Zamlčujeme, vymýšlíme si, mluvíme a konáme tak, aby to bylo příjemné, výhodné, bezpečné a přitom pro naše svědomí snesitelné. Kde je ta hranice, po kterou je nepravda ještě ohleduplným nevyřčením pravdy, přizpůsobením se dospělému světu, a kdy už jde o zavrženíhodnou lež?

Není to jednoduché s tou pravdou. Po celá tisíciletí je jednou z nejvyšších lidských hodnot. Měla a má své místo ve všech filozofiích a náboženstvích, byly o ní napsány miliony vznešených slov, byla objektem nesmírného množství úvah a zamyšlení. Za pravdu se bojovalo a umíralo. A přeci pravda o pravdě v každodenním životě není zdaleka tak jednoznačná jako v učených traktátech.

Pravda nám může znepříjemňovat žití, komplikovat práci a vztahy, pravda může zúzkostňovat a bolet. Jakmile je člověk ve společnosti větší nežli jen té své, nemůže jen tak bez okolků střílet po lidech pravdou. Pokud chceme žít s druhými lidmi, nemůžeme být bez výjimky a nekompromisně upřímní. Nemůžeme nelhat, nepředstírat, být přímí a opravdoví. Naše pravda by mohla někomu uškodit, neprozíravě poškodit něčí zájmy. Včetně našich vlastních, samozřejmě.

Přitom od mala víme, že LHÁT SE NEMÁ.

Kde je hranice?

„Nelži! Ukaž ruce!“ Pamatujete? Takhle nějak nás máma pokaždé nachytala, když se nám nechtělo trávit na toaletě víc času, než bylo pro malé dítě bezpodmínečně nutné, a ošidili jsme mytí rukou. Tedy byli bychom je ošidili, kdyby nás nebylo prozradilo, že ty naše ruce byly suché a nevoněly mýdlem.

Anebo později: „Nevymýšlej si! Ukaž žákovskou knížku!“ A za dalších pár let: „Nelži! Dýchni na mě!“ Kolik trápení jsme si tehdy my i naši blízcí dospělí užili s podvody a podvůdky a zatajováním a zatloukáním a výmysly a vytáčkami!

Zpětně víme, že tehdy bylo vlastně jedno, zda se na náš podvod přišlo nebo ne. Neprovalená lež tíží. Je stejně těžké lhát, jako je těžké unést důsledky pravdy.

„Lhát se nemá,“ říkali nám velcí v různých variacích z různých důvodů. Znova a znova nám do hlav vepisovali prastarou poučku, že lhát se nevyplácí, že se na lež stejně nakonec přijde a že nejmoudřejší, nejjednodušší a vlastně i nejbezpečnější je říkat pravdu.

A pak jsme vyrostli a vrostli do sítě společenských a pracovních vztahů a naučili se v ní žít a prosperovat. Pravidla dospělých přestala platit absolutně. Včetně pravidla pravdy a lži. Zamlčujeme, vymýšlíme si, mluvíme a konáme tak, aby to bylo příjemné, výhodné, bezpečné a přitom pro naše svědomí snesitelné. A nikdo nám přesně nepoví, kde je ta hranice, po kterou je nepravda ještě ohleduplným nevyřčením pravdy, zralým přizpůsobením se dospělému světu, a za níž už je zavrženíhodnou lží.

„Jistě, pane řediteli. Ráda se na ty podklady večer podívám. Do divadla mohu i jindy.“Lež, nebo chytrá strategie?

Lhaní do vlastní kapsy

Nemusíme vlastně ani přímo lhát. Na to, abychom neříkali pravdu, úplně stačí dodržovat pravidla slušného chování. „Ráda vás poznávám!“ „Přeji upřímnou soustrast.“ „Těšilo mě!“

Není lehké ve společnosti nelhat, být pravdivý a věrný svému přesvědčení. Mnohem těžší však je být upřímný sám k sobě.

Desítky, stovky a tisíce hromadících se malých nepravd. Dobře víme, že ne každého potkáváme a poznáváme rádi, že sotva můžeme soucítit s každým, i s někým, koho vůbec neznáme. Ale stejně dobře víme, že bez dodržování komunikačních konvencí, bez tolerovatelného lhaní bychom se těžce začlenili do lidské společnosti.

