Jednou ze zásadních otázek našeho života je hledání vlastního povolání, osobní profesní a životní cesty, po které jdeme v souladu se svými preferencemi, talenty, hodnotami a individuální situací.
Stejně jako o každé z důležitých životních otázek i o hledání povolání panuje mnoho polopravd „jak zaručeně nalézt“. Ty jsou živené zaručenými radami samozvaných moudrých, ale mohou za ně i všeobecně tradované a nikdy nezpochybněné mýty – které máme všude kolem sebe tak dlouho, až je považujeme za samozřejmé a pravdivé. Zamysleme se dnes nad nejčastějšími chybami, které při hledání vlastního povolání děláme.
Hledání povolání považujeme za opravu auta
Domníváme se, že bychom své povolání a životní/pracovní směr měli určit jednou a definitivně a že bychom jej pak měli mít před sebou viditelný jako jasnou vizi, která nás bude provázet životem se stoprocentní jistotou. Pokud takový životní plán nemáme nebo se nám zhroutí, považujeme to za jakousi psychologickou „poruchu“, podobně jako když se nám pokazí auto. A tuto poruchu chceme rychle opravit, efektivně vyřešit. Na chvíli se zastavit, předat vůz na nezbytnou dobu odborníkovi a pak hned jet životem (v opraveném stavu) vesele dále. Do role automechaniků delegujeme psychology, poradce či moudré knihy.
Avšak životní realita je jiná. Hledání dobré cesty a vlastního povolání je otázkou celoživotní. S každou další krizí či významnou změnou musíme své odpovědi buď trochu upravit, nebo zásadně redefinovat. Každý vnější přechod si může vyžádat změnu vnitřního kurzu. Hledání povolání není krátkou epizodou zakreslení správné trasy do mapy života, podle které pak celý život jedeme. To uměly možná mytické sudičky v dětských pohádkách. My to nedokážeme.
Smysl dobrého díla, povolání, práce ani života se nehledá v hlavě. Nenalézá se přemýšlením. Je důsledkem našich aktivit, vztahů, rozhodnutí a zkušeností.
Nalézání vhodné kariérní (i životní) cesty je proces, kterým musíme procházet stále dokola. V některých obdobích je intenzivnější, v jiných méně a stojí spíše v pozadí. V náročnějších situacích se dokonce musíme zastavit a chvíli stát stranou vedle cesty nebo se dívat zpět, abychom se zorientovali, kam jít dále.
Ovšem pokud od takových situací budeme požadovat definitivní odpovědi, tedy „dokonalou opravu“ našeho auta jako podmínku toho, že budeme ochotni vyrazit dále, potom nám nezbude než pouze stát v autoservisu a dožadovat se záruky, kterou nám nikdo nemůže dát. Zatímco ostatní se svými nedokonalými vozidly, kterým možná budou muset občas vyměnit pneumatiku na kraji cesty, pomalu – i přes překážky a poruchy – ale jistě jedou za životním smyslem.
Očekáváme technický návod
Myslíme si, že na nalezení pracovní spokojenosti lze dát jednoduchý, pro všechny stejný technický návod. Nutíme se žít podle příručky, která funguje pro našeho kamaráda. To je stejně naivní jako snaha napodobit životní styl souseda, kterému závidíme to, že je vždy usměvavý. Možná má ženu s blond vlasy, dvě malé děti a chodí rybařit. Snažíme se tedy také nalézt blondýnu a kupujeme rybářský prut… Je to ale ta správná metoda, které nás přivede ke štěstí?
Samotnou součástí hledání životního povolání je odhalení cest, které vedou k jeho poznání. Pro nás osobně a specificky. K tomu nám mohou různé knihy, metody a přístupy velmi dobře pomoci. Nesmíme však od nich očekávat návod po vzoru manuálu k naší pračce. Jsou to spíše soupisy toho, co pomohlo ostatním a co můžeme vyzkoušet, upravit a případně použít.
O svém povolání neustále přemýšlíme
Často se zahlcujeme neustálým přemýšlením o tom, co by nás uspokojovalo, jaké povolání by nás bavilo, co by nám mohlo přinést smysl. Projedeme si všechny možnosti v hlavě, a pak znova a znova, a jak se vynořují různá pro a proti, snažíme se přicházet na další argumenty a protiargumenty. Máme pocit, že když tuto mentální bitvu vyhrajeme, přiblíží nás to vysněnému cíli…
Zastavte se. Smysl dobrého díla, povolání, práce ani života se nehledá v hlavě. Nenalézá se přemýšlením. Je důsledkem našich aktivit, našich vztahů, nejprve drobných, posléze zásadnějších rozhodnutí, našich zkušeností. Není výsledkem našeho nekonečného myšlenkového bloumání o tom, co bychom mohli.
