V závěrečném dílu rozhovoru s psychologem Daliborem Špokem se zaměříme na téma sebekontroly a sebevědomí. Jak spolu souvisejí? Jaké jsou podle něj společenské důsledky nedostatečné sebekontroly? A co říká na módní pojem prokrastinace? „Řeším problém, se kterým lidé přijdou, ať jej označují jakkoli…“

V jednom videu jste se zmiňoval, že u nás přejímáme kulturu zaměřenou na požitky, jejímž protikladem jsou jiné kultury zaměřené na sebekontrolu. A že ti, kteří jsou zaměřeni na sebekontrolu a sebeovládání, dosahují snadněji svých cílů. Setkáváte se s tím v praxi?
Abych to upřesnil… Třeba v USA je nyní společnost typicky zaměřená na zvyšování sebevědomí dětí. Známe je: rozmazlené americké děti, které si můžou dělat, co chtějí. Nemají hranice, za všechno se přehnaně chválí, vše se smí. Do velké míry je to chyba amerických pedagogů a psychologů, kteří přišli zhruba před třiceti čtyřiceti lety s teoriemi, že nejdůležitější pro zdravou osobnost je co největší sebevědomí. A to se projevilo v přístupu k výchově. Ve čtyřicátých či padesátých letech takto liberální styl výchovy v Americe neexistoval – jde o záležitost až sedmdesátých, osmdesátých let.

USA teď sklízí své hořké plody: děti a následně dospělí, kteří z nich vyrostou, se neumějí kontrolovat a nemají to, co hranice ve výchově přinášejí – sebekontrolu, silnější vůli, vytrvalost. Protože jako děti byli za všechno chváleni, všechno mohli a nemuseli čelit nepříjemnému. Neumí si odříci krátkodobé požitky a dělat obtížné věci – což je předpokladem životní úspěšnosti takřka v čemkoli. Protože nic nám nespadne do klína pouze tím, že máme vysoké sebevědomí. V kombinaci s vnějšími podmínkami (internet, virtualizace světa) se v USA nyní hovoří o „ztracené generaci mužů“, kteří nedokážou dobře pracovat, budovat vztahy a překonávat překážky.

A příklad opaku?
Například akademicky nejúspěšnější jsou asijští Američani, kteří byli vychováni typicky asijsky – k sebekontrole. Byť představují pouze několik procent populace v USA a jejich podmínky jsou mnohem těžší než situace bohatých bílých dětí, začínají dominovat ve vědě a patří mezi nejlepší studenty. Nebo se můžeme ptát: proč je zrovna v USA tolik šílených střelců či sériových vrahů? Není to jen proto, že je zde tolik zbraní a nedostatečná psychiatrická péče. Je to i tím, jak nedostatečná je zde sebekontrola mnohých dospělých – kdysi rozmazlovaných dětí bez hranic.

Znamená to tedy, že výchova k sebekontrole je pro úspěšný život důležitější než podpora sebevědomí?
Obojí je důležité – mít sebevědomí, ale mít i sebekontrolu. V USA se stalo, že důležitost sebevědomí příliš nafoukli. Pokud dítěti důsledně nastavíte hranice, učíte ho sebekontrole. Pokud jej chválíte, podporujete iniciativu a necháváte svobodu, tak zase zvedáte jeho sebevědomí. Je třeba vyváženosti mezi obojím. Jsem přesvědčen, že právě v našem středoevropském okruhu takový zdravý střed máme. A pokud se moderní maminky nezblázní a nadšené ze své nové životní role nebudou hltat podivné návody, jak je rodičovství složitá věda a jak musíme dítěti především nechat volnost, a dají prostě jen na zdravý rozum, tak si myslím, že to je právě ta přiměřená míra.