Není lehké nelhat. Není vůbec jednoduché zůstat ve společnosti druhých lidí pravdivý a věrný svému vnitřnímu přesvědčení a prožitku. A stejně těžké, ne‑li mnohem, mnohem těžší je zůstat upřímný sám k sobě. Hledat pravdu o sobě samém, podívat se jí do očí a neuhnout. Unést svůj opravdový vnitřní svět, nelhat si do kapsy, nepodvádět svou nejintimnější a tedy nejzranitelnější pravdu. Dennodenně se ptát a odpovídat si tak upřímně, jak jen to umíme, na otázky:

• „Jaký jsem?“
• „Co skutečně dělám a co nedělám, co chci a co nechci, co je v mých silách a co není?“
• „Jak opravdu cítím a co si doopravdy myslím?“

To je nejspíš jeden z nejtěžších lidských úkolů vůbec. Proto často sami sobě lžeme. A většinou o tom vůbec nevíme.

• „Kdepak, tatínek by nám určitě nikdy nebyl ublížil, měl nás i mámu moc rád!“
• „Nejsem alkoholik, mohu pití kdykoli nechat.“
• „Miluji usměvavé lidičky a přeji všem jen to nejlepší.“
• „Všechny mé problémy pramení z toho, že se mi rodiče v dětství dost nevěnovali.“
• „Za všechno můžu já.“
• „Jsem krásná a vždycky bude někdo, kdo se o mě postará.“ 

Každá z těchto vět může být pravdivá, nebo také nepravdivá. Může zrcadlit realitu, nebo nás naopak chránit před pravdou, kterou bychom v dané situaci, za daného stavu věcí neunesli.

Mechanismy obrany

Není divu, že sami k sobě nebýváme upřímní. Psychologové od dob Anny Freudové znají termín „mechanismy osobnosti“, nebo také „obrany“. Jsou to jakési způsoby, jimiž se naše osobnost brání náhledu na pravdu o nás samých a o světě kolem nás. Berličky, které nám pomáhají unést realitu, za cenu jejího zkreslení.

Jsou věci, které nemůžeme vidět, protože jsou příliš ohrožující. Pravda se velmi často liší od toho, co si přejeme, co nám poskytuje jistotu. Chceme sami sebe vnímat jako moudré, milující, milované, zodpovědné, odvážné a obětavé, a pravda může být jiná.

Sám tento fakt by ještě nemusel vadit. Jenže my lidé jsme zvyklí vnímat svět i sebe v souřadnicích dobrý‑špatný, hezký‑ošklivý, chvályhodný‑zavrženíhodný. Jsme zvyklí polarizovat, potřebujeme plusy a mínusy. A tak je pro nás těžko myslitelný postoj: „Mám některé vlastnosti, pro které mě lidi nemají rádi, a další, kterými si komplikuji život. Ale mám také jiné, ze kterých mám radost a které dělají mně a druhým život hezkým.“

Možná se zeptáte: A proč bychom vůbec měli odkrývat pravdu, když je bezpečně schovaná v našem nitru a nijak nám nebrání v životě? Proč bychom měli hledat naši skrytou autenticitu, když to hledání bolí? Proč by člověk měl odstraňovat barikády svých duševních obran? Obrany jsou přeci od toho, aby bránily! A jak vůbec poznáme, že to, co jsme našli, je opravdu pravda a ne jen další lež?

Život jako divadlo

Bavila jsem se tuhle s kamarádem manažerem. Ptal se v podstatě na to samé. Původně chtěl vědět, k čemu vůbec je psychoterapeut. Nerozuměl obsahu a cíli mé práce. Neuměl si představit, jací lidé za psychoterapeuty chodí – jistě blázniví, nemocní anebo nějak jinak „nenormální“, jinak by si přeci pomohli sami.

Nakonec z toho byl dlouhý a příjemný rozhovor. Povídali jsme si o tom, proč je normální, zdravé a přínosné snažit se rozumět sobě a světu kolem. Hovořili jsme o přirozené lidské potřebě růst, radovat se ze života a prožívat ho plně či hluboce. Mluvili jsme o potřebě hledání smyslu vlastního bytí.

Ale zejména jsme si povídali o pravdě. Jsem totiž přesvědčena, že k tomu, abychom opravdu rozuměli sobě a světu, abychom uměli cítit a hluboce prožívat svůj život a sdílet život druhých lidí, kteří jsou pro nás důležití, musíme být sami k sobě upřímní. Jsem si zcela jista, že pokud chceme nalézt smysl našeho bytí, pokud chceme růst a zrát a mít z tohoto růstu a zrání potěšení a tuto radost rozdávat dál, musíme být opravdoví.

Jistěže, nemusíme chtít znát pravdu. Můžeme naše životy prožít v bezpečí barikád, vybudovaných našimi osobnostmi, v kulisách vystavěných naším egem. Náš svět pak ale bude tak trochu Hollywoodem s nepravými příběhy a mělkými emocemi. Divadlem s rolemi a kostýmy.

Žádné představení netrvá donekonečna. A nám se jednou může stát, že zůstaneme sami v převlékárně, vyčerpaní a smutní… a když se podíváme do zrcadla… uvidíme prázdnotu.