Slečna. Krásná. A mladá tak akorát na to, aby ta krása neznamenala jen barvu očí, ale i jejich hloubku, a aby nebyla měřená jen délkou nohou, ale i cestou, kterou si už prošla. Kdybyste se jí na tu cestu zeptali, řekla by vám, že za těch třicet něco let života nebyla nijak extra klikatá ani zarostlá šípkovými keři, natož bodláčím – ale vy víte své.

Každá cesta je těžká, už jen proto, že to je cesta. Musí se vykročit a musí se dojít do cíle, jenž navíc není z místa startu vůbec vidět, a mapu s sebou člověk také nedostává. Dobrá, jistě, málokdo bloudí ve tmě, kolem bývají rodiče se svítilnami, prarodiče už předtím zasypali největší díry, odházeli největší kameny a v nebezpečných místech postavili zábradlí… Ale i tak. Navíc je ta cesta většinou dost dlouhá na to, aby ji nešlo ošidit – koho život zhýčká počátečním pohodlím, ten bude překvapen nelehkým stoupáním před cílovou rovinkou.

Cesty bývají spravedlivé, řekla bych, stačí je vnímat celé. Možná je to jedna z funkcí času: Bez něj by měl člověk jednoduše štěstí, nebo smůlu. V plynoucím čase má chvíli to a chvíli zase ono. Taková má antiteorie bytí v daném okamžiku. (Teorie i antiteorie „zde a nyní“ jsou fajn. Pomáhají stát a jít. Někomu ta, někomu ona a někomu obě.)

Naše slečna měla na svítilny a zábradlí předků štěstí, a tak je na nepřehledné stezky a na nečekané pády dost nepřipravena.

Cílesnaživí

Slečna. Krásná. Mladá. Chytrá. A plánující a cílevědomá. Dosud vše vycházelo. Chtěla panenku, byla panenka. Chtěla bratříčka, byl bratříček. Chtěla kolo, dostala kolo. Chtěla na školu, dostala se tam. Učila se, zvládla zkoušky. Snažila se, byla povýšena na pozici, po které toužila.

Otevřela se lásce a ta se vzápětí přihlásila v podobě pohledného, mladého, chytrého… a plánujícího a cílevědomého. České cílevědomý je mimochodem v případě mých dvou přátel o něco méně výstižné než německé zielstrebig, doslova snažící se o dosažení cíle. Karin s Wolframem (říkejme jim tedy německy) jsou cílesnaživí.

Jenže najednou na cestě, kterou několik let jdou spolu, stojí závora a dál je pustí až v případě, že oba vyťukají stejný kód. Ona ťuká: CHCEME SPOLU DITE. A on tam stojí a zdráhá se.

„Karin, teď fakt není ta správná doba, uznej. Nemáme byt, mně se zrovna teď rozbíhá kariéra, ty nakonec taky máš šanci vystoupat výš, než odejdeš na mateřskou.“ To bylo před rokem a půl. Pochopila, uznala, čekala.

Po roce ho začala přesvědčovat, už o něco méně chápavá. Neumí si představit, že by měli být spolu jen takhle. Vidět se večer a o víkendech, i to ne vždycky, protože práce, protože její rodina a jeho rodina, a ne jedna společně sdílená. Nestačí jí občas mít čas spolu něco podniknout, občas se pomilovat, ale nemít před sebou společnou vizi.

Souhlasil. Mimino jako vize, jako projekt, jako zadání… Proč ne. Plán, snažení, cíl. Tak by to nakonec mělo být. Předzametení životního chodníku dítěte. Lepší než náhoda a pak třeba litovat. I ten vlastní byt už mají.

Kudy dál?

Asi nepřekvapí, že se kromě závory do cesty za vizí postavila celá gynekologická klinika. Jako na potvoru se v lásce věci nestávají lehko, když se přesně ví, kdy a jak a za jakým účelem. A když se přesně neví, jestli se vůbec opravdu chce. Takže měření bazálních teplot, ultrazvuková detekce ovulací, kroužkování dnů v diáři.

Ani to by nemuselo ničemu bránit. Ale nejspíš brání. Wolframovi. I když on o tom pravděpodobně ani neví. Minimálně o tom nemluví. Ani nemá kdy. Tráví teď v práci ještě víc času než kdy předtím a do cizích zemí musí z příkazu zaměstnavatele létat jako naschvál právě v těch zakroužkovaných datech. Přitom má svou krásnou a chytrou Karin opravdu rád.

Necháme ten příběh otevřený, co říkáte? Co se mě týče, nezávidím té rampě, co někde ve třetině životního chodníku musí dělat, že jim brání ve společné cestě za štěstím.