odemčené

Prostor pro terapii

Prostředí ovlivňuje kvalitu života i terapie, říká zakladatel Terapeutického přístavu Daniel Wagner.

Jan Majer

Jan Majer
Šéfredaktor Psychologie.cz

8. 6. 2023

S psychoterapeuty se v jejich pracovnách setkávám od roku 2010, kdy jsme založili web Psychologie.cz. Tehdy většina z nich přijímala klienty v potemnělých kumbálech, zařízených vyřazeným kancelářským nábytkem. V té době jsem narazil jen na jednu výjimku – vkusně zařízený byt s velkými okny a rozlehlou terapeutickou místností v centru Prahy. Paní terapeutka ale účtovala za hodinové sezení čtyřikrát víc, než bylo obvyklé. K ceně terapie se také dostaneme, ale na prvním místě se dnes zaměřme na prostředí: proč mi ani tento velkoryse pojatý prostor nepřipadal vhodný pro terapii? Odpověď jsem dostal při návštěvě Terapeutického přístavu na pražských Vinohradech.

Čas a obor pokročil, příjemná psychoterapeutická místnost začíná být standardem. Terapeutický přístav jsem si vybral jako dobrý příklad pro nahlédnutí do prostředí, ve kterém kvalitní terapii doplňuje a podporuje dobře promyšlený interiér. Nejde o žádnou okázalost nebo luxus, naopak. Obyčejně zařízené místnosti, pečlivě vybraný nábytek z bazaru. Všechno je jaksi nenápadně v pořádku. Vstoupíte a připadáte si jako v pokoji, který znáte a je vám v něm dobře. Jako na návštěvě u přátel, kde se cítíte uvolněně a bezpečně.

„Přístav je taková koláž lidí, terapeutických směrů i stylů designu jednotlivých místností,“ říká zakladatel centra Daniel Wagner. Provádí mě dvěma patry, ve kterých pracuje přes třicet psychoterapeutů. S klienty se scházejí v různých „terapeutovnách“ s poetickými jmény: Knihovna, Zahrada, Tři slunce, Molo, Hlubina.

Knížky z knihovny kolují mezi terapeuty i jejich klienty.

„Hledali jsme a stále hledáme balanc mezi bezpečným prostorem a zároveň novými výzvami a podněty. Prostor Přístavu by měl být zároveň stimulující a živý, ale také útulný a dosedlý,“ vysvětluje Wagner záměr, který umožňuje i zajímavé experimenty. „Můžeme se s klientem ocitnout několikrát ve zcela jiném prostoru. Měl jsem klienty, kterým jedna kancelář seděla úplně a druhá pro ně byla až nesnesitelná. Náhle mohou reflektovat, co v jednom prostoru vytváří bezpečí a co je v druhém rozhazuje.“

Prostor je podle Wagnera přirozené projekční plátno, další podnět i opora. Změna prostředí často přinese do již zaběhlého procesu terapie nový vítr či směr. Klient si totiž v Přístavu nevybírá jen svého psychoterapeuta, ale i prostor, ve kterém bude a jak v něm bude – kam a jak se usadí. „Pro některé klienty je to nepodstatné, pro jiné jde o velmi výrazné téma. Sám si vzpomínám na svůj výcvikový individuál, kdy po mnoha a mnoha sezeních měla místo mírného osvětlení moje terapeutka rozsvícené silné stropní zářivky. Úplně mne to vykolejilo,“ vzpomíná Wagner.

V terapeutické místnosti Molo vzniklo ze starého stolku pískoviště. Dá se do něj čmárat, když klient potřebuje vizualizovat své myšlenky. Nebo se zakryje sklem, a je to zase jen stolek.

