Psychická imunita

Často není problémem určitá věc či skutečnost, ale strach z ní. Terapeuti jsou vycvičeni, aby nepřeslechli podstatu sdělení, když klient začne vyprávět ve stylu mám strach, že můj partner dělá či nedělá… Kromě obsahu věty je klíčový ten úvod – mám strach, že… Strach je „emočním prvočíslem“, pocitem, který známe, který nelze už na nic redukovat, na nic převádět. Je důležitou výbavou do života, jak můžeme vědět třeba z knihy Gavina de Beckera Dar strachu, která ukazuje na intuitivní vnímání rizikových situací vedoucích k násilí.

Za ideální situace, kdy by u jednotlivce i společnosti vše fungovalo, jak má, je strach signálem, který informuje o riziku či nebezpečí. Zapíná se tam, kde má, a nezapíná se tam, kde nemá. Bohužel životní realita nemá s ideálem moc společného. Každý máme své strachy nastavené podle různých životních zkušeností, postojů, konstelací, kde se ve společnosti nacházíme, a strach nám zkresluje „realitu“. Strach patří do subjektivního světa, i když podnět pro jeho spouštění může být samozřejmě ve vnějším světě a je více či méně objektivní.

Lze vzít strach vážně, aniž by to znamenalo, že mu budeme jen podléhat? Prvním krokem by mohlo být opravdu to obyčejné uvědomění mám strach. Nepopírat to, nevytěsňovat. Přemíra současného strachu lidí je daná možná i tím, že nemáme zvnitřněné dobré postupy, jak reagovat na různé emoce, které tak dlouho vytěsňujeme, až se jednou provalí jako přehrada.

Myslím, že proto nestačí výzvy chovat se rozumně. Tedy pokud tím není myšleno něco hlubšího – rozumem se spojit se srdcem, s laskavým a přijímajícím postojem vůči sobě i druhým. Teprve tato koalice rozumu a emocí může mít moc zpracovávat a zmenšovat strach.

Na strach nezabírá ani jeho bagatelizace. Lidem s panikou čili ani společnosti jako celku nepomůže vyvyšování se nad ty „magory, co se jen bojí“. Je to, jako když se v mateřské školce někdo vysmívá druhému, že je zbabělý a má úzkost. Výsledkem může být jen stud, pocit ponížení, další strach, který se překlopí buď v rezignaci, agresi, či příklon k tomu, kdo bude vypadat jako spasitel od strachu. (A v panickém rozpoložení opravdu nepoznáme dobře „beránka božího“ od „vlka v rouše beránčím“.)

Potřebujeme mít soucítění k těm, kteří strachu snáz podléhají, třeba i proto, že sami zažili těžké věci a prošli bolestným zasvěcením do života, které jiní nemuseli absolvovat. Někdy se setkávají perfect enemies – lidé, kteří se stále bojí, a ti, kteří se vyvyšují nad ostatní, protože neumějí dobře uchopit dar odvahy či důvěry, který jim život dal – proto, aby povzbuzovali ty více křehké.

Lidem zasaženým různými životními traumaty hrozí, že zůstanou ve své zkušenosti, strachu a bolesti uvězněni. Lidem, kteří zatím neznají velké životní ztráty, zase hrozí určitá naivita a blahosklonné nepochopení toho, že někdo dostal v životě naloženo tolik, že těžko zvládá svůj boj se strachem.

Strach nás ale spojuje, respektive spojovat může. Známe ho – až na osvícené a psychopatické výjimky – všichni. Vezměme tedy vážně, že se sami bojíme, a zkoumejme čeho a proč. Strach nelze poslat tak snadno pryč, musíme ho přizvat do dialogu.

Dialog je však něco jiného než dovolit strachu cokoli. Zkusme vidět strach jako naše (či cizí) zasažené vnitřní dítě, které se potřebuje nebát – čili nějak ujistit, uklidnit, povzbudit nebo posílit pro bitvy. Ustrašené dítě by potřebovalo vyslechnout a zklidní se, když bude vědět, že někdo poslouchá a koná. Ustrašenému dítěti ale nemáme předat volant, aby řídilo auto nebo naši duši.

Péče o duši

Strachu se tedy máme věnovat, snažit se mu rozumět. Pro to si musíme vyhradit čas a prostor. Je to trvalá péče o sebe a o svět: jako si každý den máme čistit zuby, mýt ruce, je také třeba pravidelně se postarat o půdu naší vnitřní zahrady. Kéž by současná krize byla příležitostí pro změny, které bychom jinak odkládali!

