Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč se vztahy kazí

Naše nevědomí běhá po světě s jedním střevíčkem a hledá Popelku, kterou do něj dokáže napasovat.

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

14. 8. 2012

Když spolu chodili, bylo to spíš utrpení. Po rozchodu spolu ale dál spali, teď se vídají jednou týdně a nevědí, jak se svým vztahem naložit: „Potřebujeme se od sebe vzdálit, abychom se sblížili? Nebo jsme opravdu každý úplně jiný a nikdy to fungovat nebude, ať to obcházíme jakkoli? Lidi přicházejí a odcházejí, ale co když si některé chceme udržet?“ ptá se čtenářka Ivana v závěru dopisu, který napsala do redakce.

Jedno moudré přísloví praví: Co k tobě patří, neztratíš, a co k tobě nepatří, neudržíš. Zdá se, že v sobě nese  pravdu, na kterou často a rádi zapomínáme, zejména když nám ego našeptává, že nám něco důležitého chybí a že to můžeme získat prostřednictvím toho druhého, aniž by nás napadlo, že je to náš vlastní nedostatek. Takže to vypadá, že tímto by byla odpověď na otázky čtenářky Ivany hotová. Jenže není tomu tak. Hlubinný přístup potřebuje kus sebepoznání.

Proč nedokážeme žít v harmonii

Vztahy se vždy stanou. Neplánovaně (nepočítám-li sňatky z čistého kalkulu, ale o těch tady není řeč, ty jsou spíš legitimní prostitucí). Vztah je hluboká citově – emocionální vazba, která vzniká mezi dvěma lidmi navzájem. Vztah je něco, co žije uvnitř nás samých, projevuje se navenek, ovlivňuje stav vědomí a někdy nás doslova vnitřně k tomu druhému připoutá, přestože se navenek jeví jako neslučitelný nebo se tak dokonce skutečně projevuje.

Příběh Ivany


Poznala jsem někoho nového. Náhodou. Neplánovaně, ani jsme se nebavili, jen po sobě koukali. Dohledal si mě, napsal mi, scházeli jsme se, ale byli jsme oba naprosto odlišní. Ani se mi tolik nelíbil. Ani jsem tam neviděla žádnou jiskru, nic. Ale pak mě dokázal rozhodit, znervóznět, rozesmát. Proloupl tu obranu, kterou jsem vystavěla po minulém ublíženém rozchodu. Dostal se mezi duši a srdce. Asi měsíc jsme spolu chodili, ale spíš to bylo utrpení, co se vztahu týká. Po sexuální stránce si ani jeden nestěžoval. Nakonec mě opustil, že to zkrátka neklape. Ale neklapalo to ani když jsme byli od sebe. Tak jsme se dohodli na vztahu, který bude jen o sexu. Bez lásky, důvěrností, jen sex. Ale dřív nebo později se ty něžnosti zase vkradou, a tak jsem ho zase pomalu dostávala. Bylo to skvělý, byli jsme pro sebe kámoši, milenci, co jsme zrovna potřebovali být. Jenže pak se zase něco zlomilo a zase už mě nepotřeboval. Vždycky mi říkal, že mu jednou jedna holka neskutečně ublížila a od tý doby se bojí zamilovat, otevřít se někomu. Věděl, že ve mně má důvěru, že ho mám ráda. Přesto se mi neustále uzavíral. Teď se vídáme sotva jednou za týden. Už to není to co kdysi. Potřebujeme se od sebe vzdálit, abychom se sblížili? Nebo už jsme zkusili všechny možnosti a jen to znamená, že jsme opravdu každý úplně jiný a nikdy to fungovat nebude, ať to obcházíme jakkoli? Lidi přicházejí a odcházejí, ale co když si některé chceme udržet?

Vztah – takový, jaký je ve své celistvosti – je velmi pravdivou výpovědí o tom, jací jsme. Ukazuje nám nejen to, co na sobě tak dobře známe, ale odkrývá i nevědomou stránku našeho osobního života. A tady je kámen úrazu. Zrcadlový obraz nás samých v těch druhých je někdy tvrdým oříškem i pro akademickou psychologii, tak proč by to měla být samozřejmost pro běžného člověka, který si navykl očekávat od vztahu něco úplně jiného než poznání své vlastní nevědomosti skrze druhé?

Vědomí samo o sobě vztah nevytváří. Kdyby ano, každý vztah by byl jen obrazem našich vědomých přání a tužeb. Všichni bychom chtěli s těmi druhými být přátelé, milenci, vycházet se všemi v dobrém a žít v harmonii „ever after“. Jenže taková kolektivní halucinace patří do červené knihovny nebo spíše do pohádek pro dospělé.

Do vztahů se i přes iluzi nekonečné a ničím nerušené harmonie dříve či později vkrade zlý duch, který nám nažene strach a začne nás od toho druhého oddělovat pocity či emocemi, s nimiž si nevíme rady a mnohdy je racionalizujeme tak, že vypadají jako rozumná stanoviska typu „už nechci být zraněn“ apod.