„Chvíli jsem si říkal, tak přece mě taková věc nerozhodí, rád přece zkouším něco nového. Po patnácti minutách jsem ale svou terapeutku požádal, ať světla přepneme, že se v tom necítím vůbec dobře. Kdyby hned od začátku naší spolupráce trvala na tom, že budou světla takto rozsvícená, asi bych hledal terapii jinde. Věřím, že se může lidem stávat, že v pracovně terapeuta na něco narazí, co jim bude bránit se naladit, a nemusí ani konkrétně vědět co.“

„Máme tady i jeden velký pokoj, pro terapii se nehodí, využíváme ho na semináře. Při terapii potřebuje klient i terapeut vnímat ohraničení, platí to pro čas i prostor,“ otevírá Wagner další dveře. „I ve větším prostoru je ale možné vytvořit potřebný pocit ohraničenosti a intimity,“ doplňuje ho architekt Pavel Uličný. „Občas i v této velké místnosti přece jen někdo s klientem nebo kolegou potřebuje pracovat. Když se posadí do křesílek u stojací lampy, její světlo prostor pocitově zmenší, oddělí je a podpoří pocit blízkosti.“

Moc velká pro terapii, pro skupinu akorát. Architekt Pavel Uličný vypráví o barvách a světle v prostoru.

Podoba Terapeutického přístavu vzešla z dlouhodobé vzájemné interakce nápadů, představ a potřeb mezi týmem Přístavu, Pavlem Uličným a scénografkou Jitkou Pospíšilovou. Každá místnost probouzí v člověku trochu jiný pocit. „Prostředí ovlivňuje, jak nám je,“ vysvětluje smysl své práce architekt Uličný. „Těžko rozluštit, jak přesně, jak přímo a jak nepřímo, ale je to tak. Mám rád představu, že tu energii, kterou věnujeme svému okolí, z něj pak dostáváme zpátky.“

Co by vzkázal terapeutům, kteří si řeknou pěkný, ale kde na to mám vzít, to musela být darda? „Kdo nemá peníze, má často čas a nadšení. Když mají zadavatelé velmi omezený rozpočet, soustředíme se třeba jen na jedno gesto. Když je udělané s citem, tak je to super. Dokáže být levné, ale ne laciné.“

Terapeuti musí pečovat také sami o sebe. V zázemí nechybí sprchy, psychoterapeutka Roksana si jde „mezi klienty“ zaběhat.

Konzultaci by Pavel Uličný doporučil každému. „Nejlíp ještě než si vyberete prostor. Architektka, architekt nebo prostě člověk s vycvičeným citem pro prostor vám poradí, jaké jsou přednosti toho prostoru, jaké jsou vaše silné stránky, z kterých můžete vycházet. Už tahle konzultace váš prostor ovlivní, i kdybyste si interiér nakonec řešili sami.“

S architektem je důležité si lidsky sednout, rozumět si. „Každý máme způsob, jak působíme na okolí. Šikovná architektka nebo architekt to dešifruje a podpoří. Často se stane, že takového parťáka najdeme nějak intuitivně… To asi nemusím na webu o psychologii rozvádět, že ne.“ 

Terapeuti v Přístavu zkoušejí nové věci. Právě přibyla uzemňovací deka. Je těžká, umí klienta snadněji propojit s jeho tělem. „Je to příjemné, vyzkoušíme a uvidíme. Pro některé formy terapie to může být užitečná pomůcka.“

Pavlovi Uličnému při práci na projektu pomohla i osobní zkušenost s psychoterapií. „Tehdy mi došlo, jak důležité je investovat do sebe. Marodil jsem, bylo mi blbě, čerstvě po škole, s nejistou prací, neměl jsem moc peněz. Ale dát je do terapie jsem chtěl. Rychle to zabralo. Ten pocit, že se o mě někdo stará. Nebo spíš mi pomáhá zase stát na vlastních nohou. A s tímhle jsem se pouštěl do spolupráce s Přístavem: Vau, můžu podpořit prostředí, kde se o lidi staraj. Hlavní dojem má být péče, podpora, ale hned vzápětí má přijít vtip a nějaká lehkost. Nejdeme se tam topit ve vzpomínkách, ale postavit se na nohy a zase se těšit na to, co bude.“

Nositeli pocitu tvůrčí energie a zároveň klidného zázemí jsou ovšem lidé. Možnost společně se vzdělávat a podporovat, ale také sdílet a nebýt na to sám je v rámci oboru jedinečná.

