Nebýt zvyku, neuměli bychom chodit, běhat nebo číst a ani se najíst. Zvykem se stává činnost, kterou jsme se naučili a tisíckrát zopakovali. Poprvé to jde ztěžka, podruhé už lépe a po tisící už o tom ani nevíme. Přesně jako děti, když se učí chodit. Kdybychom nenatrénovali chůzi, možná ještě ve třiceti bychom „pásli beránky“. Ne každý zvyk nám ale prospívá.
Zvyk je jako dobře prošlapaná stezka, silnější zvyk jako široká cesta. Hladká, rovná, bez výmolů a překážek. Dobře udržovaná a velmi pohodlná. Prošlapává se každý den, možná i několikrát denně. Je příjemně známá a dá se po ní jít rychle. Když se člověk rozhoduje, nejčastěji zvolí právě tento dobře známý směr. Na rozhodování má míň než sekundu. „Toto dobře znám, tudy chodím, takhle jsem zvyklý reagovat, a proto budu stejně reagovat i teď.“
Kdybychom chtěli nějaký zvyk zrušit, musíme začít přesně v tomto rozhodovacím momentu – na rozcestí. Nenechat se svést širokým, dobře prošlapaným a osobně známým chodníkem, ale podívat se do lesa po jiném, možná zarostlém, málo používaném a úzkém. Anebo se zadívat hlouběji do lesa a vybrat směr, kudy zatím žádná stezka nevede. Možná s obavami, anebo naopak se zájmem. A zpočátku to půjde těžko. Jako když se batole učí chodit. Zkouší, vstává, drží rovnováhu, spadne, nový pokus, znova vstává… i desetkrát za sebou. Znovu a znovu.
Včera se mi podařilo vejít do houští a udělat první krůčky a věci šly jinak. Nevadí, že dnes jsem znovu na mém familiárně známém, krásně širokém prošlapaném chodníku. Možná už večer budu mít opět příležitost se na milisekundu zastavit, porozhlédnout se a rozhodnout, kterým směrem se vydám anebo jak jinak budu reagovat. Prvními krůčky je nový chodník už takříkajíc založený, a proto si možná zvolím právě tento nový směr. Tak pomalu milimetr po milimetru se každým dalším pokusem prošlape nový chodník na široký a pohodlný. Možná, že bude pro mě prospěšnější. Nebo taky ne. To závisí od mnoha proměnných.
Dovolím si použít opisné přirovnání z knihy Vnitřní hra tenisu od Timothy Gallweye: Jako malý chlapec jsem se jednoho dne rozhodl, že si už nebudu cumlat palec. Moje sestra tehdy vyjádřila značné pochybnosti: pokud jsem na to tak moc zvyklý, nemyslí si, že se mi to podaří. Na to jsem jí překvapeně odpověděl: „Jak to? Vždyť je to můj palec, moje ruka, která ho vede do úst, a moje rozhodnutí! A stejné je i moje rozhodnutí s tím skoncovat.“
Zvyky máme a používáme je v celé škále denního života, tedy i v konání, názorech a reakcích na určité podněty. Možná, že o svých zvycích ani netušíme, protože jsme je převzali automaticky – od rodičů, kamarádů, ze školy, z kulturního prostředí, z médií…
Jakýkoli zvyk je náš. My jsme si ho vytvořili, my ho opakujeme a tím posilujeme. Z naší vlastní vůle. Automaticky a často bez rozmyslu.
Je celkem možné, že i když si myslíme, že bychom se nějakého zvyku racionálně a rádi zbavili, určitým způsobem nám prospívá. Podvědomě nám vyhovuje. Něco nás na něm baví. Je potřeba zjistit co. S malým sekundovým zamyšlením můžeme kdykoli na rozcestí změnit směr.
Někdy se stane, že udržujeme zvyky a opakujeme (zbytečně) něco, co bylo v minulosti potřebné a velmi užitečné, ale v současnosti to už nemá opodstatnění. Kdykoli můžeme změnit směr.
