Je velká iluze představovat si, že když vyrazíme sami na víkend do hor, dostaví se automaticky vnitřní klid a splynutí s přírodou. Čím méně jsme každodenním vjemům vystaveni, tím hlučnější a tíživější mohou být naše myšlenky ve chvílích samoty. Norský film Proti přírodě trefně a provokativně popisuje jeden z těchto výletů z pohledu prožívání a necenzurovaných vnitřních dialogů hlavního hrdiny Martina.

Martin, kterého ztvárnil sám režisér a scénárista snímku Ole Giaever, žije v malém norském městečku obklopeném hornatou panenskou přírodou a rád běhá. Jeho útěky se prolínají celým filmem. Na víkend si odběhne od své rodiny a rodinné nudy, od historek manželčiných kamarádek, které slyšel už stokrát a kterým se musí smát.

Utíká od pátečního popíjení s kolegy z práce, aby se nemusel srovnávat s jejich navenek bezstarostnými životy a aby se vyvaroval možných společenských trapasů.

V rozběhlé krizi středních let hledá střípky své osobní svobody a odbíhá k naivním představám o novém začátku. Ale realita v podobě prohlubujícího se vnitřního nepohodlí nakonec všechny tyto fantazie převálcuje, ať už se týkají soužití s jinou ženou nebo nového místa pro nový život.

Občas nás v krátkých snových útržcích pozve do svého dětství a vzpomínek na svého zesnulého otce. Vše nasvědčuje tomu, že si své dětství jako jedináček prožil ve „studeném odchovu“. Jak se to teď, v dospělosti projevuje?

• Vztahy jsou pro něj víc dřinou než samozřejmostí. Podobné je to i s jeho emocemi.
• Má problémy s pochopení a uchopením vlastní hodnoty.
• Jeho život doprovází nejistota, která se nyní v krizi středních let ještě umocňuje.

Sedí vedle svého čtyřletého syna na gauči a přemýšlí, o čem si s ním vůbec povídat. V horách hledá odpovědi na otázku, proč při odchodu na výlet neobjal svou ženu. Když chce známého v obchodě poplácat po rameni, ruku na půl cesty rozpačitě stáhne zpátky dolů. Omluvnou esemesku kolegům z práce formuluje natřikrát, aby si o něm nemysleli něco špatného. Po nezdařilé a krkolomné milostné zápletce utíká oknem a chce se zahrabat do země.

Během snímku přicházejí i chvíle, kdy si Martin od tíživých myšlenek na chvíli odpočine, třeba když si do běhu do sluchátek pustí Forever Young od Alphaville. Nebo když bezmyšlenkovitě pozoruje své plovoucí tenisky na hladině jezírka. Ale i když by chtěl, moc dlouho mu takové chvíle nevydrží. Navodit si hlubší uvolněný prožitek se mu prostě nedaří.

S hlavním hrdinou jsem se propojil nejen díky zálibě v sólo výletech do přírody, které nejsou vždy o radosti a bezstarostnosti na čerstvém vzduchu. Postupně mi snímek pronikal pod kůži – na úroveň myšlenek, které skrýváme před světem a za které se občas stydíme.

Do oblasti vlastní hodnoty. A taky do chlapských témat: dokážu si ve vztahu udržet část své svobody a nezávislosti? Obstojím v roli otce? Jaké to bude, až krize středních let dostihne mě? Selhávám v partnerství? A kde je vlastně ta hranice selhání?

Martin rozhodně není žádný exot nebo pacient, duševně narušený člověk. Je jeden z nás. A jako každý z nás si před sebou tlačí ten svůj trakař hnoje. Na snímku mě zaujala pravdivost a upřímnost, bez filmových ideálů a her na dokonalost. Film vykresluje člověka přirozeného, zranitelného, nedokonalého.

Ukazuje život jako tragikomedii, kterou všichni prožíváme po svém, a přesto podobně. Z kina můžeme odcházet pobaveni, že jsme zahlédli kousek sebe, nebo s divným pocitem, že s námi taky není něco v pořádku. Nebo s úlevou, že v tom nejsme sami. Anebo úplně nedotknutí: nás se přece něco takového netýká.