Mnohé články a úvahy nás v předvánoční době nabádají k tomu, že bychom Vánoce měli strávit daleko více duchovněji a že materiální stres způsobený honbou za dokonalými dárky je povrchní a špatný. Dejme si však pozor na to, aby naše nová perfekcionistická představa nebyla ještě více nedosažitelná: projít vánočním stresem bez stresu a ještě si vše užít i duchovně.

Nenabízím vám proto další článek o tom, jak jsme před Vánoci vystresovaní a jak nám uniká ta pravá vánoční atmosféra, která je přece úplně „o něčem jiném“, než je spěch, bitvy o nejlepšího kapra a tlačenice v obchodech.

Všem je nám totiž asi jasné, že snahy mít nejlepší cukroví, nejkošatější stromeček, nejnápaditější dárek a nejvzornější prožití Štědrého večera vytvářejí na mnohé lidi i na jejich okolí tlak a napětí, které ve svém důsledku paradoxně brání tomu, co sami chtějí prožít a k čemu všechny své přípravy směřují. O tom zde proto dále psát nemusíme.

Stres na míru

Je snadné obvinit za vánoční stres média, reklamu nebo úpadek duchovních hodnot. Velmi lehce a snad i s úlevou ukazujeme na vnějšího viníka toho, že se nám nedaří prožít Vánoce (či jakýkoli jiný svátek či celý život) podle našich představ. Je daleko těžší si připustit, že za všechno můžeme jen my sami.

Je jedno, jestli jako hlava rodiny budu doma křičet proto, že nemáme nakoupené všechny dárky, nebo proto, že ostatní nechápou duchovní poselství Vánoc.

Vždyť se na to podívejte, každý se nervujeme po svém: Někdo je vystresovaný tím, že se mu ještě nepodařilo koupit šestý dárek tetičce, jiného děsí, že se někteří členové rodiny nepřispívají ke klidu a sváteční duchovní atmosféře způsobem, jaký si on sám představuje. Jiný bude rozladěný tím, že on sám uvnitř sebe neprožívá Vánoce dost hluboce a patřičně šťastně.

Podstata lidské psychiky je po staletí stejná, to jen konkrétní obsahy a témata se mění. Je jedno, jestli jako hlava rodiny budu doma křičet proto, že nemáme nakoupené všechny dárky, že dcera spletla vánoční modlitbičku, že se se mnou někdo druhý hádá nebo proto, že ostatní nechápou duchovní poselství Vánoc.

Příčina je vždycky stejná: Naše neochota přizpůsobit se tomu, co se děje okolo nás. Být přiměřený a nemít ani příliš vysoká očekávání, která z Vánoc udělají nesplnitelný úkol, ani očekávání příliš nízká, která z nich učiní pouze další všední den. Naše neochota dát prostor také odlišným představám lidí okolo nás. A hlavně – naše nepochopení skutečného významu Vánoc.

Duchovní i psychologický význam adventu a Vánoc můžeme vnímat podobně – jeho tématem je naděje. Naděje, že přichází něco, co nás posune dále, co nám pomůže v našem životě.

Vánoce nejsou primárně rodinné svátky, těmi jsou mnohem lépe narozeniny či výročí svatby. Proto nemusím být rozčarovaný, rozhodne‑li se dospívající syn, že chce slavit Štědrý den se svou přítelkyní.

Vánoce nejsou primárně důkazem našeho myšlení na druhé lidi (a zahrnutí je dárky) – tím může být daleko lépe třeba Valentýn či jmeniny. Proto nemusím být rozčarovaný, dostanu‑li od každého pouze jeden malý dárek a pouze jeden malý dárek každému dám. Starosti s běháním za desítkami dárků mohu věnovat něčemu jinému. Podstatnějšímu.

Psychologie naděje

Jistě, Vánoce chceme slavit pospolu. Ale důvod by měl být jiný než jen zahrnout se dárky a dokazovat si vzájemnou náklonnost. Důvodem je prožít společně hlavní téma adventu a Vánoc, kterým je NADĚJE. Naděje, kterou bychom si měli v době vánoční i adventní sami v sobě připomenout a uvědomovat.

Neměli bychom se přitom spokojit s odpověďmi druhých lidí, ale ptát se sami sebe, ve své situaci: co pro mě znamená naděje? Je to slovo, které ve svém uvažování nad světem a sebou vůbec používám? Nestydím se za něj? Nezní mi příliš pohádkově, příliš idealisticky, příliš duchovně? Dávám naději ve svém životě dostatek prostoru?

Nehovořím teď o naději, kterou hned změníme v technickou honbu za svými cíli a představami (které ostatně věnuji ve svých článcích spoustu prostoru). Myslím tím opravdové a pouhé zamyšlení, jak nám samotná naděje (a způsob, kterým ji my sami, individuálně prožíváme) v životě pomáhá. A možná i zamyšlení nad tím, jak tuto naději můžeme podnítit a jak o ní můžeme pečovat.

Zamysleme se nad tím, co všechno slovo (a prožitek) naděje pro nás osobně obsahuje. Latinský výraz pro naději (spes, sperare) souvisí s pojmy jako je důvěra, dívání se dopředu, těšení se a očekávání. Nezamýšlejme se jen nad tím, k čemu naděje odkazuje (k nějakému budoucnu, k nějakému stavu odlišnému od nyní), zaměřme se také a možná především na to, co s námi naše naděje dělá teď, jakou má funkci v naší přítomnosti, v našem každodenním prožívání.

Možná, že právě zkušenost naděje a její prožívání utvářejí jeden ze základních pilířů naší psychiky, který nám dává žít dobrý a spokojený život. Možná je naděje a důvěra stejně důležitá jako uspokojení důležitých potřeb, jako pocit prospěšnosti, jako dobrá nálada… V čem a k čemu pomáhá vaše naděje vám?

Žít nově

Vánoční úklid uvnitř nás – to je pravý smysl Vánoc a adventní doby. Budeme‑li vystresovaní či rozčílení, že se nám nedaří realizovat žádnou z perfekcionistických představ o tom, jak mají vypadat ty pravé Vánoce, zastavme se. Nic z toho není až tak důležité. Nenechme si vzít to, co je podstatné, zbytečnou představou toho, co je druhořadé.

K obnovení naděje a zamyšlení se nad ní nám možná postačí jen čistě prostřít stůl a zapálit svíčku. A možná že více než kdy jindy uvolnit více prostoru uvnitř sebe právě proto, abychom takové zamyšlení měli kde realizovat. Vánoční úklid by proto měl probíhat jak uvnitř, tak vně nás. Neperfekcionisticky. Přiměřeně.

Přeji všem čtenářům Psychologie.cz, ať prožijí končící čas adventu a nastávající čas Vánoc v přemýšlení nad nadějí. Právě z tohoto přemýšlení (i z naděje samé) se rodí nový život, který můžeme chápat také psychologicky jako schopnost žít nově. Tuto schopnost získáme z přemýšlení o naději, které koneckonců povede také k přesvědčení, že nám Vánoce nemůže skoro nikdo a nic zkazit.

Sílu žít nově můžeme čerpat právě z uvědomění,  že naděje je nám větším darem než všechny „reálné“ dary. To vám umožní užít si Vánoc daleko hlouběji s těmi, s nimiž právě budete, protože s nimi budete sdílet svoji naději. Tak, jak je strávíte. Tam, kde je strávíte. Příliš dalšího už totiž není k dobrému prožití Vánoc potřeba.