Téma strachu je zásadním životním tématem ve smyslu, že jde o život duše a trvá celý život. Boj se strachem je psychickým ekvivalentem boje za záchranu planety. Klima naší duše bude s přemírou strachu k nežití, stejně jako může být k nežití naše planeta, pokud budeme pokračovat se stejným drancováním a bezohledností. Strach nám nyní říká „věnuj se mi“, už to nemůžeme přehlédnout. Každý má jinou kapacitu strachu vzdorovat – v případě viru třeba i proto, že se stará o rodiče, prarodiče či chronicky nemocné blízké, a tudíž jsou jeho obavy více pochopitelné.

Udělat ze strachu výrazné téma by ve společnosti nemuselo být špatné, kdyby se mluvilo o podstatě, s hlubší reflexí, v souvislostech a debaty by měly nějaké konkrétní důsledky, třeba pro oblast vzdělávání. Kolik prostoru dostávají ve škole informace o vnitřním světě, vztazích a důležitých věcech pro život? Kde se učíme, co můžeme dělat se strachem, který vede až k ochromení života?

Promítněme strach do ukazatelů ekonomiky a možná budou naslouchat i politici – nedávná reforma psychologické a psychiatrické péče v Británii se odvíjela od toho, že britská vláda dostala ekonomická data, kolik stojí péče o lidi s depresí, úzkostí a psychickými poruchami, které by šlo levněji a účinněji zvládat pomocí psychoterapie: a hle, najednou byla masivní změna možná.

Politici možná neslyší na krásné myšlenky, ale budeme‑li schopni ukázat hluboké věci ve všech – čili i finančních – souvislostech, objeví se možná prostor, že bychom mohli naše vzdělávání měnit ve prospěch „duševní gramotnosti“ a strachu by bylo méně, protože by s ním lidé uměli zacházet.

Strach se nesmí stát normou

Strach nemá zůstat nepovšimnut a zároveň mu nesmíme dovolit, aby mutoval do dalších forem v podobě agrese. Dnes je možné být na strach i hrdý, jak vidíme v různých postojích lidí prezentujících svůj rasismus, nacionalismus, homofobii a další nenávistné projevy. Je nezbytně nutné, abychom se proti tomu všemu ozývali, i kdyby nám zrovna gayové či Afričané byli ukradení.

Tento přístup jinak sílí a nabalí se na něj cokoli, co by mohlo hrát roli hromosvodu pro vlastní nezpracovaný strach a agresi. V Praze je už nyní minimálně jedna restaurace, která brání vstupu Asiatům ze strachu z viru. Kam tohle necháme dojít? Může být strach záminkou pro agresi a moc? Z historie dobře víme, že ano. Na počátku poruchy osobnosti Hitlera byl strach z otce, jeho ponižování a trestání, pak odmítnutí z nepřijetí na uměleckou školu atd.

Strach nesmí získat nadvládu – v jedinci ani ve společnosti. Nesmí se stát normou. Můžeme k tomu přispívat i tím, jak mluvíme. Novináři a tvůrci mediálních iluzí mají zvláštní odpovědnost, jaká slova používají a jak poskládají informace do obrazů, které působí, jak se mluví o počtu nemocných a uzdravených, jak se rozšiřuje obraz o další aspekty (na známou chřipku ročně umírá celosvětově přes 600 000 lidí, aniž to děsí masy), jestli se píše o „smrtícím viru“ nebo se do obrazu dostane i něco nadějného, stejně reálného.

Je třeba se zabývat protipólem strachu – odvahou. Hledejme vše, co posiluje naši odvahu, a dávejme svůj hlas, svoji sílu do věcí, které pomáhají čistit vnitřní i společenský prostor od strachu. Odvaha není nepřítomností strachu, ale reakcí na něj, odpovědí, že strach nebude mít poslední slovo.

Strach je někdy překážkou, kterou máme překonat, na které máme vyrůst. Každý může samozřejmě bojovat se zlem a s protivníky, na které právě stačí, jak říkal trefně Jan Palach. Každý ale může měnit strach u sebe i u svých blízkých aspoň zčásti. Můžeme hledat terapii či jiné spojence pro zrození odvahy.

Strach nyní ukazuje, že celá společnost potřebuje terapii a všichni se můžeme a máme stávat terapeuty, i když ne nutně doslovně a formálně. Psychoterapie jako péče o duši je filozofií, která může být lékem pro společnost a nemusí být vyhrazena jen psychoterapeutům v úzkém slova smyslu.