Hledáme smysl (nebo pocit spokojenosti) před zkušeností
Mnoho lidí po sobě požaduje, že nejprve musí mít pocit, že je „to baví“, aby se do dané činnosti pustili. Jak je to absurdní! Což baví člověka hrát na housle, pokud je nikdy nedržel v ruce? Těch několik zavrzání, která vydá při prvním zahrání, jej má naplnit extatickou hloubkou uměleckého zážitku? Zklamaně tedy nástroj odloží, protože od sebe čekal minimálně houslový koncert? Asi ne.
Ale přesně takto naivně od sebe vyžadujeme nejprve motivaci a chuť a pocit smyslu, abychom se dali do práce nebo zvolili daný obor. Podmiňujeme tím svoji ochotu učinit pár kroků v daném směru – aniž bychom nejprve strávili s danou činností pár týdnů, měsíců nebo dokonce let a počkali si, jaké pocity nám přinese.
Talent není něco, co v nás tajně dříme a čeká na své odhalení. Talent se ukazuje a roste zkušeností a potýkáním se s konkrétní činností. Rozpoznání talentu je zpětným ohlédnutím za tím, co nám šlo, nikoli cvičení ve věštění toho, co si dokážeme představit, že by nám jít mohlo. To je trénink imaginace. S životem to však příliš nesouvisí.
Vlastně se nechceme změnit
Mnoho lidí vnímá hledání povolání jako kontrolovanou změnu v jedné oblasti (např. „změnu v tom, co dělám od 9 do 17 hodin“), ale rozhodně proto nejsou ochotni připustit jinou, související změnu (a často jejich řetězec), která se ukáže jako nutná, abychom svůj plán realizovali.
Pokud chcete začít nový projekt, možná budete muset omezit jiný koníček, překonat vnitřní lenost nebo vyřešit spor s manželkou o tom, že nejste pořád doma… Záměr „začít“ tak otevírá mnoho dalších témat, kterými musíte projít a které předem nenaplánujete. Pokud se jimi nejste ochotni zabývat, váš záměr zřejmě nevyjde.
Hledání povolání není příjemná relaxace nebo bloumání denním sněním. Musíme vstupovat do nepříjemných nových situací.
Musíme být otevřeni novým možnostem, které se často objevují z nepředpokládaných směrů. S trochou humoru můžeme konstatovat, že chcete‑li se změnit, musíte akceptovat nebezpečí, že se tím vlastně můžete změnit! A ejhle, to nemusí mnohým (ani vám) vyhovovat. Může to být v rozporu s vašimi bezpečnými představami vlastní identity, se starými zvyky; s cestami, kterými si upevňujete své sebevědomí, se způsoby, jak vás vidí druzí. Musíte mnohé příjemné opustit. To není lehké. Mnoho lidí chce změnu, ale nechce pro to nic obětovat. To je stejně reálný záměr jako chtít vyhrát maraton, a nechtít přitom trénovat.
Hledáním povolání musíme procházet s postojem otevřené zvědavosti, nikoli je pojímat jako lineární plán, kdy si v podrobných krocích určíme úkoly na pět let dopředu. V takovém případě nedokážeme zvednout hlavu od mapy a třeba si nevšimneme, že v reálné krajině míjíme velmi zajímavou odbočku…
Musíme být ochotni nechat se překvapit a nevědět. Někdy se smysl života objeví teprve tehdy, když mu trochu povolíme otěže. Kdy jej necháme jít si chvíli vlastní cestou… Kdy jsme ochotni nejen životu rozkazovat, ale také mu naslouchat.
Myslíme si, že když se to dělá dobře, je to lehoučké a melodické
Právě naopak. Když jsme k sobě opravdu upřímní, musíme projít spoustou bolestivých míst, konfrontovat se se svými strachy, uznat mnohé chyby a slabé stránky. Hledání povolání není příjemná relaxace nebo bloumání denním sněním. Musíme vstupovat do nepříjemných nových situací. Těžce zkoušet, experimentovat, chybovat, být nováčky. Teprve tak získáme novou zkušenost, jejíž analýzou odhalíme, kterou cestou dále jít.
Spokojenost odkládáme až na chvíli, kdy „to“ najdeme
Zásadní chyba je odkládat život (i ten pracovní, se kterým aktuálně nejsme spokojeni) „na potom“. Domnívat se, že nalézat spokojenost mohu až ve vysněném povolání.
Právě naopak. Opakovaná psychologická zkušenost nás učí, že pokud nedokážeme vytvořit dostatek spokojenosti tady a teď (na jakémkoli místě, kde stojíme), nebudeme mít dostatek síly a energie projít složitým procesem změny k vysněnému povolání se všemi stádii a mezistupni, které musíme touto cestou absolvovat. A pokud na každém z těchto stupínků nebudeme opět umět nalézt spokojenost (v budoucím tady a teď), nebudeme mít kde načerpat sílu jít zase dále…
Hledáme přímý směr a jasnost
Vhodnou životní cestu nebo správné povolání nepoznáte podle toho, že je vše najednou jasné a průzračné. Nalezení povolání není nirvána. Ano, samotné uvědomění, že jste na správné cestě, doprovází určitý pokoj nebo uspokojení. Ale vaše úkoly jsou opět stejně těžké jako předtím. Mnohdy nevíte, kam jít dále; pochybujete, zda to zvládnete, možná budete zahlceni, paralyzováni strachem nebo budete muset mnohokrát chybovat…
S nalezeným povoláním nežijete na růžovém obláčku. A když se na něm ocitnete, není to důkaz nalezení vhodného povolání.
