Po nečekaných událostech často zůstávají zranění, která nejsou vidět. Mnohokrát na ně zapomínáme a nerespektujeme je. Když se stane neštěstí a člověk se ocitne v nouzi, může být ohrožen nejenom jeho majetek, život a zdraví, ale i jeho vztah k sobě, k druhým, ke světu a dokonce i k síle, co nás přesahuje a která má pro každého jiné jméno a podobu. S tím vším je dobré počítat a vědět, že správným přístupem můžeme dopady zranění minimalizovat.

Syn jedné mé známé byl spolu s kamarádem přepaden v parku. Bůhví jestli šlo o klučičí vyřizování účtů nebo o nedorozumění. Oba si naštěstí odnesli jenom natržené obočí a pár podlitin. Tím ale příběh neskončil. Známá mi vyprávěla, jak po několika týdnech od incidentu její syn spolu s kamarádem vcházeli ráno do metra. Na perónu se pošťuchovalo několik školáků s aktovkami na zádech. „Co říkáš na včerejší Berdychův zápas?“ zeptal se její syn kamaráda, ale ten byl najednou pryč. Vylekaný utíkal z metra ven.

Oba dva kluci byli po přepadení ošetřeni. Krvácení bylo zastaveno, rány vydezinfikovány. První pomoc ale není jenom ta klasická, kterou jsme se všichni učili a slýchali o ní již od základní školy. První pomoc má i další rozměry: právní, duchovní, sociální i psychologický. Právě ten poslední chci na tomto místě vyzdvihnout, protože ve společnosti vnímám jistou nevyváženost.

Jak se obvazují šrámy na duši

Kromě privátní praxe pracuji také v krizovém centru a krizová intervence je mým denním chlebem. Možná ze mne mluví profesní deformace – každý den se setkávám s duševními zraněními a jejich následky, pokud nejsou řádně ošetřeny. Přál bych si, aby mnohem víc lidí kolem mě znalo alespoň základy první psychologické pomoci.

Všichni jsme slyšeli, viděli nebo dokonce zkoušeli, jak napravovat zlomeninu. Umíme odříkat zpaměti 5T potřebných při šoku. Drtivá většina z nás je proškolena masivní osvětou, do které bylo investováno hodně finančních prostředků – a díky bohu za to. Málokdo byl ale vzdělán v první psychologické pomoci (je skvělé, že zdravotníci, záchranáři, hasiči apod. ji znají a používají čím dále lépe).

Kdy naposled jste někomu dávali dýchání z úst do úst nebo masírovali srdce? Kdy naposled jste zastavovali krvácení? A když se ohlédnete zpátky na poslední měsíc: kolikrát jste naslouchali člověku, kterého něco trápí, ať již to byl někdo z rodiny, dítě, partner, kolega z práce nebo kamarádka u šálku kávy? Kolikrát jste měli pocit, že člověk naproti vám se drží jenom z posledních sil, a kolikrát jste zahlédli jeho slzy?

Počítám, že těch druhých situací je ve vašem životě mnohem víc. A přitom se do vzdělání a osvěty ohledně první psychologické pomoci zdaleka neinvestuje tolik, co do zdravotnické první pomoci (nic proti ní).

Nehody a neštěstí: metoda 6P

Následující text bude vycházet z modelového případu nehody, ale jednotlivé kroky a jejich princip lze využít i v jiných situacích.

Pokud je zasažený člověk v šoku, je vhodné zpočátku provést opatření jako u první lékařské pomoci – dobře známá zásada ticho, teplo, tekutiny, tišení bolesti a transport. Teprve po zvládnutí prvotního šoku je možné pokračovat poskytováním první psychické pomoci.

První psychická pomoc je vystavěna tak, aby snížila počáteční negativní dopad náhlé události a podpořila krátkodobé i dlouhodobé vyrovnání se se změnami, které nastaly. Jejími základními principy jsou respekt ke druhému a poskytování kvalitních informací. Ptejte se sebe sama: kdyby byl dotyčný dítě, co by teď potřeboval? Zajistěte to, ale jednejte s ním jako s dospělým. Ponechte mu (a podporujte) jeho samostatnost a odpovědnost.

Promluv

To znamená v sobě najít odvahu postiženého oslovit. Na projevení lidskosti nemusí být člověk odborník. V první chvíli slušně a citlivě přihlížejte, pozorujte a nezasahujte. Když se rozhodnete jednat, jednoduše a s respektem se zeptejte. Otevřete diskusi o tom, jak byste mohli pomoci. Vstupte do kontaktu, jenom když bude kontakt vítán a nevnímán jako nepříjemný. Počítejte s odmítnutím nebo uhýbáním. Lidé, ke kterým přistupujete, možná chtějí mluvit s někým jiným (členem rodiny, nebo známým) – pomozte jim je kontaktovat. Na druhou stranu buďte připraveni odpovědět, když vás někdo osloví. Mluvte klidně, trpělivě, snažte se citlivě naladit. Slova vyslovujte jednoduše, pomalu a civilně.