Podobně jako křesťanská spiritualita mluví o svátostném kněžství (kněží v úzkém slova smyslu) a všeobecném kněžství vztahujícím se na všechny pokřtěné, mohli bychom analogicky všichni hledat svého vnitřního terapeuta a aktivně ho používat. Koneckonců i papež František mluví o tom, že náboženství by mělo mít terapeutickou funkci a církev by měla být „polní nemocnicí“ starající se o zraněné. Nemusíme zůstat u doslovnosti a můžeme podporovat společenství lidí, kteří chtějí vytvářet prostor bez strachu.

Lék na strach

Co vše může být lékem na strach? Myslím, že naděje, důvěra, láska, odvaha, radost. Kde je radost, tam není v dané chvíli strach. Naše radostné prožitky posilují naši psychickou imunitu. Je třeba hledat věci, které udrží naši naději silnou, a ne slabou či naivní. Potřebujeme rozšiřovat své zorné pole, aby v něm nebyly jen obavy – to by bylo vítězstvím strachu.

Mysleme na ostatní kolem nás a vymýšlejme něco, co jim zlepší den, udělá radost, přinese pozitivní překvapení. Nemusí nás to stát moc sil a může to držet naši mentální imunitu odolnou proti zúžení na jediné negativní téma, jak to vypadá dnes.

Zpívejme si (ve většině životních období, kdy nejsme v nějaké posttraumatické fázi či veliké krizi, to opravdu jde) a užijme si vjem, že slyšíme svůj hlas. Máme hlas, který něco zmůže. Malujme, tancujme, obklopme se uměním a oživí se naše kreativita – pocit, že utváříme svůj život. Sportujme a ucítíme sílu svého těla. Vrátí se nám pocity, že nejsme jen bezmocně vydáni rizikům života. Odvirujme naši mysl a i naše tělo bude lépe bojovat, kdyby bylo v ohrožení. Psychický stav je zásadním faktorem pro to, jak probíhá léčba většiny i nepsychosomatických onemocnění.

Také platí, že potřebujeme nalézt životní koncepty, které odpovídají „realitě“. Život bez překážek nikdy nebyl a nebude (i když si tento mytický pocit řada lidí zkouší neustále umístit do časoprostoru a mluví o starých zlatých časech). Překážky a strachy jsou pro duši jako bakterie a viry pro tělo – ano, máme se chránit, ale také potřebujeme určité množství bakterií, abychom skrze jejich přítomnost zvýšili svou imunitu.

Stejně jako ve fyzickém světě není ideálem žít v dezinfekčním a sterilizovaném světě, ale naopak je třeba se s bakteriemi a viry setkat a získat protilátky, které nás pak chrání (někdy i za pomoci očkování), ani v emoční sféře nepotřebujeme svět, který nás od všeho uchrání. Musíme se naučit žít s nejistotou, sám život je nejistota. Jediná jistota je změna a pak už jen smrt. Chceme‑li 100% jistotu a stále více zdí, omezení, „ochrany“, skončíme psychicky mrtví.

Ano, jde určitě o míru a adekvátnost principů ochrany a svobody, je to vlastně stálé vyvažování obou sil. Každý by měl hájit oba principy v sobě – možná by pak společnost nebyla tak moc polarizovaná na ty víc pro bezpečí a ochranu a na ty pro svobodu. Asi není rozumné jet teď na dovolenou do Sýrie, ale stejně tak není rozumné se uzavírat, propadat panice, podporovat se v tom na sociálních sítích a vykupovat obchody. Strach nám může vzít velké území svobody. Od určité míry se ochrana stává vězením.

Pozor na strašidla

Důležitou součástí současné pandemie strachu je infodemie a vliv médií. Už o tom bylo napsáno dost, tak jen pár shrnujících myšlenek. Strach je přirozenou reakcí na neznámé, čehož někteří lidé efektivně využívají. Strach se dá podporovat a sytit, bohužel snáz než naděje. Naše amygdala a instinktivní reakce jsou rychlejší než vědomá reflexe. Je třeba být bdělí a vědět, že můžeme být strašeni.

Nechci přilévat do různých konspirací a dalších typů paranoidního uvažování, ale je důležité sledovat, co se k nám dostává za informace a co s námi dělají. Bohužel nežijeme ve snadné době, kdy je zdroj informací „pravdivý“, musíme si věci ověřovat a kriticky myslet. Často ale právě tyto argumenty používají šiřitelé fake news, popírači klimatických změn, nacionalisté a ustrašení agresoři. Takto to nemyslím.

