Pozitivní emoce motivují a odměňují, ale negativní jsou stejně důležité: jsou našimi směrovkami na cestě životem, jsou semafory na našich životních křižovatkách.

Říkal mi nedávno soused odnaproti, že prý v knihkupectví natrefil na mou sbírku básniček. A že si ji tedy v rámci dobrých sousedských vztahů koupil. A že prý jsem to napsala hezky, to ano, ale že je zbytečně moc těch básniček o nehezkých věcech. A to že on nerad, on se všemu nepříjemnému vyhýbá a špatné pocity si raději vůbec nepřipouští.

Dál jsme to nerozváděli. Zůstali jsme u konstatování, že to máme každý jinak. Všichni nemusíme s našimi dušemi (nebo mozky, chcete‑li) zacházet stejně. Někdo nechává své pocity volně plynout a někdo se některým z nich brání nebo je odmítá. Každý máme svůj způsob, jak se vypořádávat se vzestupy a pády, které s sebou život přináší.

Paleta emocí

Odžili jsme si ve své kůži už nejeden pátek, víme, co nám dělá dobře a co ne, co ještě zvládneme a co už ne, a druzí ať nám do toho laskavě nemluví. Natož v sobotu ráno u stánku se zeleninou.

Ano, každý to máme trochu jinak. Co člověk, to jedinečný život a jedinečný způsob potýkání se se životními událostmi. Někdo nahlas pláče. Někdo slzy polyká, aby je jiní neviděli. A někoho ani nenapadne, že by nějaké slzy vůbec mohl mít. Někdo se při potížích vzteká a jiný se stahuje do kouta, pln pocitů beznaděje a zmaru. Jeden bojuje s úzkostí, druhý se smutkem, třetí je střídá a u čtvrtého se smutnění s úzkostmi mísí do jediného tíživého životního pocitu. 

Někdo po celý svůj život neustále s něčím zápasí a o něco usiluje, každou chvíli se pere s nepřízní osudu, a někdo celá léta neví, co to jsou problémy, než se mu jednoho dne nečekaně zhroutí svět. Stačí se na zalidněné ulici rozhlédnout kolem sebe – v obličejích lidí najdete celou pestrobarevnou emoční paletu.

Potkáte zajisté i lidi, které nikdy neopouští úsměv. Mají se skvěle, nikdy nepláčou, neznají bolest, strach, úzkost, obavy ani beznaděj. Já v přítomnosti takovýchto chodících reklam na neutuchající bezoblačné štěstí vždycky automaticky zbystřím pozornost – nejspíš se mi těžko věří čemukoli dokonalému.

Ale dobře, uznávám, je to má skepse, co mi brání uvěřit obličejům jak z hollywoodských plakátů. Připouštím, že mohou existovat lidé, jejichž trvalý úsměv je pravý a přirozený. Není dán tím, že neukazují nebo si nepřipouštějí špatné pocity. Oni ty špatné pocity nikdy neměli. Jednoduše nikdy neměli důvod plakat, být smutní, úzkostní nebo bezradní. I takoví šťastlivci jistě jsou. Já jsem však dosud nikoho takového nepotkala.

Radost a smutek jako směrovky na cestě životem

Nejspíš tušíte, kam mířím. Ano, jednoduše nevěřím, že člověk může být jen veselý a šťastný. A nejen to. Dokonce věřím, že být jen šťastný, spokojený a radostný by bylo nepřirozené a nezdravé. Že potřebujeme celou škálu emocí. Že i negativní emoce mají smysl, jinak by nebyly přestály tisíciletí evoluce.

Být pozitivní, šťastný a optimistický je výborné a obohacující, ale tak jako ve všem, i v emocích musí existovat rovnováha. Stejně obohacující jako libé pocity jsou i pocity nelibé. Protože jsou pro naši duši jednou ventilem, jindy impulsem pro zastavení a zamyšlení.

Pozitivní emoce motivují a odměňují, ale negativní jsou stejně důležité: jsou našimi směrovkami na cestě životem, jsou semafory na našich životních křižovatkách, prostředky, kterými nás naše duše naviguje a motivuje ke změně a k růstu.

Možná nebudete souhlasit. Zažili jste dech beroucí paniku, víte, co je srdce drásající smutek, a nevidíte v nich nic přínosného. Dali byste cokoli za jistotu, že už nikdy nebudete mít důvod bát se nebo plakat. Klidně byste přijali věčný úsměv z hollywoodského plakátu a je vám ukradené, co si z něj kdo bude vyvozovat.

Věřím vám to. Naprosto. Některé pocity jsou k neunesení.  Některé paralyzují. Hryžou. Dráždí. Zneschopňují. Izolují. Píchají u srdce. Tlačí v žaludku. Jako obruč svírají hlavu. Obírají o schopnost rozumně myslet. Berou chuť žít. Bolí.

Naučte se truchlit

Ale pokud netrpíme vážnější nemocí, pokud jsme majiteli jinak vyrovnané a přizpůsobivé osobnosti, není proč se nepříjemných pocitů bát. Pokud uneseme úspěch, téměř jistě uneseme i neúspěch. Pokud naše psychika zvládne radost, zvládne, i když jinak a bolestivěji, i žal a úzkost. Ne okamžitě a na povel, možná s pomocí někoho, o koho se můžeme opřít, ale zvládne.

Vytěsňování, odkládání špatných pocitů nám do budoucna uškodí víc než přirozené truchlení či noc probděná v obavách o budoucnost. Pokud strach nevpustíme dveřmi, vleze k nám v noci oknem. Pokud smutku nenecháme prostor v našem sluníčkovém obličeji, jejž nastavujeme druhým, schová se do stínu a ukáže se, jakmile osamíme v přítmí.

Mimochodem, zkusili jste někdy, když vám bylo ouvej, udělat přesný opak toho, co vám radil strach? Zkusili jste se neleknout samoty, připustit si obávané pocity a říct si: „Sem s vámi, smutky a úzkosti, i vy ke mně patříte, i vy máte právo na existenci! Ani trochu se vás nebojím!“