Do čeho jsem investovala energii a úsilí, to se mi v nějaké podobě vrátilo. Někdo to dokázal ocenit. To o práci a životě v Praze bohužel říct nemůžu.
Proč žiju v cizině? A co je polaritou k hlasu, který člověku občas našeptává, aby to prostě vzdal a vrátil se zpátky? Před dvěma týdny jsem zde publikovala článek 5 věcí, které nevíte o životě v cizině. Měl velký ohlas a kromě komentářů pod textem jsem dostala také spoustu osobních dopisů. Nejčastěji jste mi v nich pokládali právě úvodní otázku.
Nechci a nebudu generalizovat, protože každý člověk má důvody jiné. Ale napíšu svoje postřehy. Můžete to vidět stejně – a můžete to vidět úplně jinak.
Do Austrálie jsem odešla s cílem zkusit si život na opačné polokouli a naučit se anglicky. Pokud možno tak, abych při konverzaci s cizincem skutečně mohla poslouchat, co říká, a nikoliv přemýšlet o tom, co budu proboha říkat já, až skončí. Věděla jsem, že se na 99 % po roce vrátím, a to se také stalo. Austrálii jsem si zamilovala, ale začít úplně nový život v nové zemi rok před třicítkou se mi už nechtělo. Říkejme tomu pohodlí, lenost, beru obojí.
Moje první (a největší) proč: láska
Stěhování do Ameriky bylo jiné. Neplánovala jsem ho. Ale potkala jsem muže, který měl život v Praze omezený na rok a který mi od začátku jasně dával najevo, že nestojí o partnerství po Skypu. Nemůžu říct, že nevěřím vztahům na dálku. Ale pamatuju si na jeden svůj rozhovor s diplomatkou, která mi řekla, že vztah na dálku může vydržet pouze ve chvíli, kdy je jasně daný časový limit, kdy jeden nebo druhý zabalí své sobectví a ambice a vyjde vstříc tomu druhému.
Jinými slovy: tři roky odloučení kvůli práci na druhé straně světa se dají zvládnout, když víte, že to budou tři roky. Když je to ale odjezd na neurčito, nebo je ze tří let najednou tři a půl, pak pět, pak sedm a ze sestěhování pouhé sliby „ještě mi dej půl roku a pak už to nějak vymyslíme“, vztah se rozpadne. Ani ne třeba proto, že by se ti dva nemilovali. Ale proto, že partnerství postrádá jakékoliv „my“.
Když se mě lidé ptali, jestli se nebojím vyměnit „české pohodlí“ za americkou nejistotu a spoléhat přitom na něco tak křehkého, jako je láska, chtělo se mi křičet: bojím se!
O jejích slovech jsem se několikrát přesvědčila na vlastní kůži. Stačí odjet na měsíc nebo dva zpátky do Čech bez muže. I když si pravidelně voláme, ne pokaždé to vyjde – časový posun, práce… Telefonáty přes týden se kolikrát omezí jen na jsi v pohodě, co v práci, dneska jsem byla vyřídit to a to. Přistihuju se, že když mluvíme, mnohokrát na spoustu věcí zapomenu, některé vynechám. Ale co nejvíc postrádám, jsou společné prožitky: pusa ráno na rozloučenou, pusa na přivítanou, společná večeře, nekonečné noci u nových dílů seriálu a tak podobně.
Když se mě lidé ptali, jestli se nebojím vyměnit „české pohodlí“ za americkou nejistotu a spoléhat přitom na něco tak křehkého, jako je láska, chtělo se mi křičet: bojím se. Jak já jsem se bála! Ale zároveň jsem věděla, že kdybych nezkusila, zda to bude fungovat, do smrti bych litovala. Čímž absolutně nepopírám, že rozhodnutí odejít do Ameriky se člověku dělá jednodušeji, než kdyby před ním ležela nabídka na život třeba v západní Africe.
Moje druhé proč: změna mě baví
Odmalička jsem ráda cestovala, byla zvědavá, chtěla objevovat, pozorovat, být na chvíli součástí něčeho jiného, než co dobře znám. Myslím, že tenhle povahový rys člověk moc neovlivní. Znám lidi, kteří roky nevyjeli dál než pár kilometrů od vesnice, kde se narodili, a jsou tak absolutně spokojení. Já bych nebyla.
Říká se, že špatná rozhodnutí přinášejí dobré příběhy. Když jsem si před odchodem do Ameriky říkala, co mě asi čeká, a myslela přitom na všechno možné hrozné, zároveň mi běželo hlavou, že když to nedopadne, budu mít aspoň o čem psát. Kdybych to měla brát úplně doslova: vlastně čím horší zkušenost, tím větší šance na bestseller.