Nezapomeňme však na strašidla z dětských pohádek, dnes mají jen jinou podobu. Už se nemusíme dívat na hororové filmy, realita je někdy i předčí, stačí sledovat určitý druh zpráv a informací a budeme „pěkně vystrašeni“. Mediální obrázky se tváří jako věrný záznam reality, často však jde o slabé surrealistické kýče. Milan Kundera mluví o vládě imagologie. Na boj se strachem potřebujeme dobré informace, jejich vyhodnocování a bdělost vůči strašení.

Strach je také setkáním nabídky a poptávky. Určitě někomu z politiků bude vyhovovat ustrašenost. Strach je výhodné, obchodovatelné zboží. Skrz strach může vést cesta k moci a penězům. Strach může být dobrým nástrojem pro to, aby z lidí byli ještě poslušnější loutky, aby byli snáze manipulováni a kontrolováni pod záminkou ochrany.

Obavy lidí někteří politici roky pečlivě pěstují a i teď ho umně využívají jako marketing. Stačí strach vyvolat, reálné riziko zvýšit, bránit širšímu pohledu na věci a pak se představit jako Terminátor či Spasitel, který strach odstraní. Na články o strachu lze dobře zavěsit reklamy, zvýší se počet kliknutí a zisků.

Strach zužuje zorné pole. Doslovnou ukázku jsem zažil před pár dny, kdy mi sousedka ukázala fotku „vykoupeného obchodu“ před naším domem. Nakupoval jsem chvíli předtím a viděl jsem, že prázdný byl jeden regál s nejlevnějšími těstovinami. Těstovin o dvě koruny dražších o metr dál byl dostatek, vše ostatní plné jako vždy. Přemýšlel jsem, jestli to sousedka opravdu neviděla nebo jak to vyhodnotila. Podle toho, co říkala, v její mysli už byl obchod vykoupený.

Strach se dobře prodává i proto, že je po něm poptávka. Je třeba vzít vážně, že někteří lidé se rádi bojí, i když by to takto třeba neřekli. Oblíbenou komunikační hrou je podle Erica Berneho hra To je hrozné, viďte. Je to komunikace vzájemného podporování se ve stěžování a strašení, aniž by šlo o úlevné sdílení. Umožňuje držet si obrázek o špatném světě, špatných lidech s vydělením sebe do jiné kategorie. Nebo „pomáhá“ sytit pozici bezmocné oběti. Někteří lidé jsou na strachu závislí – sice ho nemají rádi, ale nemůžou si pomoci, jsou jím přitahováni.

Strach je jako magnet, jako černá díra stahující do sebe vše. Proto nesmíme dojít k „horizontu událostí“, od kterého není návratu a do černé díry (strachu) padá pak i světlo (naděje). Ve spirituální tradici v duchovních cvičeních podle sv. Ignáce se doporučuje „rozlišovat duchy“ – hledat, jak se cítím po nějakém setkání, nějaké myšlence, situaci – pokud vede ke zmatku a strachu, je třeba jí nedat veškerý prostor a nenechat se ovládnout úzkostí.

K dlouhodobé výbavě proti strachu patří reflexe společnosti a jejích diskurzů a paradigmat. Diskurz nabízí a vymezuje, o čem se ve společnosti mluví a jak je téma uchopováno. Strukturuje naši mysl, protože nám říká, o čem máme přemýšlet a zčásti i jak. Strach je také určitým diskurzem: mluví se o tom, že žijeme v „kultuře strachu“.

Otázky života a smrti

Strach nás možná vyzývá k tomu, abychom se jinak dívali na život a na smrt. Mohli bychom zvýšit svou senzitivitu k tomu, v čem žijeme, rozšířit svou fixaci na nový virus a vidět, kolik lidí umírá na hlad, na jiné nemoci, kolik je zneužívaných a zažívajících nouzi či násilí, kolik trápení ve světě je.

Strach s námi třese, aby otřásl naší lhostejností. Může nás vyvést k angažování se pro svět, k pomáhání všem potřebným, utiskovaným, protože zažívají stejný strach. Zkušenost strachu může být odbočkou k odvaze, k empatii místo ke zlu a lhostejnosti.