Když k vám přicházejí klienti, s čím více bojují? Se sebevědomím, nebo se sebekontrolou?
To je dobrá otázka. Ano, přicházejí ke mně lidé s problémy v oblasti sebekontroly. Často přímo přijdou s tím, že prokrastinují nebo že jsou zahlcení. Samozřejmě můžou třeba zjistit, že je nebaví jejich povolání a prokrastinace je vlastně symptom toho, že nejsou motivovaní. U mnoha klientů zjišťujeme, že jejich zdánlivě úplně nesouvisející problém je právě důsledkem – jejich nedostatku sebekontroly. Například i léčba úzkostných poruch je daleko efektivnější, pokud budujete zároveň sebekontrolu klienta (tedy i kontrolu emocí). Všimněte si ale, že ani přirozeně moc nevíme, jak sebekontrolu budovat. Pokud budete mít nízké sebevědomí, každá kamarádka vám poradí. Pokud nízkou sebekontrolu, málokdo ví, co s tím. Takže to je jedna skupina klientů.

A na druhou stranu hodně klientů má problém s nízkým sebevědomím, specificky u žen je to tehdy, když nejsou nebo nikdy nebyly podporovány v pro ženu „netradičních“ životních či pracovních rolích. Obzvláště to platí pro některé způsoby výchovy nebo pro některá povolání. U žen‑klientek je tedy problém sebevědomí možná o něco větší než problém sebekontroly, ale celkově se nedá říct, že by to byly zásadní rozdíly. Jak sebevědomí, tak sebekontrola bývá problémem a tématem, se kterým lidé přicházejí.

Prokrastinace je nemoc naší doby

Zmínil jste prokrastinaci. Když jsem jela metrem, visela tam reklama na knížku Konec prokrastinace. Řekl byste, že prokrastinace je něco, co se objevuje nově?
Je to u nás poměrně nový pojem, dříve se příliš nepoužíval. A je to tak naprosto v pořádku, protože nové psychologické syndromy a termíny se neustále objevují. Reagují na to, co přináší doba. Třeba „self‑esteem“ (sebevědomí, sebehodnota) se v psychologii taky v padesátých či čtyřicátých letech příliš neobjevoval. Přišel až koncem šedesátých a v sedmdesátých letech.

Existuje daleko větší tlak na rychlost než dříve. Že se objevilo téma a pojem prokrastinace, není náhodné. 

Psychologie nestojí izolovaně od společnosti. V momentě, kdy v šedesátých letech zasáhla svět revoluce hippie a svobody, uvolnění mravů a uvolnění zásad chování, co to znamenalo pro psychology? Bylo to období zájmu o sexualitu, probíhaly výzkumy, které souvisely s touto oblastí, psychologie reagovala na tyto společenské změny – touhu po seberealizaci, individualitě, sebevědomí. Vznikají nové psychoterapeutické směry. Témata jako sebekontrola nebo produktivita nebyla tehdy vůbec populární. Tehdejší doba byla proti kontrole (vnější a posléze i vnitřní). Pozdější doba zase přinesla jiné kulturní změny, a s nimi jiný zájem psychologů.

Je tedy podle vás prokrastinace projevem moderní doby?
Že se objevilo téma a pojem prokrastinace, není náhodné a není to žádnou „módou“. Že lidé začínají mít problémy s plněním svých úkolů, je výsledek několika rysů současné doby a technických změn. Dříve jste napsala dopis a čekala jste tři dny na odpověď. Dneska napíšete e‑mail, dostanete odpověď a ještě jednou musíte odpovědět – a to vše ten samý den. Vynásobte si to stem a jste u běžné e‑mailové schránky středního manažera. Existuje daleko větší tlak na rychlost než dříve.

Navíc všechno je jednodušší, takže musíte v jednom zaměstnání zvládnout daleko více rolí než dříve. Dříve jste byla novinářka, napsala jste článek a poslala jej grafikovi, korektor jej opravil, předal jej sazeči, který vše zalomil a nasázel. Dneska jsou na všechny tyto činnosti relativně jednoduché programy a je na vás, abyste vše zvládla sama – jako novinář si článek napsat, opravit chyby, připravit a zalomit. Navíc si sama zjišťujete informace, možná kontrolujete faktury, přednášíte na konferencích, staráte se o produkci, vyřizujete e‑maily… a to vše stále jako novinář. Je spousta dovedností a kompetencí navíc, které člověk musí zvládat.

