Když jsem byla malá, četla jsem si o krajinách, které mi připadaly vzdálené a nedostupné. A krásné, až se srdce svíralo. Najednou jsem velká. Na čtení knih jsem nezanevřela, ale nekonečné prázdniny se mi smrskly na pár dní. I svět se najednou zmenšil. Stačí roztočit globus, píchnout prstem, vybrat si a zaplatit jistý obnos. A tak vybírám a platím. Bratření se s knihou jsem vyměnila za prožívání příběhů. Svých vlastních příběhů.

Najednou mi připadalo nesmyslné pečlivě zvažovat, kam pojedu na dovolenou, zaplatit za pobyt a pak skončit na plastovém lehátku u hotelového bazénu, abych si mohla v klidu číst. Prožívat ve své fantazii příběhy smyšlených lidí, které se konají někde úplně jinde.

Pokoušela jsem se nečíst, ale nebylo to snadné. Knihy mi byly přítelem, rádcem, kouzelníkem, ale i nebezpečným svůdcem. Prožívala jsem emoce svých hrdinů, cítila jsem chuť popisovaného jídla, rozpalovala mě láska a sžírala nenávist. Stávala jsem se na knihách závislou. Žila jsem cizí život literárních postav, ze kterého se mi nechtělo ven, dokud autor mé trápení a mou slast násilně neukončil.

Trocha klidu

Ale ani potom moje rozporuplné pocity z prožívaného příběhu zdaleka nekončily. Mozek se musel vypořádat s velkým náporem emocí, napětí, obav o osud oblíbených hrdinů a jejich nevyplněných očekávání. Přečetla jsem úžasnou knihu, užila jsem si, ale zahlcená mysl potřebovala prožitý příběh nějak zpracovat, pletl se mi do snů i do myšlenek a požíral můj vzácný čas. Cítila jsem se vyždímaná jako citrón a bývala jsem protivná i sama sobě. Můj mozek vysílal úpěnlivé signály: „Dopřej mi konečně trochu klidu.“

Pokud jsem dokázala zapojit svou pozornost aktivně, nuda zmizela. Očichat, ohmatat, ochutnat, prožít na vlastní kůži…

Ovšem když si na dovolené nebudu číst, co budu dělat? Ležet na slunci a nudit se? Zahánět myšlenky na práci? Abych mohla dopřát i svému mozku dovolenou, potřebovala mu nabídnout náhradní program. Jistě, mohl by se věnovat poznávání historie na živo, zpracovávat dovolenkové zážitky, kvůli kterým jsem vlastně opustila pohodlí domova, ale pokud necestuji z místa na místo, témata rychle dojdou. Tváře hotelových hostů se okoukají, moře je slané, zmrzlina sladká a obloha modrá. Mozek dříme, řeč vázne a do potěšení ze sladké zahálky se vkrádá nuda.

Ale jak to udělat, aby vnitřní hluk, ve kterém stále žiji, alespoň na chvilku přestal. Aby se ztišila moje netrpělivost a já si dokázala naplno užít okamžiků TADY a TEĎ, kdy jsem přítomná v čase i na místě, které jsem kvůli tomu vybrala. Plout voňavým vzduchem slaného příboje, koupat se ve zpěvu ptáků při východu slunce a usínat s klidnou myslí naplněnou jen zvukem cikád.

Hledání vnitřního ticha

Začala jsem si uvědomovat, jak zvláštní zážitky mi přináší smyslové vnímání. Pokud jsem dokázala zapojit svou pozornost aktivně, nuda zmizela. Očichat, ohmatat, ochutnat, prožít na vlastní kůži, že svět není dobrý ani špatný, prostě jen je, já jsem jeho součástí. Jsem, jaká jsem, a tak je to v pořádku. Dosažení takového klidu je úžasný pocit. Jako kdyby ze mě spadlo břemeno, otevřely se dveře a moje duše se najednou mohla rozpínat volně v prostoru, je plná radostnosti, uvolněné energie a tvořivosti.

Stačí málo – jen pohlédnout do modré hloubky nad hlavou, a možná ještě dál až ke vzdáleným světům, a vyslovit své díky! Že existuji, že smím být součástí kosmického organismu.

Ano, jsou to myšlenky, které řídí, uskutečňují a tvoří, a to nejen můj život – ovlivňují i životy lidí v mém okolí. Ale myšlenky pro tak odpovědnou práci potřebují určité podmínky. Podle filosofa Omraama Mikhaela Aivanhova je pro ně nezbytné obyčejné TICHO. Nabídněte si pár úryvků:

Dosáhnout ticha na hmotné úrovni je snadné, stačí zavřít dveře, okna, zacpat si uši. Ale my tady nehovoříme o vnějším tichu. Je samozřejmě zapotřebí, utváří nám podmínky k uskutečnění toho jiného ticha, ticha vnitřního, ticha v myšlenkách a pocitech. Hádky, výbuchy a neklid se projevují zejména ve vnitřní oblasti, v povstáních a bitvách vyvolaných špatně ovládanými myšlenkami, pocity a tužbami.

Abyste v sobě dali průchod tichu, věnujte si denně alespoň pár minut. Zavřete oči a snažte se odpoutat své myšlenky od každodenních starostí, doporučuje Aivanhov. A když pocítíte, že jste zastavili proud myšlenek a představ, jež vámi procházejí, řekněte v duchu „děkuji“. Je to to nejprostší slovo, ale povoluje všechno napětí. Setrvejte v tomto stavu co nejdéle, a když se z něj navrátíte, zjistíte, že se ve vás usadily nové velmi vzácné elementy: klid, jasnost a síla. Jako kdybyste dali do veškeré vaší činnosti jistý rytmus, určitý půvab, který se přenáší do všech buněk vašeho organismu a dělá dobře nejen vám, ale i všem bytostem kolem.

Ale já přece vím, jak dobře mi dělá vnitřní uspořádanost a klid. Jen občas potřebuji popostrčit. Je na mně, abych si pojmenovala, v jakém stavu se právě nacházím. A jsem vděčná za každou myšlenku, která mě přinutí zvednout hlavu. Stačí málo – jen pohlédnout do modré hloubky nad hlavou, a možná ještě dál až ke vzdáleným světům, a vyslovit své díky! Že existuji, že smím být součástí kosmického organismu, že nosím tóny vesmírné symfonie v každé buňce svého těla a tím přispívám ke společné písni.

Na dovolené si nečtu. Ledaže bych chtěla být někdo jiný někde jinde s někým úplně jiným. Na to je mi má dovolená příliš vzácná. Na dovolené si dovoluji být sama sebou.