Ve skutečnosti jde pouze o to, že dospělý člověk naší doby postrádá nástroj na řešení složitých emocionálních vztahových vazeb a z nich povstávajících konfliktů, potažmo partnerských krizí, do nichž ústí v dnešní době většina vztahů kolem nás.

Síla, kterou jsme přitahováni k druhému člověku, přestože se svazek mnohokrát jeví neharmonicky a nefunkčně, má svůj smysl a význam i přesto, že mnozí se jí rádi vzdávají pro svůj „klid“. Někteří se však nenechají odradit, přestože vztah je pro ně zraňující – většinou o to více, kolik nezpracovaných duševních obsahů (zranění) zůstalo ležet na dně duše.

Ty jsou každým novým vztahem opět aktivovány a derou se na povrch směrem k vědomí. Tomu hlubinná psychologie říká aktivované nevědomí. Čím méně vědomě jsme procházeli minulými vztahy, tím více se s každým dalším vztahem uzavíráme sami sobě a druhým. Myslíme si, že nemáme žádný nástroj k tomu, abychom se dokázali s takovými „zraněními“ vypořádat.

Slovo zranění dávám záměrně do uvozovek, protože samo o sobě mi zavání obětí. Nejsou to totiž zranění, ale nezpracované nevědomé části vlastní psychiky, jež se vztahem aktivují a jsou nevědomím posílány přes druhé osoby – projekcí na ně – směrem k vědomí. To je jazyk psychologie.

Když minulost deformuje realitu

Nevědomí dělá to, že na našeho milého přenáší obraz, který my sami považujeme za skutečnou osobu. Protože si nejsme vědomi toho, že hledíme pouze na výtvor vlastního nevědomí, považujeme svůj obraz mylně za toho druhého. Ale jak poznáme, že se jedná o naše nevědomé projekce? Vodítkem jsou emoce.

Sebeklamy všeho druhu nahrazují skutečná řešení. Namísto toho, abychom poctivě pátrali ve vlastním nitru.

Emoce jsou energetické proudy, které dávají vnějšímu vztahu dynamiku. Jejich úkolem je vynést na povrch právě ty nevědomé části nás samých, ke kterým získáváme emoční vztah právě přes druhé osoby. Zjednodušeně řečeno: to, co se nás na druhých dotýká, nedokážeme přisoudit sami sobě – a právě o tyto části charakteru většinou jde.

Ve snaze oddělit se od všeho, co nám na druhých vadí, zbouráme to, co jsme předtím roky pracně budovali. Rozchody, vřava, tahání o děti, pomluvy, sebelítosti. Oběti a pachatelé. Zkrátka sebeklamy všeho druhu nahrazují skutečná řešení. Namísto toho, abychom poctivě pátrali ve vlastním nitru a učili se v takových situacích rozlišit klamné obrazy, vracíme se zpátky k nevědomým a prastarým primitivním návykům odstranit z vnějšího světa všechno to, co narušuje náš zdánlivý klid.

Autor článku Pavel Špatenka bude 22. září přednášet o problémových fázích vztahu z pohledu hlubinné psychologie na celodenním semináři Zdravé vztahy aneb jak se najít a nezkazit to. Přihlásit se můžete zde.

Mnohdy neváháme použít zvrácené prostředky, nástroje a důvody pro jejich použití, jež jsou daleko za hranicí zdravého rozumu. Někdy zírám, na co na všechno člověk přijde a jakými prostředky dokáže přesvědčit sám sebe o legitimitě svého chování a postojů, které používá jen proto, že má chatrné svědomí a prázdné srdce.

Jenže to, co stačí rozumu, mnohdy nestačí pro dostatečné uvědomění si toho, co bylo výše řečeno.  Pokud vám to přijde příliš složité, budu konkrétnější. Tazatelka sama píše o své počáteční uzavřenosti vycházející z minulých zkušeností. Přitom i její přítel se tak chová. Možná si ani neuvědomuje, do jaké míry sama uzavřenost a strach z dalšího zranění promítá ve skutečnosti na něj a prožívá to, jako by se to už stalo. A podle toho také dotyčný vztah vypadá.

Nenechme se strhnout tím, co nám lidé říkají o druhých. Nemluví o nich, ale pouze sami o sobě.

Co když je to její vlastní další strach z odmítnutí, strach prožívat to, co si prožila už mnohokrát a dosud správně nezpracovala, protože neměla patřičný nástroj k tomu, aby si dokázala vědomě poradit s tím, co se v průběhu předchozích vztahů rodilo v jejím nitru? Co když tohle je jedna z možných příčin, co její vztah k onomu muži deformuje a ona to pokládá za „objektivní“ realitu?

Člověk a jeho obraz

Nenechme se tak lehce nachytat na subjektivní obrazy. Nenechme se strhnout tím, co nám lidé říkají o druhých. Nemluví o nich, ale pouze sami o sobě. Většinou se vám stane, že když vám někdo vypráví o nějaké osobě a vy ji pak potkáte, najednou poznáte úplně někoho jiného.