Opět ze stejné knihy si dovolím popsat nádhernou historku: Každým rokem jsme měli na Den díkůvzdání krocana. Zvykem je mít krásně upečeného, krásně se lesknoucího s propečenou křupavou kůrkou, servírovaného na stole uprostřed rodiny. My jsme však měli vždy krocana s oddělenými stehny. Jednoho dne po dlouhých letech jsem se na to zeptal manželky: „Proč nemáme doma takového krocana? Celého? V plné kráse?“ Manželka na to odpověděla: „Protože mě to tak naučila moje máma.“ Zavolali jsme tchyni a položili jí stejnou otázku. Ona stejně odpověděla: „Protože mě to tak naučila moje máma.“ Zavolali jsme babičce. Ta se jen smála a bylo zřejmé, že otázka u ní vyvolala dobrou náladu: „Protože my jsme doma měli malou troubu a celý krocan se tam nevešel.“
Záblesky změny
Pozoruji své zvyky. Zvyk reagovat nějakým zaběhnutým způsobem na konkrétní situaci. Mám dojem, že se mi neustále opakuje stejný pocit. Pozoruji tento pocit. Moc se mi nelíbí. Vlastně se mi nelíbí vůbec. Způsobuje mi dyskomfort, a když se plně rozvine, tak i nepohodu na fyzické úrovni. Tento pocit mě provází roky. Podařilo se mi ho najít i v dětství. Nedaří se mi zjistit, kde má svůj počátek. Našla jsem ho i ve školce a dal by se popsat následovně: „Asi jsem něco vyvedla, obě učitelky se na mě zlobí a děti na mě žalují a zas trčím na hanbě v koutě nebo klečím na záchodcích. A netuším, co jsem vyvedla.“
Večer přicházím domů a mám stejný pocit. Mám pocit, že jsem zodpovědná za to, že se někdo zlobí. Snažím se tomu nepodlehnout a nesklouznout do kolotoče vysvětlování, obhajování se a obviňování sebe nebo protistrany. Snažím se nespadnout do urputného boje za svou pravdu. Je to těžké.
V milisekundách, když neúprosně pracuji na tom, abych nepodlehla tomuto pocitu a z něho plynoucího strachu, se mi daří tento pocit pozorovat. Nestranně a bez komentářů. Jsou to jen záblesky, ale stačí na to, abych nezačala znovu reagovat obvyklým způsobem, na který jsem byla doteď roky zvyklá. V těchto záblescích pozoruji, jak se k tomuto pocitu stavím. Je to zajímavé: zjišťuji, že se mi vlastně líbí.
Líbí?!?!?!
Nechápu. Racionálně nechápu, jak se mi může líbit něco, co ve mně vyvolává strach, celou škálu negativity a fyzicky nepříjemný stav. Pozoruji a zkoumám dál. Zjišťuji, že je mi tento pocit blízký. Znám ho. Jsem tu „doma“, a proto se mi líbí. Jsem na něj jednoduše zvyklá. Roky a roky reaguji stejně.
Je pro mě důvěrně známý, a proto mi přináší pocit domova a možná i bezpečí jako něčeho, co se opakuje dlouhou dobu. Racionálně je mi jasné, že i kdybych chtěla, nejsem zodpovědná za to, jak se někdo cítí. Je to jeho prožíváni, jeho reakce, jeho volba, a pokud bude chtít reagovat tímhle způsobem – nikdo s tím nic nenadělá. Je to plně na něm samotném.
Pociťuji upřímný soucit, který se míchá s mými původními reakcemi plnými strachu. Není to lehké – nenechat se vtáhnout zpět, ale udržet si soucitný postoj. Soucit jako empatii a porozumění, ne jako lítost. Ne nadarmo se říká, že je potřeba se usmířit, než zapadne slunce. Nedaří se mi ani usmířit, ani pohádat, tak nezůstává prostor na nic jiného, jen setrvat v tomto pocitu a nadále ho pozorovat.
Jdu si lehnout. Pozoruji spánek. Ne svůj. Není to lehké ani na druhé straně. Spím, zdají se mi sny, které si v polospánku opakuji a po probuzení nepamatuji. Ráno je jasno i na obloze i v pocitech. O hodně lehčeji. I ve vztazích. To všechno beze slov. Možná se mi podařilo založit nový chodník. Dnes si nemusím připravit čaj, už je na stole. Připravený pro mě. Odcházím do práce.
Dana, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