Strach nám ukazuje, že asi bude naším celoživotním společníkem, ale nemusí být nepřítelem, spíše drezérem, umělcem, který provokuje, aby změnil podstatné, aby nás vyvedl z iluze o zcela bezpečném světě, který si můžeme koupit či schovat si ho za zeď. Možná máme skrz strach zahlédnout nějaké tajemství života.

Nabízím i myšlenku, která je asi znepokojivá či depresivní, pokud nesdílíme víru o nesmrtelnosti duše. Možná ten bezpečný domov, po kterém toužíme, zde v plné míře v této 3D realitě nelze uskutečnit, nebo jen na nějakou dobu. Náš plný domov, plné naplnění duše nelze zhmotnit do této reality – je přítomné jako archetypální obraz a je v naší touze, která nás vede životem ke smrti a pak snad někam dál.

Nesmrtelnost duše neznamená nutně náboženskou víru, ale určitou otevřenost k tajemství života a důvěru v naši touhu, která o tomto motivu podává zprávu. Sám nemám co nabídnout tam, kde tato premisa o duši neplatí.

Irwin Yalom, přední izraelský terapeut, autor skvělých románů s psychoterapeutickými motivy (a také militantní ateista) se pokoušel toto téma zpracovat v knize Pohled do slunce. Musím říct, že je to jediná jeho knížka, která na mě nepůsobila. Ale třeba v ní někdo najde nějaké vodítko, jak se angažovat a žít oduševněle, i když bude věřit, že smrt je náš úplný konec.

Možná stínem motivu „archetypálního domova“ je motiv apokalypsy a konce světa. Tento motiv sídlící také v podsvětí našeho nevědomí oživují právě pandemie, migrační krize a podobně. Nikdo není zcela imunní proti těmto obavám a všichni potřebujeme, aby to containování strachu probíhalo společně a se sdílením a inspirací od ostatních. Inspirací mohou být jak duchovní učitelé typu Ježíše a Buddhy, tak lidé, kteří nějak zpřítomňují odvahu a důležité hodnoty, které tvoří hráz proti strachu a jeho šíření.

Strach je možná také důsledkem toho, že jsme jako společnost ztratili kontakt s posvátnem. Posvátno fascinuje i děsí a dává určité mantinely pro lidské chování. Kde ze světa skoro odešla „bázeň“, pokora a úcta k lidem, k přírodě, nastoupil strach jako nevhodná mutace původně cenné skutečnosti. Bázeň v hebrejštině údajně znamená slovo, které by se přeložilo jako úcta a láska dohromady. Není o strachu, spíše před ním chrání. Připomenu poučku z archetypální psychologie – symptom (strach) ukazuje směrem, kterým máme jít, ale ne v karikaturní podobě symptomu. Na strach nemusíme hledat „antibiotika“, ale můžeme pomoci objevit jeho původní prospěšnou formu.

Strach nám osvětluje to, na čem nám záleží, to, za co jsme ochotni bojovat. Snad to nemusí být jen zásoba mouky v domě. Chceme‑li bojovat za svůj život, je to třeba první krok v uvědomění boje za život jako takový, za svět a ostatní. Jsme všichni na jedné lodi, ať se to někomu líbí, či ne.

Mluví se o tom, že vítězstvím proti strachu je žít dál „stejně“ jako předtím. Nevím, jestli je to to pravé jádro. Mám za to, že jde o to hledat, jak žít trochu jinak, pozměněni a obohaceni o těžkou zkušenost, která rozbíjí naše brnění, která nás obnažuje a umožňuje změnu čili proudění života a nádech duše.

Po dotyku strachu nelze možná žít stejně, ale lze žít více vědomě, empaticky a opravdově. Každý směřujeme ke smrti, a jak říká jedna známá moudrost – „nejde jen o počet nádechů v životě, ale o počet chvil, které nám berou dech“. Strach nás upozorňuje na nutnost žít život naplno, najít své životní místo, nevyhýbat se životu, nezůstat ve vězení předsudků a iluzí. Strachu se máme učit vystavit a ustát to.

V románu Duna Frank Herbert formuluje „litanie proti strachu“, které jsem s dovolením malinko vyladil: „Nemusím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mě a skrze mě. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nebude. Zůstanu pouze já.“

Teď je šance pomoci sobě a světu najít lék, který zabíjí více než jakýkoli virus. Šance pro duše, odvahu a lásku. Nenechme se ustrašit k smrti, ale dýchejme plný a radostný život a nesme se vzájemně v našich těžkostech. Každý z nás je pacientem i lékařem a terapeutem.