Jsem tu skoro dva roky, ale pořád mě tu mnohokrát denně něco překvapí, ohromí, zaskočí, naštve.
Když jsem si nedávno postěžovala svému kamarádovi, že to tady za mořem vůbec není jednoduché, řekl mi na to: „A to je dobře. Protože kdyby to bylo jednoduché, jak tě znám, vůbec by tě to nebavilo.“ Měl pravdu. Jsem tu skoro dva roky, ale pořád mě tu mnohokrát denně něco překvapí, ohromí, zaskočí, naštve. Několikrát denně vytahuju sešit, abych si zapsala poznámky, náměty na články, zážitky, ale vlastně i věci o sobě. Nejsou to vždycky jenom věci pozitivní, ale to nevadí. Dohromady tvoří život, který mě baví, zajímá, naplňuje.
Moje třetí proč: lidé jsou tady milí
Od Čechů často slyším, že Američané jsou povrchní. Nemám to tvrzení ráda jednak proto, že se předává podobně jako drby („nikdy jsem tam nebyl, ale slyšel jsem…“), jednak proto, že si to nemyslím. Většinou to slýchám od lidí, kteří how are you překládají jako jak se máš bez jakéhokoliv kontextu (totéž mimochodem říkají i v Austrálii a o Australanech jsem tutéž charakteristiku nikdy neslyšela) nebo které obtěžuje small talk při čekání na kávu. Já osobně tomu říkám, že Američané nejsou povrchní, ale a priori milí. Nemuseli by. Ale jsou.
Jsou to drobnosti: oslovení jménem, mávnutí rukou, když se míjíme při běhu, úsměv, když se střetneme očima v metru, povzdech a vtip ohledně toho, že jsme si já i ona – obě v rukou vajíčka a mléko – vybraly tu nejdelší frontu v supermarketu. Jak se nikdo netváří kysele, když ho o něco poprosíte. Jak se tu obsluhuje se zájmem. A tak dále. Jsou to drobnosti, ale nakopnou mě, sotva ráno vyjdu před dům. Kdybych měla jakkoliv špatný den, tohle mi ho prostě vylepší. Není to důvod, proč tady žiju, ale je to důvod, proč se tady cítím dobře, a prvek, který v určité míře dokáže vyvážit občasné pocity smutku a stesku.
Moje čtvrté proč: je tu energie a naděje
Věci tady rychle plynou a mění se, takže neúspěchům a zklamáním člověk nevěnuje tolik pozornosti. Nerozpitvává je. Něco ho pořád žene dopředu. Ačkoliv začínám od začátku a uspět je těžké, protože konkurence ve všem je tu obrovská, každá prohra je vyvážená nějakou výhrou a každá snaha, alespoň v mém případě to tak zatím bylo, odměněna. Stále tu slyším, že tvrdá práce se vyplatí („hard work will pay off“).
Pravda je, a totéž platilo i v Austrálii, že do čeho jsem investovala energii a úsilí, to se mi v nějaké podobě vrátilo, někdo to dokázal ocenit. To o práci a životě v Praze říct bohužel nemůžu. Myslím, že i díky tomu se tady ve vzduchu pořád vznáší naděje. Takový ten příslib, že i když dnes jdete do práce čtyřicet bloků pěšky, protože nemáte na metro, a snídat, obědvat i večeřet budete čínskou polévku z pytlíku, zítra už to může být všechno jinak. Naděje se sice nenajíte, ale je to určitá vnitřní síla – abyste to nevzdali, když se zrovna nedaří.
Moje páté proč: neodjela jsem hledat štěstí
Neodjela jsem do Ameriky znechucená životem v Česku. Měla jsem a mám ho ráda. Neodjela jsem hledat sebe sama, životní štěstí ani velké peníze. Odjela jsem kvůli muži, který mi řekl, že mě miluje a byl by rád, kdybych s ním žila. Protože to zatím platí, nemám důvod své rozhodnutí měnit. Kdyby dnes manžel přišel z práce s tím, že se stěhujeme zpátky do Prahy, měla bych radost.
Ale zároveň vím, že po téměř dvou letech tady by mi mnoho věcí chybělo: jeho rodina, náš byt, věci, o kterých píšu výše. Taky spousta inspirace, cheesecaky odnaproti, spolužáci ze školy, škola, barista v kavárně, který mi vždycky přidá extra oříškový posyp… Žiju ve dvou světech a beru to jako fascinující zkušenost. Někdy jednodušší. Někdy složitější. To důležité je, že jsem si tenhle život sama vybrala.
Abychom mohli jít dál, potřebujeme symbolické ukončení vztahu. Rituál se silným osobním prožitkem: Rozchodový rituál