Ti, kteří umí sugestivně zabarvit své líčení, mají větší šanci nakazit své okolí svým obrazem. Skutečný člověk však bývá někdo jiný, odlišný od toho, jak ho vnímáme my sami. Pochopitelně, že v určitých rysech se může podobat, protože on sám je výbornou projekční plochou, a to zejména proto, že náš obraz se na dotyčného prostě „hodí“ (můžete to brát i doslovně). A to dělá naše nevědomí. Běhá po světě se střevíčkem (konkrétním psychickým obsahem), který „padne“ jen té jedné jediné Popelce.

Pokud se nespustíme směrem ke svému vlastnímu nevědomí a nepoznáme, kolik iluzí stojí mezi námi a vnějším světem, nejsme schopni vnímat skutečný stav věcí, sami sebe a vztah takový, jaký opravdu je.

Moderní hlubinná psychologie je tady hlavně proto, aby nám ukázala možnou cestu do vlastního nitra a pomohla nám vidět a rozlišit subjektivní obrazy, které promítáme na druhé, a navrátit je vlastní psychice. Odměnou nám je pravdivý obraz o nás samých a o těch druhých.

Za iluzí se skrývají skuteční lidé, kteří nesou nejen naše obavy a úzkosti, ale i nepřijaté charakterové vlastnosti. Anebo naopak: promítáme si do nich své nejlepší stránky, a potom jsme to zase a opět my sami, kdo se cítíme být vedle nich těmi horšími. Když to rozpoznáme, uleví se nám i našim vztahům.

Tak už to zkrátka v životě chodí. Jak vidno, zřejmě ještě všechny nástroje a možnosti nejsou ani zdaleka vyčerpány, protože pokud se nespustíme směrem ke svému vlastnímu nevědomí a nepoznáme, kolik iluzí stojí mezi námi a vnějším světem, nejsme schopni vnímat skutečný stav věcí, sami sebe a vztah takový, jaký opravdu je.

Život v pohádce

Tady bych skončil s psychologickým poučováním. Kdo hledá, najde. Kdo chce poznat pravdu, udělá pro to mnohé, kdo ne, zůstane na povrchu věcí a bude se donekonečna trápit tím, jaké to vlastně všechno je bolavé a nekonečně zamotané.

Citový život je někdy velký oříšek a očistit se od nánosů osobního nevědomí, které promítáme do druhých osob (od rodičovských komplexů přes vlastní stín až po nevědomou ženskou či mužskou stránku duše) je věru dlouhá cesta. Nemluvě o projekcích nadosobních archetypů, jejichž charakter přenosu je poněkud jiný.

Spát jako Šípková Růženka se nevyplácí. Královský palác pak obrůstá růžovým trním. To je totiž onen sen, který sníme, a trny jsou iluze.

Kdo jde cestou uskutečňování nevědomí, přisoudí životu i sobě novou kvalitu. Kvalitu poznání a smyslu. Bez toho vlastně skutečný vztah ani život není možný. Je to jen povrchní imitace. Vidíme to sice všude kolem sebe, nosíme to v sobě, ale právě proto, že toho neskutečného je tolik, tak to vypadá jako pravda, pravda posvěcená kvantitou.

Naopak. Iluze jsou hustou sítí, která polapí každého, kdo se nechá chytit. Co by člověk neudělal pro chvilkovou emocionální úlevu? Co by člověk neudělal pro to, aby na chvíli necítil tíhu zodpovědnosti za to, čím je a čím se stane, tedy i za to, čím jsou a čím se stanou jeho vztahy. Vždyť jsou tím nejvěrnějším obrazem nás samých.

Spát jako Šípková Růženka se nevyplácí. Královský palác pak obrůstá růžovým trním. To je totiž onen sen, který sníme, a trny jsou iluze, jejichž vlivem se postupně stáváme nedůvěřivými. A kdo ví, jestli se dneska ještě najde princ, který má takovou odvahu a sílu, aby se vaším trním prosekal. Podle příběhu čtenářky Ivany to vypadá, že ten její takové kvality nemá. Prožít do hloubky vztah a uvědomit si všechno, co k němu patří, tedy i poznání sama sebe, znamená mnohdy konec snu a začátek pravdy o životě takovém, jaký je.

Využívejte celý web.

Předplatné

A na závěr malý dodatek. Smyslem tohoto článku není podat vyčerpávající odpověď ve formě konkrétních kroků. Dotaz mi posloužil jako námět, na němž jsem si dovolil demonstrovat to, jak nás nezpracované nevědomí odděluje od sebe i druhých.

Pro mě je psychologie prostředkem k sebepoznání. Pokud nám může sebepoznání pomoci hledat příčiny konfliktů a nedorozumění napřed v sobě a posléze měnit přístup k sobě i k druhým, pak je sebepoznání jedno z ušlechtilých východisek nejen pro kvalitu našich vztahů.

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz