Ve světě somatické, tedy k tělu se vztahující medicíny jdeme vždy nejdřív za praktickým lékařem. Malé bolístky zvládne sám a u těch větších přesně ví, kam nás s nimi poslat. S péčí o duši je to už těžší. Často nevíme, kde začít, a nakonec se mnohdy ani nedozvíme, jak pokračovat.

Když se mě zeptáte, jaké pracovní pozice existují v tiskárně, nebudu o tom vědět nic. Stejně tak netuším, jak to chodí ve vrcholovém managementu banky nebo v matematickém ústavu. Nemám zatím důvod to vědět. Zato vím, jaký je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem – a to zas nemáte důvod vědět vy. Nebo ano?

Psychiatr

Psychiatr je lékař. Vystudoval medicínu. Stejně jako ostatní doktoři chodil na pitvy, učil se anatomii, fyziologii, chirurgii, infektologii… Zná zkrátka všechno, co by lékař měl znát.

Mezi vysokoškolským vzděláním chirurga, praktického lékaře nebo psychiatra není rozdíl. Specializace na duševní poruchy přichází až v rámci předatestační přípravy ve zdravotnictví, když absolvent medicíny nastoupí do praxe.

Lékař, který se rozhodne specializovat na psychiatrii, stráví vždy několik měsíců na chirurgii, neurologii, interně i jiných odděleních a projde několikadenním kurzem intenzivní péče a resuscitace. Teprve potom se přesune na lůžkové psychiatrické oddělení a později do ambulance. Po dvou letech se pak začne seznamovat s jednotlivými „odnožemi“ a příbuznými obory psychiatrie: děti, návykové nemoci, či sexuologie.

Kromě koleček po odděleních se povinně zúčastňuje na výzkumu, chodí na nejrůznější semináře, získává základní psychoterapeutické dovednosti a setkává se se všemi okruhy diagnóz.

Budoucí psychiatr má přesně určené počty pacientů, které musí v průběhu specializační přípravy vyšetřit – včetně jejich diagnóz a také typů úkonů. Předepsanou má i spolupráci s psychologem.    

Samotná atestační zkouška po pěti letech tvrdé dřiny pak vypadá podobně jako vysokoškolské státnice: psychiatr obhajuje svou písemnou práci na úrovni článku do odborného časopisu a odpovídá na tři otázky z různých okruhů. V praktické části pak provede komplexní vyšetření a prezentuje jeho výsledky.  

Tramtadadá. Od dob gymnázia uplynulo jedenáct let – a je z vás psychiatr. Můžete se rozhodnout, zda chcete pracovat v léčebně, v ambulanci nebo si založit soukromou praxi.

Psycholog

Nejčastější jednoduchá pomůcka praví, že rozdíl mezi psychiatrem a psychologem je ten, že psychiatr může předepisovat léky. Tak jednoduché to ale není.

Vzdělání psychologa je úplně jiné. Obsahuje sice i předměty, které se učí na lékařských fakultách (neurovědy, psychopatologie či fyziologie), ale jádro vědomostí spočívá ve znalostech týkajících se „duše“, nikoli těla.

Za psychology se často považují už absolventi bakalářského stupně studia. Ti se však vzdělávali zejména v oblastech:

• vývojové psychologie (vědí, co je specifické pro dětství, pro stáří nebo jak se od narození vyvíjí naše mysl)
• obecné psychologie (kde se učí o myšlenkových procesech, o pozornosti, paměti, emocích)
• sociální psychologie (kde se mluví o vztazích mezi lidmi)
• metodologie výzkumu (aby jej byli schopni provádět a také aby pak poznali, jakým informacím se dá věřit a jakým ne)

Praktičtější předměty, kde se psychologové učí, jak s lidmi zacházet, následují až v magisterském stupni studia. Student pokračuje v sociální a vývojové psychologii, ale přibývají mu další předměty. Například:

• klinická psychologie (kde se učí o různých typech duševních poruch a jejich léčbě)
• poradenská psychologie (například se zaměřením na děti a mládež nebo třeba na obtíže v manželství)
• psychodiagnostika (týká se použití různých typů testů, dotazníků nebo projektivních metod, díky kterým zjišťujeme, jak na tom pacient je s intelektem, tvořivostí, vztahy a tisícem jiných oblastí života)

Na rozdíl od lékařů si psychologové mohou ve škole vybrat ze širší nabídky volitelných předmětů na všemožná témata: od psychologie hudby, přes relaxační techniky, řízení lidských zdrojů až k psychice onkologických pacientů. Nejsou v daných věcech na slovo vzatými odborníky, ale znají základy a vědí, kde hledat dál.