Často na své životní cestě musíme mnoho důležitých plánů odsunout na později a realizovat pouze nedokonalý výsek toho, co bychom chtěli. To je ale daleko lepší než čekat na „ideální příležitost“, kdy budeme mít vše: dostatek energie, času, příležitostí i chuti se dát do změny. Je nám snad jasné, že žádná taková ideální příležitost nikdy nepřijde… Že si jen vyprávíme útěšné pohádky o budoucnosti.
Nic nevytváříme
Tím, že vytváříte službu, dílo, produkt nebo hodnotu, máte nejen jedinečnou příležitost poznávat sebe sama, ale právě směřovat ke smyslu, který pro vás daná činnost nebo povolání má. A případně směr takové zkušenosti korigovat. Rozdíl mezi těmi, kteří žijí smysluplně, a těmi, kteří svůj smysl stále hledají, je ten, že ti první něco vytvářejí. Co je zde příčina a co následek, není vždy snadné říci.
Pouze tím, že budeme něco vytvářet, vystupovat ze zóny komfortu do neznáma a konfrontovat se se svými hranicemi (strachu, nejistoty; toho, co ještě neumíme), může něco vzniknout: nový talent, nová hodnota, nové zaměstnání, nový vhled, nová zkušenost, nový směr. Pouze tak můžeme zjistit, v čem jsme dobří. Odkud vítr vane, poznáme jedině tak, že vyjdeme ven a nastavíme mu tvář.
Zaměřujeme se příliš na budoucnost nebo naopak pouze na dnešek
Obojí je nesprávné. Žít pouze dnes a nestarat se o budoucnost znamená zaměřit se pouze na uspokojení základních potřeb, nikoli na rozvinutí našich hlubších hodnot a vizí, protože ty se musí vždy budovat dlouhodoběji a přesahovat horizont dneška. Ano, i těm nejvzletnějším cílům je třeba věnovat se v přítomnosti (on na to nikdy jindy ani není čas, že…). Ale abyste to dokázali, musíte také vidět, že (a proč) vaše aktivity dnešek přesahují.
Na druhou stranu snažit se v jedné větě odpovědět na otázku smyslu celého života, pochytit životní poslání najednou a v jeden okamžik zkrátka nejde. Pracovní orientace, cíle a preference se vyvíjejí postupně, tak jak procházíme životem a analyzujeme své zkušenosti a chyby. Nelze poznat vše naráz.
Naše povolání se nám bude odhalovat cestou, po každém kroku, který učiníme. A jak půjdeme dále, bude se náš výhled opět proměňovat. Kdo chce v životě neměnnou jistotu, skončí většinou s jedinou, velice nepříjemnou jistotou – že se nedokáže měnit. A nedokázat se měnit v životě, který je z vlastní definice neustálá změna, je zaručená cesta k neštěstí, prázdnotě nebo povrchnosti.
Zapomínáme hledat i pod svícnem
Pod svícnem je největší tma, říká přísloví. Své povolání často zapomínáme hledat právě na místě, které je nám nejblíže. Jistě, někdy se stane, že objevíme zcela novou oblast aktivit, s níž jsme dříve neměli ani v náznaku žádnou zkušenost. Daleko častěji však zpětně zjišťujeme, že většina nápověd nám v životě byla k dispozici, často od dětství – jen jsme je neviděli.
Neuvědomovali jsme si, že danou činnost, která nás tolik baví, můžeme přeměnit z koníčka v placenou aktivitu. Neuvědomovali jsme si, jak můžeme spojit prostředí, které nás vždy lákalo, s aktivitou, která nám šla. Často se nechápavě přistihneme při zpětném uvědomění: Jak je možné, že mi to nedošlo dříve, vždyť mě přece tyto činnosti, chování nebo způsoby prožívání vždycky byly blízké, už od dětství…? Jak to, že jsem si na to nevzpomněl?
Dříve než se začnete rozhlížet po dalekých, exotických destinacích, podívejte se nejprve na svou zahrádku – do své historie: zájmů, koníčků, dětských fascinací, silných stránek, povolání, brigád, pracovních zkušeností… a zkuste o nich přemýšlet jinak, kreativně. Nehledejte pouze nové, hledejte také nové kombinace starého. Velice často je to právě ta nejvíce podceňovaná a nám nejbližší cesta, která nás přivede domů.