Podepři

V první chvíli je dobré odvést postiženého z místa, posadit ho, podepřít vlastním tělem. Pokud je velmi neklidný, je vhodné s ním pracovat na uzemnění sebe sama a na hledání vlastního středu. Uzemnění provedete nejlépe tak, že se dotyčný posadí, pevně se opře nohama o zem, zády o podložku tak, aby cítil oporu. Hledání vlastního středu je dobré k tomu, aby člověk našel oporu sám v sobě. Může se k tomu ještě použít například dýchání do břicha; zklidňování dýchání klidným hlasem provázejte slovy: „nádech, výdech“.

Připomínej realitu

Zeptejte se na jméno nebo na to, zda člověk, kterému se snažíte pomoci, ví, co se stalo. Mluvte na něj: řekněte postiženému, kde se nachází, kdo mu pomáhá, co se stalo, co se bude dít dál apod. Přizpůsobte potřebné informace tak, aby byly stravitelné (odpovídaly věku, přesvědčení). Pokud něco nevíte, přiznejte to a pomozte informaci zjistit. Počítejte s emocemi, buďte s nimi.

Podpoř

Normalizujte pocity a chování člověka, kterému podáváte první psychickou pomoc. Jeho prožívání a projevy jsou v takových těžkých situacích normální. Když má potřebu mluvit, naslouchejte (to je dovednost, kterou často podceňujeme – myslíme si, že ji máme, ale v praxi vidím, že opak je pravdou), soustřeďte se na to, co se vám snaží sdělit a jak můžete být nápomocni, vyzdvihněte a oceňte to, co již doteď dokázal, jak situaci zvládal a zajistil si bezpečí.

Pečuj

Ptejte se, co dotyčný potřebuje. Nemusíte hned znát řešení, už jen to, že jste si našli čas a prostor, je důležité. Pomozte vytvořit a zajistit bezpečí, které je nevyhnutelným předpokladem zotavení a i dalšího rozhovoru o tom, co se děje. Někdy to může znamenat, že podáte deku, jindy že odvedete člověka, o kterého pečujete, na úplně jiné místo. Pomozte mu ochraňovat jeho věci anebo zajistit střechu nad hlavou. Podporujte naději.

Předej

Sebesilnější člověk má právo nezvládat úplně všechno (například pokud je sám situací zasažený nebo nemá sílu zasaženému pomoci). Nezapomínejte, že nemusíte vše zvládnout sami, a spolupracujte s ostatními na místě, zapojte je, pokud to jde. Nejde jenom o mluvení a rady, ale také o zajištění praktických věcí a pomoci, navázání na následnou péči. Nespěchejte s řešením (všichni máme často sklon podlehnout tlaku krizové situace), soustřeďte se na přítomnost, na nejmenší možný nejbližší krok směrem k řešení a úlevě. První pomoc je spíš o provázení člověka, kterému chcete být oporou, aby sám nalezl potenciál, který se v krizi schovává, než o dávání rad a spolehlivých receptů.

Na tomto místě píšu jenom o principech první fáze, která následuje krátce po neštěstí, ale neméně důležitá je také střednědobá a dlouhodobá pomoc.

I malý problém může hodně bolet

Ani nevím, proč mám potřebu to připomínat, když na jednu stranu by všechno z tohoto seznamu mohlo být samozřejmou součástí běžného života – a přece není, nebo pomalu přestává být. Uvědomil jsem si to i při včerejší konzultaci s mladou vyčerpanou pracovnicí marketingové agentury, toho času krátce po porodu.

Je to tak: závažná vnitřní emoční zranění a utrpení nalézáme v praxi častěji na místech skrytých a ne tam, kde bychom je intuitivně čekali víc – po těžkých zraněních a onemocněních. Tato mladá žena mi popisovala, že se doma hroutí, že nestíhá, že je jí trapné požádat svoji maminku, aby zůstala o týden déle a pomohla s novorozenětem. Cítila se jako špatná máma. Někde v průběhu svého života si vzala do hlavy, že vše musí zvládnout sama.

Kdysi jsme ale nežili v panelácích, nejezdili za prací pendolínem a nepokoušeli se dodělat si při zaměstnání druhou vysokou školu. Žili jsme v malých tlupách, kde narozené dítě bylo dítě všech a kterákoliv žena kmene, která šla kolem, se o ně postarala, a dítě se na ni s důvěrou obracelo (jak můžeme vidět ještě v některých „primitivních“ společnostech).

Zapomínáme to, co jsme se naučili, i to, co nám bylo kdysi přirozené. Na druhou stranu, mnohokrát jsem zažil, že si základní poznatky, které máme v sobě ukryté, stačí malinko připomenout a ony se najednou najdou. Každý z nás, pokud důvěřuje svému nitru a svým vnitřním zdrojům, dokáže v sobě tyto zakořeněné návyky najít a probudit.

Z tohoto laskavého přístupu vycházíme i v naší vzdělávací společnosti Lektor4U. Zatím plánujeme předávat naše know‑how v kurzu Krizová intervence pro 21. století jen studentům a pracovníkům pomáhajících profesí. Věřím však, že v budoucnu budeme schopni na základě zájmu široké veřejnosti zajistit co nejvíce osvěty a informací pro laickou veřejnost.

Metodu šesti P jsem volně převzal od psycholožky HZS Zlínského kraje Mgr. Soni Pančochové a psycholožky HZS Ústeckého kraje Mgr. Jany Majzlíkové, kterým patří moje poděkování.