Jaké jsou ty další faktory?
Podniky omezují lidské zdroje, protože ty představují často hlavní náklady. A to přináší další převis úkolů a projektů na jednoho zaměstnance. Možností je daleko více než dříve a člověk neví, co si vybrat. Vše je dostupnější. Dříve nemělo cenu uvažovat, zda „ještě navíc nepřipravit brožuru“ pro zítřejší jednání, protože se vědělo, že to bude trvat 14 dní. Dnes ji můžete mít za pár hodin – no a takových podobných nápadů a idejí, jak vaši práci „ještě trochu zlepšit“, jsou stovky. Ale pracovní den má pořád stejně hodin.

V jasně strukturovaných povoláních je to jednodušší. Pokud jste prodavačka, vezmete zboží, „pípnete ho“, vezmete peníze a rozloučíte se se zákazníkem. Ale pokud něco budujete, řídíte nebo pokud máte třeba prodávat nějakou službu, nikdo vám vaši roli takto strukturovaně nepřipraví. Je mnoho úkolů, které můžete dělat, a vy nevíte, který je „nejlepší“. Jestli se máte zabývat přípravou zákaznické databáze, nebo prodejními letáky, či obvolávat klienty…

Sedlák i přes množství rolí věděl, co má dělat. U duševní práce se samo neukáže, co je důležité.

Všechno je možné, všechno může nést výsledky, práce je to pro celý tým deseti lidí, ale jste tam třeba sama. A to je právě to, k čemu vede moderní doba, moderní technologie: promísení rolí. To má určitě i pozitivní aspekt – můžeme dělat mnoho věcí z jednoho pracovního místa – ale odvrácená stránka je právě uvedená zátěž a možnosti. To je důvod, proč je prokrastinace v dnešní době tak zmiňované téma. Důvodů je samozřejmě více, ale řekl bych, že tento je jeden z nejdůležitějších.

Nejsme u zkoušky, hledáme řešení problémů

Chápu správně, že prokrastinace souvisí i s tím, že člověk opravdu neví, na co se v tom množství má zaměřit?
Ano, zcela rozhodně. Na začátku jsme se bavili o sedlákovi. Ten to i přes množství rolí věděl. Jednak to každý rok dělal stejně, a když dělal manuální práci, tak za sebou viděl jasný výsledek i to, co ještě chybí. Je‑li louka nepokosená, vidíte, že je nepokosená. Když je kráva hladová, bučí v kravíně – a víte, že ji máte nakrmit.

Ale u duševní práce se samo neukáže, co je důležité. Vy to můžete odhadnout, ale nejistota, zda se věnovat letáku, nebo spíš databázi, nebo spíše e‑mailům, tam stejně pořád je. Nikdo vám to v korporátním, podnikatelském nebo jiném světě duševní práce neřekne a vy si nikdy nemůžete být zcela jisti. 

Je to násobení obrovského množství nejistoty, která se pak může přelít ve strach vůbec se do úkolu pustit, abyste neudělali chybu, abyste nezvolili něco nepodstatného… a to je jednou z příčin prokrastinace. Na to se nabalí vyčerpání z práce. Vyčerpání se zase obecně rádo spojuje s úzkostí nebo stresem. Začneme se tedy o to více bát úkolů, o to více z nich být stresovaní. Je to začarovaný kruh. Prokrastinace je následkem zvýšeného stresu a zvýšený stres je následkem prokrastinace…

Když za vámi někdo přijde a řekne, že má problémy právě s prokrastinací, jak postupujete?
Prokrastinace není jednotný syndrom. Není to, jako když přijdete k lékaři s angínou. Prokrastinace je spíše popis nějakého stavu. Představte si, že byste přišla k lékaři, že vás bolí břicho. Za tou bolestí může být sto různých příčin: od úplně banálních po naprosto zásadní. Prokrastinace je na tom úplně stejně.

