Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Proč afirmace nepomáhají

Člověk bez sebedůvěry nepřijme pochvalu. Ani od sebe samotného.

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

1. 8. 2018

Nízké sebevědomí s sebou nese větší zranitelnost vůči běžným nepříjemnostem – odmítnutí víc bolí, selhání bereme fatalističtěji, po stresové události déle držíme stresové hormony v krvi. Nešťastné na něm je, že nám zároveň brání využít těch pozitivních událostí a získat z nich potřebnou potravu pro duši.

V jednom experimentu pustili respondentům smutnou hudbu, aby je dostali do špatné nálady. Pak jim nabídli možnost rozveselit se veselým videem. Účastníci experimentu se zdravějším sebevědomím po té možnosti sáhli, ostatní odmítli – přestože souhlasili s tím, že by jim to nejspíš pomohlo.

Podobně nám nízká sebedůvěra nedovolí přijmout pochvalu, i když to je právě to, co bychom potřebovali nejvíc.

Když s ní žijeme dlouhodobě, určitým způsobem si navykneme na to, že si o sobě nemyslíme nic moc pěkného. Stane se z toho součást identity a stará známá realita, ve které jsme jakýmsi způsobem komfortní. Informace, která by toto „staré známé“ narušila, je nepříjemná.

To je vidět, že mě nezná!

Pochvale v takové situaci nemůžeme uvěřit – a buď ji odmítneme, shodíme nebo se stáhneme z kontaktu. Hlavou nám pak běží myšlenky jako:

  • Nemyslí to tak, říká to jen proto, aby mě využil.
  • Proboha, co si to o mně myslí, vůbec netuší, jaký jsem ubožák – to bude hrůza, až to praskne a až zjistí, co jsem doopravdy zač.
  • Má mě rád, protože si o mně myslí tohle… nesmím ho zklamat, nebo mě mít rád přestane! Ale jak tomu mám dostát, když to není pravda?
  • Od tohohle člověka se pochvala nepočítá, on není objektivní.

Americký psycholog Guy Winch ve své knize Emotional First Aid popisuje mechanismy přemýšlení, kterými se nízké sebevědomí udržuje a kterými ubližujeme sami sobě. Možná poznáte sebe nebo některého známého v příběhu Winchova klienta:

Bo byl sympatický kluk před třicítkou. Na první pohled by se zdálo, že v jeho životě všechno hraje pro něj. Měl pěkný zevnějšek, práci a zdraví. Ve vztazích se ale trápil. Měl jen pár přátel a ti se k němu moc dobře nechovali. Mnohokrát uspořádali večírek a řekli mu o něm, až bylo po všem, nechali ho čekat někde na ulici nebo v kině a nepřišli, nebo si půjčili stovky a tisíce dolarů, které nikdy nevrátili.

Nikdy se ale neohradil. Bál se, že by o přátele dočista přišel, a tvrdil, že je lepší mít špatné kamarády než žádné. Bo téměř neměl romantické vztahy. Párkrát zkusil oslovit nějakou ženu při společenské události, ale jeho „přátelé“ se k němu přitočili a shodili ho nebo mu někdo z nich slečnu přebral.

A když už se mu podařilo se k nějaké ženě přiblížit, dříve nebo později dotyčná udělala zásadní chybu a řekla o něm, že je milý, laskavý nebo pozorný. V tu chvíli se Bo vylekal a na mysl mu přišlo: „To je vidět, že mě vůbec nezná a nevidí, jak jsem k ničemu!“ Od té chvíle se nevědomě snažil všemi způsoby ukázat, jak moc k ničemu je – a když se s ním žena následně rozešla, bral to jako důkaz a potvrzení, že skutečně za nic nestojí.

Špatný názor na sebe si jen tak nevymluvíte

Afirmace jsou pozitivní věty, které má člověk sám o sobě poslouchat nebo si je říkat – „jsem krásný“, „jsem schopný“ a podobně. Obvykle si takto opakujete, že máte nějakou vlastnost, po které toužíte.

Bo sám o sobě prohlašoval, že je „závislák na svépomocných programech“. Ve skutečnosti strávil roky posloucháním afirmací, ale jeho sebedůvěra na tom byla stejně jako na samém začátku. Nejspíš právě proto, že pozitivní sdělení, která poslouchal, jednoduše „neprošla systémem“. Byla v přílišném rozporu s tím, co si o sobě Bo myslel. A když takové sdělení neprojde systémem, vlastně naopak potvrdí starou známou špatnou pravdu.

Bo přesto tvrdil, že mu programy s afirmacemi pomáhají. Výzkumy ukazují, že je to častý jev, ve kterém hraje roli paměť. Účastníci podobných programů si po jejich ukončení jednoduše nepamatují, jak na tom byli předtím. Tvrdí, že se cítí lépe, přestože v testech sebevědomí skórují stále stejně.

Někdy může snaha „přerazit“ vlastní názor pozitivním sdělením situaci dokonce zhoršit. V jednom výzkumu chtěli po lidech, aby vyplnili dotazník a identifikovali nějakou svou vlastnost, kterou by chtěli mít, ale myslí si, že ji postrádají. Poté jim výzkumníci přišli říct dobré zprávy – sdělili jim, že podle dotazníků danou vlastnost ve skutečnosti už dávno mají. Výsledek? Zkoumaní lidé se po vyslechnutí dobrých zpráv cítili hůř a jejich sebevědomí ve skutečnosti kleslo.

Něco podobného se zopakovalo ve studii, kdy neúspěšným studentům předkládali různá sdělení, která měla podpořit jejich sebedůvěru. Výsledkem bylo to, že se ve škole ještě zhoršili. Také se ukázalo, že když si o vás spolubydlící myslí něco lepšího, než co si o sobě myslíte sami, je pravděpodobnější, že si začnete hledat jiného spolubydlícího.

Postoje spojené s vlastní identitou jsou zkrátka extrémně vytrvalé a silně udržují stav věci přesně tak, jak je. Chceme-li je obejít a přestavět, spíš než jedno instantní řešení pomůže vytrvalá laskavost k sobě samému.

Které postupy se pro péči o sebevědomí opravdu ukázaly jako užitečné? Najdete je v článku Posilovna sebevědomí.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: