Lžou a manipulují, aby dosáhli svého. Kvalitu vlastního života vyhodnocují vnějšími, snadno měřitelnými parametry: velikostí majetku a moci. Neměřitelné pocity spokojenosti nevnímají, nemají k nim přístup.

Převálcují každého, komu svědomí nedovolí vykročit za hranice etických norem. Pokud jsou okolnostmi a vlastním zájmem donuceni udělat něco chvályhodného, opakovaně se k tomu vracejí, aby to náležitě prodali.

Všemi prostředky se derou nahoru a používají k tomu nefér metody. Není to odvaha a není to inteligence, co je oproti ostatním v kariérním postupu zvýhodňuje. Jejich superschopností je specifická odchylka od obvyklého fungování mozku.

Zatímco prožívání a chování většiny dospělých vychází z kombinace chladného racionálního úsudku a morálních zábran, v mozku psychopata je interakce mezi zadní částí prefrontální kůry a přední částí prefrontálního kortexu, tedy logikou a emocemi, omezená. Na vzniku psychopatie se vedle těchto neurogenetických předpokladů podílí stresující dětství. Nic, co bychom s nimi měnili.

Jak se nám to stalo

Ale ani my, co se považujeme za normální, nejsme úplně v cajku. Hroutíme se při představě, že máme někde veřejně vystoupit a důrazně vyjádřit své postoje. Vyhýbáme se konfliktům. Jsme součástí stydlivé společnosti.

V hlavě si nosíme policajta: pocit studu, který v nás společnými silami stvořili rodiče, prarodiče, kamarádi a učitelé. Při přestupku přicházel káravý pohled, případně příkrá slova a trest. Tak jsme se naučili žít mezi lidmi a respektovat společenské dohody.

Podle současné psychologie není stud vrozenou funkcí, protože se v různých kulturách projevuje velmi odlišně. Naše kultura přitom byla donedávna (a v mnoha ohledech stále je) zatížena totalitní konvencí. Nejen že jsme byli okřikováni za běžné přestupky. Byli jsme přímo vedeni ke lži a odměňováni za její věrohodnou interpretaci. Vlastní názor se nevyslovoval. Obhajovat ho na veřejnosti bylo nemyslitelné. Naučili jsme se nestát v cestě hrubé síle.

Dnešní děti si můžou dovolit víc autenticity, přesto se i na nich naše minulost podepíše. Jejich výchovu obstarává těžce poznamenaná generace. Je tady ale jedna šance, jak jim do hlav nenasadit toxickou podobu studu a nezadupat v nich sebevědomí.

Je správné učit dítě, kde jsou hranice. Je normální děti kárat a třeba i přiměřeně trestat. Pak ale musí přijít vysvětlení, pozorné vyslechnutí, společné zamyšlení, laskavé objetí. Tak se rozvíjí evolučně nejvyspělejší forma myšlení: spojení rozumu a slušnosti. Věřím, že takovému myšlení patří budoucnost.

Psáno pro můj oblíbený časopis Finmag.