyšinuté. Předcházet se tomu všemu dá jedinou cestou, a tou je vzdělávání.

Co o něm víme? Žil v domnění, že vede boj za záchranu národa a že je templářem. Něco podobného tvrdí i Daniel Landa.

Pokud měl Brievik skutečně paranoidní schizofrenii, muselo docházet k nápadnostem, kterých si blízcí mohli všimnout. A mohli mu pomoci, mohli ho motivovat k léčbě – hned ze začátku, dokud se onemocnění příliš nerozvinulo, dokud mohl mít nějaký náhled.

Ale mohli si skutečně něčeho všimnout? Co o něm víme? Žil v domnění, že vede boj za záchranu národa a že je templářem. Něco podobného tvrdí i Daniel Landa. A posílá ho někdo na vyšetření? Nehorší, co by se mohlo stát, by byly častější nucené léčby, nucená vyšetření, registrace duševně nemocných.

Psychiatrická péče je tak snadno zneužitelná! Dobrovolnost léčby – kromě situací, kdy je dotyčný nebezpečný sobě či okolí – musí neodmyslitelně patřit k  demokratické společnosti.

Všímejte si lidí s nenormálním chováním a reagujte

Ondřej Novák, psycholog: Domnívám se, že z hlediska systému nelze pro prevenci obodobných případů udělat o mnoho více. Zákon jasně vymezuje, v jakých případech lze nařídit léčbu člověka, který je nebezpečný pro sebe nebo pro okolí. Ale to hovořím o situaci, kde je přítomnost poruchy již diagnostikována. Nedovedu si představit něco jako plošné preventivní vyšetřování lidí, aniž by to vedlo k omezení základních lidských práv a svobod.

Na druhou stranu si myslím, že má smysl apelovat na zodpovědnost nás všech vůči nejbližšímu okolí. Velmi zřídkavé jsou případy, v nichž by postižený duševní poruchou žil zcela izolovaně od společnosti. Záleží tedy na každém z nás, zda v případě, že se v našem okolí vyskytuje člověk, který se chová nějakým způsobem nenormálně či extrémě, podnikneme nějaké další kroky nebo k tomu zůstaneme lhostejní.

U paranoidní schizofrenie je pro dotyčného téměř nemožné uvědomit si, že prožívá, přemýšlí a jedná pod vlivem duševní nemoci.

Někdy může stačit i projevit zájem, nabídnout pomoc, zainteresovat rodinné příslušníky nemocného, kontaktovat praktického lékaře, konzultovat možnosti s psychiatrem nebo psychologem atd. To, že taková snaha někdy vyjde nazmar, by nemělo být argumentem k tomu, nepokusit se o to.

U závažných duševních onemocnění typu paranoidní schizofrenie je totiž z podstaty onemocnění pro dotyčného téměř nemožné uvědomit si, že prožívá, přemýšlí a jedná právě pod vlivem duševní nemoci.

Jaké poučení by si tedy měla naše společnost vzít z této tragické události? Co by se mělo změnit? A co to udělalo s vámi?