Prokrastinace je moderní slovo, někdo kritizuje, že jde o uměle vytvořený pojem. Já si to vůbec nemyslím. Ano, slovo je uměle vytvořené, ale je tak populární právě proto, že lidé přesně cítí, když si o ní přečtou třeba nějakou knížku nebo článek, že to je jejich problém, i když jej neměli takto pojmenovaný. Dříve tento jev nebyl tak častý, nevyskytoval se v takové míře, protože nebyl takový časový tlak, taková nutnost rozhodovat se mezi velkým a nesourodým množstvím úkolů a mezi obrovskou množinou různých nabízejících se možností, co ještě udělat. Protože vše je zdánlivě na dosah ruky – jen pár stisků kláves…

Tedy zpět k vaší otázce: Opravdu je hodně individuální, jak postupujeme. U každého může jít o něco úplně jiného. Někdo třeba přijde s prokrastinací a zjistíme, že to ve skutečnosti typická prokrastinace není, že to takto pouze pojmenoval. Zjistíme, že problém je třeba únava nebo demotivace z práce nebo fakt, že na práci nemá talent. Spektrum příčin může být velmi široké.

Základem je tedy najít, jestli si problém pro sebe člověk vůbec pojmenoval správně…?
Mně je to jako psychologovi jedno. Nejsem primárně specialista na prokrastinaci, já jsem psycholog, můžete za mnou přijít s jakýmkoli psychickým problémem. Dám příklad: přijde za mnou člověk, který je přesvědčen, že patří do skupiny vysoce nadaných lidí. Ve skutečnosti do ní nepatří a je třeba jenom lehce intelektově nadprůměrný.

Neopravuji lidi v terminologii, ale řeším problém, se kterým přijdou, ať jej označují jakkoli. 

Já ho nemám zapotřebí přesvědčovat, že patří do skupiny lehce nadprůměrných, ale pracuji s tématem, se kterým za mnou přišel. Přijde třeba s tímto problémem: „Jsem nadaný, cítím se oddělený od společnosti.“ Tak pracujeme s tím, že nemá žádné přátele, a povídáme si o tom, jak to změnit. Pokud to nebrání jeho efektivnímu fungování a není to zcela mimo hranice zdravého rozumu, nepovažuji za nutné vyvracet klientův světonázor, přít se s ním o to, jak se označuje a za koho se považuje.

A v případě té prokrastinace?
S prokrastinací to může být podobně. Já školometsky neopravuji lidi, co je a není prokrastinace, ale řeším problém, se kterým přijdou, ať jej označují jakkoli. Pokud si pod pojmem prokrastinace představují něco trochu jiného, nevysvětluji jim, jaká je správná psychologická terminologie. Nejsme u zkoušky, hledáme řešení jejich problémů. Podobně jako když k lékaři přijdete s tím, že vás bolí v krku, taky vás neopravuje s tím, že bolest v krku není vědecká diagnóza.

Na druhou stranu je pravda, že pro mnoho lidí se prokrastinace stala termínem (a někdy i výmluvou), který užívají nadměrně a jeho optikou nyní chápou všechny své problémy. Říkají si – pokud bych dokázal splnit všechny své úkoly, mohl bych se posunout dopředu v tolika oblastech… 

Zde bych rád upozornil, že v takových případech by se nám daleko spíše mělo jednat o celkové posílení sebekontroly než pouze o boj s prokrastinací. Sebekontrola je mnohem širší oblast a zahrnuje nejen seznam našich úkolů, ale také řízení emocí, impulzů, motivů, potřeb, chování… Můžeme si to představit tak, že prokrastinace je bolest v krku a sebekontrola je imunita. Asi každý uzná, že je vždy lepší posilovat celkovou tělesnou imunitu než pouze brát pastilky proti bolesti v krku. Z hlediska budoucích bolestí v krku i stovek dalších nemocí. A přesně toto sebekontrola dokáže.

Rozhovor vedla Pavla Šuláková (redakčně upraveno)

Předchozí díly rozhovoru:
S každým klientem jsem jiný (2.)
Všichni jsme tak trochu sedláci (1.)