Vtipná dekorace, nebo chytře odložené židle, které použijete jen občas? Obojí…

Ne každý terapeut společnost dalších kolegů potřebuje a ocení, ale pro klienty z toho plynou výhody: Z úvodního poradenského rozhovoru vzejde doporučení konkrétního odborníka a terapeutického přístupu. Stejně kreativně se klient může domluvit na ceně. Pokud si nemůže dovolit terapeuta za 1500 korun na hodinu, má možnost vyzkoušet si terapii s terapeutem ve výcviku – pak hodina stojí 500 korun. Na terapii se ale i tady čeká, v současné době jsou to dva až tři měsíce.

V každé místnosti najdete tradiční psychoterapeutické atributy. Tři křesla. Hodiny, důležité pro orientaci klienta v procesu terapie. Kapesníčky, které jsou často potřeba, ale o jejich všudypřítomnosti se mezi tvůrci designu a terapeuty diskutovalo: „Pravda, někdy se na ně klienti při první návštěvě dívají trochu znepokojeně. Jako bychom jim podsouvali, že se při terapii mají rozplakat. Ale je to takhle zažité,“ směje se Wagner.

„Mluvili jsme o potřebě ohraničení v prostoru. Terapie vyžaduje i ohraničení a ukotvení v čase. Klient by měl vědět, kde se nachází. Kolik času uplynulo, kolik zbývá. Proto máme v každé místnosti hodiny. V Knihovně jsou i tyhle přesýpací – odměřují právě dobu terapeutického sezení.“

Co dělá příjemný prostor příjemným, dělá terapii dobrou terapií, promítá Wagner své zkušenosti na svoji profesi. Popisuje tři základní oblasti, o které se v Přístavu opírali při tvorbě interiéru a drží se jí i při samotné terapeutické práci:

  • Nebýt na práci nikdy sám. Ať už budu dělat s partou přátel, terapeutických kolegů či rodinou, vždy je dobré si na to někoho vzít a strávit nad tím kus svého času a přemýšlení. V čem chci být, jak mohu zapojit ostatní, kdo mi s čím pomůže. Podpůrná síť kolem nás je základ pro prostory i psychoterapii.
  • Zvážit, co jsou mé silné stránky a jaké mám zdroje. Baví mne kytky? Hup tam s nimi. Zajímám se o obrazy a umění? Je mi blízká práce se dřevem? Mám bohatou knihovnu? Nemyslím nutně vnořit klienta do našeho světa. Ale když bude prostor bavit a zajímat nás, velmi pravděpodobně se v něm i ostatní budou cítit příjemně. Naší prací bychom měli do vztahu a psychoterapie přinášet to zdravé z nás. Pokud se do prostoru otiskneme prostřednictvím toho, co nás baví a naplňuje, máme možnost tím předávat mnoho zdravého.
  • Prostor jsem já a já jsem prostor. Jaký prostor vyberu, jestli na vesnici, ve městě, na periferii nebo v centru, v přízemí či na vrchu, jak jej zařídím, jak v něm budu. Stejně jako jaké budu mít webové stránky, jaké budu posílat maily, jaké budu mít ceny. To všechno se propíše do mé klientely, do toho s kým spolupracuji, s kým jsem a kým jsem. Prostor je podpis, druh přemýšlení, vizitka hodnot, nastavení, žití.
Dobrý pocit z týmové práce podporuje otevřenost, svoboda a velkorysost. Terapeuti se společně vzdělávají, podporují, sdílejí prostory. Když si později chtějí založit vlastní praxi, „odplouvají“ se získanými zkušenostmi i se svými klienty. V dobrém, počítá se s tím.

Za inspiraci k napsání tohoto článku děkujeme Pavlovi Pařízkovi z Terapie.cz.

Články k poslechu

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

8. 6. 2023

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.