A anděl Clarence se vypravil na zem, aby svému svěřenci ukázal, že jeho život má mnohem větší smysl a kouzlo, než si kdy dokázal představit. Vánoční klasika „Život je krásný“ z roku 1946 vypráví příběh muže, který miluje, pracuje a pomáhá ze všech sil, a přesto jako by se k němu život otočil zády. Nakonec je tak zoufalý, že se rozhodne se svým životem skoncovat. V tom přichází anděl, aby mu ukázal, že nežil zbytečně, ba co víc, že svět by byl bez něho mnohem horším místem.

Jak by svět vypadal bez nás, co mu můžeme nabídnout dobrého a čím vším jsme pro své nejbližší? Čemu budeme věřit a jakým směrem chceme jít? Opravdu potřebujeme anděla, který by nám otevřel oči? Není vánoční čas příležitostí stát se takovým andělem sám sobě?

Většiny z nás se Vánoce nějakým způsobem dotknou. Komu by jinak bylo určené to velkolepé divadlo kolem nás, kdyby nemělo diváky (nebo spíš spotřebitele). Takže ať už se k Vánocům stavíme jakkoli, mají pro nás z nějakého důvodu hluboký význam. Překvapuje mě, jak dnešní děti, vyrůstající v zajetí počítačových her, mnohdy drsných filmů a všudypřítomných reklam, dlouho věří na Ježíška. U těch starších bych spíš řekla, že věřit chtějí. A my děláme vše pro to, abychom je v této iluzi udrželi.

S trochou smutku vzpomínám na svoji první třídu za hlubokého socialismu. Možnost věřit mi vrátily Vánoce v roce 1989.

Já například synovi s prvními pochybnostmi vysvětlila, že dárky nosí Ježíšek jen dětem, a dospělí se obdarovávají sami. Později jsem tuto verzi vylepšila o sociální rozměr. Větším dětem nosí Ježíšek jen maličkosti a mobily a podobné věci dostávají od rodičů. Sama si říkám, jak tomu ten kluk může věřit, ale tváří se, že ano. A není sám. Zdá se, že věřit chce celá jeho pátá třída, a navíc lpí na vánočních tradicích.

Co patří k svátkům

Ve škole je zvyk, že po každé adventní neděli děti ráno procházejí po jednom spirálou z jehličí, nesou svíčku a dávají svíčky do středu. Když letos konečně nastal ten čas, syn se výjimečně těšil na pondělí, bude přece spirála (ano, je tam už i ten moment, že se zkrátí vyučování, ale není to to hlavní). Spirála nebyla, paní učitelka si prý myslela, že už je nebude bavit. Ovšem zklamání zavládlo tak veliké, že spirála musela být druhý den.

S trochou smutku vzpomínám na svoji první třídu za hlubokého socialismu, kdy se paní učitelka s blížícími Vánocemi zeptala, kdo ví, jak to s těmi dárky je. Spousta dětí se hlásila, že je přece dávají rodiče. A já čekala, že paní učitelka to uvede na pravou míru, ale ne, ona jim spokojeně přitakala. Dodnes si pamatuji ten pocit zoufalství a beznaděje, tvrdý pád z idealismu do materialismu. Má ateistická rodina mi s tím příliš nepomohla. Tu možnost věřit mi vrátily až Vánoce v roce 1989.

Je to jenom taková hra na lásku, víru a naději, nebo uvnitř nás dříme touha nechat tahle přání vyjít na povrch alespoň o Vánocích?

Dodržování adventu, zapalování adventních svíček, jsem osobně také zažila až po sametové revoluci. A mám tohle období hodně ráda. Nepřijde mi úplně šťastné upínat se jen k těm vánočním dnům a vše předtím brát jako stres. Advent je i možnost prodloužit si vánoční období a třeba právě tehdy nasbírat pár okamžiků, které se dotknou našeho srdce.

Pak se budeme moci lépe smířit i s tím, že místo vánočního zázraku nás rozbolel zub, onemocnělo dítě a tchýně měla štiplavé poznámky. Vánoce v sobě často nesou i kompromisy, které většinou děláme pro naše nejbližší. Smiřme se s tím, ale nenechme se připravit o možnost obdarovat i sebe. A vůbec nevadí, že to nebude zrovna na Štědrý den.

Vaše vlastní Vánoce

Často si stěžujeme na konzum, stres, ztrátu hodnot. Možná je to ale jen další krok na cestě, kterou musíme projít. Přes všechny problémy nám současnost nabízí možnost volby jako nikdy dřív. A tak si také můžeme vybrat, jak prožít Vánoce.

Odpověď nejlépe najdeme tehdy, když se zamyslíme nad otázkou, proč je vlastně chceme slavit. Co nás nutí rozsvěcovat vánoční světýlka a snažit se o trochu víc laskavosti? Proč naše děti udržujeme ve víře na Ježíška co nejdéle a jestli se tak snažíme opravdu jen kvůli nim? Je to jenom taková hra na lásku, víru a naději, nebo uvnitř nás dříme touha nechat tahle přání vyjít na povrch alespoň o Vánocích? Můžeme si opravdu vybrat, čemu chceme věřit, jakým směrem náš život vést, které možnosti přitakat.

A až na vás dolehne smutek, únava či zklamání, že vaše snaha, úsilí o něco dobrého stejně nemá smysl, zkuste uvěřit, že ten smysl tady je, jen nedokážeme dohlédnout, kde. Vzpomeňte si, pro koho jste andělem. A buďte jím i sami pro sebe.