6. 3. 2020
Týdny, které máme za sebou, a zřejmě i ty nadcházející nám přinášejí téma viru, který způsobuje potíže (v některých případech i smrt) tělu, stejně zásadně, ne-li více však rozleptává společnost, ekonomiku a naše duše. Je obnažen náš imunitní systém. Musíme se starat o ten fyzický, ale i o emoční a mentální, aby psychika nebyla zotročena strachem. Je to ambivalentní pocit, že konečně vidíme víc, kolik strachu je v nás samých, v lidech kolem nás, ve světě. Je to podnět, který potřebuje výraznou reakci, u většiny lidí změnu v zacházení s vnitřním světem, vyzbrojení či dozbrojení na proces, který může trvat dlouhou dobu.
Často není problémem určitá věc či skutečnost, ale strach z ní. Terapeuti jsou vycvičeni, aby nepřeslechli podstatu sdělení, když klient začne vyprávět ve stylu mám strach, že můj partner dělá či nedělá… Kromě obsahu věty je klíčový ten úvod – mám strach, že… Strach je „emočním prvočíslem“, pocitem, který známe, který nelze už na nic redukovat, na nic převádět. Je důležitou výbavou do života, jak můžeme vědět třeba z knihy Gavina de Beckera Dar strachu, která ukazuje na intuitivní vnímání rizikových situací vedoucích k násilí.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné