Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč už nelétáme na Měsíc?

Přistání na Měsíci bylo úžasným krokem technologickým. Ukažme si na něm pár jevů psychologických.

Tomáš Rektor

Tomáš Rektor

10. 9. 2012

Astronaut Neil Armstrong má za sebou svůj poslední velký krok a nám nezbývá než krátce zavzpomínat. Přistání na Měsíci bylo úžasným krokem technologickým, ale lze na něm hezky demonstrovat i pár jevů psychologických. Shrňme je pod tři prosté otázky: Proč tam vůbec letěl? Jak se to mohlo podařit? A proč nelítáme na Měsíc běžně?

Je vlastně zvláštní, že lidstvo vynakládá miliardy na průzkum vesmíru a skoro nic z toho nemá. Peníze se jistě daly investovat účelněji. Na první otázku mám dvě odpovědi: Zvědavost a hravost.

Otázka první: proč tam vůbec letěl?

Dospělí lidé riskují životy z čiré zvědavosti a hravosti. Prozkoumávají neprostupné pralesy, zlézají vysoké hory a bádají na dnech oceánů.

Člověk si hravosti cení, podporuje ji i při šlechtění domácích zvířat. Pes je pro bratrance vlky nemožný dětina.

V živočišné říši to není vůbec samozřejmé. Zvědavost a hravost je často výsadou mláďat. Vcelku logicky. Mládě se hrou učí, zkouší nové postupy, ale není to vlastně vážné, je to v relativně bezpečném prostředí. Zkoumá nové prostředí a expanduje do něj. Jakmile dospěje, je bezpečnější držet se zavedených postupů.

Že to mají lidi stejně? Mladí revolucionáři bořící vše staré a nevrlí starci hájící staré hodnoty? Něco na tom je, ale nic ve srovnání s většinou ostatních tvorů. Někdo si vzpomene na hodiny přírodopisu, na mexického mloka, axolotla. Známý je tím, že za běžných podmínek nikdy nedospěje, celý život tráví jako pulec. Neotenie se to jmenuje.

Podle mnoha antropologů je na tom člověk stejně. Má to svou logiku – když už má obří mozek, byla by škoda neponechat si zvědavost a hravost až do dospělosti. Člověk těchto vlastností člověk cení, podporuje je i při šlechtění domácích zvířat. Pes je pro bratrance vlky nemožný dětina.

Sexuální či agresivní energie, což jsou základní energie, se kterými Freud pracoval, se transformují do tvůrčí činnosti.

Otázka druhá: jak se to mohlo podařit?

Nemyslím technologicky, i když i nad tím mi zůstává rozum stát. Jen vezměme v úvahu tehdejší úroveň výpočetní techniky. Moje druhá otázka úzce souvisí s první. Dobrá, zvědavost a hravost žene lidi do vesmíru, ale proč tomu věnovat tolik energie? Místo toho se mohly řešit hladomory v Africe či problémy početné americké chudiny. Za vrcholící studené války se za ty peníze klidně dalo postavit pěkných pár jaderných hlavic.

Právě proto. Sigmund Freud řešil, co člověk dělá s nenaplněnými pudy. Jedním ze způsobů je sublimace. Sexuální či agresivní energie, což jsou základní energie, se kterými Freud pracoval, se transformují do tvůrčí činnosti. Měl jsem své pochybnosti. Že by umělci zrovna sexuálně strádali…

Celé by to nebylo možné bez další lidské vlastnosti: schopnosti identifikace. Nemusím vyhrát já. Může někdo vyhrát za mně.

Ale v tomto případě to zjevně funguje. Dva státy jsou ozbrojené až po zuby. Frustrované, vyděšené a naštvané na nejvyšší míru. Kdykoli v minulosti by na sebe dávno zaútočily. Jenže najednou to nešlo. Útok by znamenal naprostou zkázu. A tak, v průběhu největšího zbrojení, najednou začaly dělat něco zdánlivě nesmyslného. Celou tu nesmírnou energii, frustraci, touhu po boji, začaly věnovat boji, kde se nevraždí. Boji o ovládnutí vesmíru.

To, že oba národy vyřeší nesmírnou frustraci zrovna soutěží o to, kdo vyrobí delší a tlustší válec a komu se víc postaví, pardon, výš vyletí, by možná Freuda upřímně pobavilo. Celé by to nebylo možné bez další lidské vlastnosti: schopnosti identifikace. Nemusím vyhrát já. Může někdo vyhrát za mně. I proto se lidi tolik rozvášní třeba kvůli hokeji.

A otázka třetí: proč nelítáme na Měsíc na prázdniny?

Málokdo by před koncem šedesátých let čekal, že touto dobou nebude na Měsíci stálá základna. Tím méně, že Spojené státy nebudou mít ani vlastní raketu, kterou by dostaly kosmonauty do vesmíru. Odpověď je, jak jinak, v předchozích dvou částech.

Zvědavost ukojí prvních pár letů (on vědecký přínos letů byl velmi sporný…) a se snížením napětí se snížila potřeba soutěžit o dobývání kosmu. Už není potřeba mít tak velké cíle. A přebytečnou energii lze snáze investovat třeba do fandění sportovcům.

Snáze se žije, když svůj stín promítneme ven. Když svou vlastní agresi promítneme do agrese zlých imperialistů. Pak, když nepřítel zmizí, čekáme, že zmizí i stín.

Často jsem se s podobnou situací setkal v praxi individuální terapie. Klient je v nepříznivé situaci. Krachující manželství, dluhy. Alkohol. Přesto toho hodně zvládá. Studuje, pracuje, s nasazením všech sil prosperuje. A říká – co všechno bych já dokázal, kdybych měl klid. Pak se rozvede, splatí dluhy. Třeba i přestane pít. Ale výkon se paradoxně sníží.

Každý z nás má svůj stín. Svou temnou stránku, o které nechceme vědět, kterou se snažíme popřít. Snáze se žije, když svůj stín promítneme ven. Nebo aspoň zavřeme do ohrádky. Když svou vlastní agresi promítneme do agrese zlých imperialistů. Pak, když nepřítel zmizí, čekáme, že zmizí i stín. Ale on se jen rozptýlí. A nezřídka napne svou energii proti nám samým.

Dobytí měsíce bylo fantastickým počinem lidského ducha. Otázky, které jsem kladl, jsou na pomezí psychologie, antropologie a sociologie. Každá z nich stojí za delší zamyšlení. A mnoho dalších. Třeba konspirační teorie, které se velmi brzy vyrojily. O nich zase někdy příště.

Autor publikuje na svém blogu www.TomasRektor.cz.

Diskuse 0