Přeplněné obchody, nevkusné reklamy, rodiny předstírající nehynoucí lásku. Prostě hnus.
Možná by bylo lepší na celé Vánoce zapomenout. Zavčas odletět někam do tepla, pryč od plískanic, lidí a falše. Nebo snad ne?
Když už se bavíme o Vánocích, začněme rovnou od Adama. Nebo ještě před Adamem. Čím že to bible začíná? Bůh tvoří. A rozděluje. Stvořil nebe a zemi. Stvořil světlo. A oddělil světlo od tmy.
Stvořil oblohu, aby oddělila vody nahoře od vod dole. Toto dělal šest dní. A sedmý den spočinul od veškeré práce. Tomuto dni požehnal a posvětil jej.
Co to vlastně je, to posvěcení? Svatý, hebrejsky kadoš, znamenalo původně jiný. Tento den bude jiný. Takže další oddělení. Šest dní bude obyčejných, ten sedmý jiný.
Tento koncept byl tak úspěšný, že vydržel doposud. Troufám si tvrdit, že vydržel doposud i díky své psychologické prospěšnosti. Šest dní práce, jeden den klidu. Šest dní napětí, jeden den uvolnění. Ten kontrast najdeme v mnoha oblastech. V relaxacích. V bojových uměních. V sexu.
Je moudré mít každý týden čas na sebe. Na rodinu. Na Boha (nebo jak budeme nazývat to, co nás přesahuje). Je moudré mít sem tam čas na generální úklid. Na důkladné zamyšlení, rekapitulaci uplynulého období, zvážení plánů do budoucna.
A tak je dobře, že kromě těch svátků malých máme i svátky velké. A taky je dobře, že máme svátky veselé i smutné (i když, jak často si uvědomujeme, že Velikonoce jsou smutný svátek?). Je dobře, že jsou svátky hojnosti i svátky postní. Svátky pro živé a svátky pro mrtvé. Každý z nich je příležitostí. Zastavit se, zamyslet se.
Žijeme v rychlé době, v níž není na podobné úvahy čas. A ani na emoce. Naučili jsme se je potlačovat. Nevnímat. Stejně tak jsme se naučili nevnímat sebe. A své bližní.
Možná proto jsou Vánoce poslední dobou tak hlučné. Protože už se neumíme zastavit. Bojíme se sebe, bojíme se emocí. Neumíme dávat, neumíme přijímat. Vždyť dávat znamená především vcítit se do přání toho druhého.
A přijímat? To znamená přijímat sebe, být si vědom, že si dar zasloužím. Znamená to přijímat ty druhé, dát jim šanci nás obdarovat. Znamená to přijímat i jejich chyby, stejně jako ty své. A unést, že obdarovávající může i chybovat.
Je tedy správné slavit Vánoce? Je dobré pracovat a odpočívat. Je dobré mít čas na sebe. Na rodinu. Na to, co nás přesahuje. Netroufám si soudit, zda to mají být Vánoce, ramadán, či den smíření. Můžeme mít i svátky vlastní. Těm však chybí kontrast osobního a obecného.
Využívejte celý web.
PředplatnéMěsto je naplněno vánoční (ramadánovou, chanukovou..) atmosférou. A přesto je má každý jiné. Je dobré nepřipravit děti o příležitost sdílet radost ze svátků se svými kamarády.
Je dobré být se sebou i s našimi blízkými. Vzpomenout na živé i mrtvé, vnímat sebe i emoce. Ale je to i těžké. Často tak těžké, že je snazší přehlušit initmitu penězi, kýčem a přetvářkou.
A to je zase dárek pro nás, pro psychiatry. Je to příslib, že příští rok budeme mít zase hodně práce. I když, bez tohoto dárku bych se rád obešel.
Připojte se zdarma
hlavní myšlenky z nových článků mailem
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