Zatímco lékař se po škole nejčastěji zaměstná v nemocnici, pro psychology je to jen jedna z možných variant. Mohou nastoupit do personální agentury, rodinné či školní poradny, neziskových organizací nejrůznějšího zaměření či třeba k policii nebo do vězení. Pokud se rozhodnou pro práci ve zdravotnictví, absolvují podobnou atestační přípravu jako lékaři. Rotují po odděleních, vyšetřují pacienty a jezdí na semináře.

Narozdíl od psychiatrů, kteří pracují s psychiatrickými pacienty (může jít o poruchy nálad, poruchy osobnosti a spoustu jiných obtíží), však kliničtí psychologové působí prakticky na všech odděleních. Dělají nejčastěji psychologická vyšetření a diagnostiku (na neurologii mohou například zjišťovat, do jaké míry došlo po poškození mozku k omezení kognitivních funkcí, nebo na onkologii, jak je pacient schopen vyrovnat se s těžkou nemocí) a poskytují podpůrnou terapii.

Psychoterapeut

Tak, a teď to přijde. Kdo je psychoterapeut? Zdravotnictví takové zaměstnání nezná. Není legislativně zakotveno.

Podle uznávaných teoretiků, praktiků a politiků psychoterapie Johna Norcrosse a Jamese Prochasky je psychoterapie „odborná a záměrná aplikace klinických metod a interpersonálních postojů vycházejících z uznávaných psychologických principů, se záměrem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce a/nebo osobní charakteristiky směrem, který obě strany považují za žádoucí.“

Psychoterapeut tedy klienta nemusí nutně diagnostikovat a nepracuje pouze s lidmi, kteří trpí psychickou poruchou. Díky tomu, co se naučil o člověku a jaké má dovednosti, je schopen pomáhat lidem s řešením jejich více i méně běžných problémů, ale i s komplexní změnou v jejich životech.

Nezná jenom teorie osobnosti nebo teorie o vzniku nemoci. Nejpodstatnější jsou pro něj teorie změny, tedy znalosti o tom, jak se v kterých případech dovedeme nebo nedovedeme měnit – a jak taková změna probíhá.

Zatímco v Americe lze psychoterapeutické vzdělání získat na univerzitě, Evropa funguje na principu postgraduálního vzdělávání v soukromých institutech, které zastupují jednotlivé psychoterapeutické směry (historické školy, které mají rozdílné způsoby práce). Nejvyšší „vzdělanostní metou“ potenciálního psychoterapeuta je u nás takzvaná specializační zkouška ze systematické psychoterapie.

Jde o zkoušku, ke které mohou být připuštěni atestovaní psychiatři a psychologové, kteří absolvovali pětiletý psychoterapeutický výcvik. Tady je však zakopán pes: třešničku na profesním dortíku nemůže dostat nikdo kromě nich. Psychoterapii přitom provádí i jiní lidé: například takový psycholog, který působí v nápravněvýchovném středisku, sociální pracovnice pracující v neziskovce s páry v rozvodovém řízení, ale i absolvent oboru psychoterapeutická studia, kterého přijali do soukromého denního stacionáře.

Jejich vzdělání v oblasti psychoterapie je přitom totožné se vzděláním atestovaných klinických psychologů a psychiatrů. Všichni absolvovali některý z terapeutických výcviků akreditovaných českými i mezinárodními profesními organizacemi.

Tady se dostáváme k velké a citlivé debatě: slovo psychoterapeut není patentované a nikdo v tomto státě nemá zákaz jej používat. Nesluší se to a nepatří, ale nikdo vás za to bít nebude. Podmínky pro specializační zkoušku jsou možná až zbytečně přísné, protože psychoterapii – jinak zaměřenou a s jiným typem klientů – může vykonávat stejně dobře například i sociální pracovník.

Zároveň však dnes nemáme jiný metr. Když vás v životě přepadnou trable a půjdete s nimi do neziskovky nebo k soukromníkovi, s největší pravděpodobností předem nezjistíte, jaká kvalita vás čeká. Nebudete přece pátrat po tom, co odborník studoval a zda je soukromý institut, v němž absolvoval výcvik, kvalitní a dobře známý, nebo mu odmítli udělit akreditaci, protože je to naopak jakási podivná bouda ušitá proti poznatkům psychologie a kolikrát i proti zdravému rozumu.

Zkrátka, není to vůbec jednoduché – a to jsme teprve na začátku vyprávění. Co pak teprve otázka, jaké neziskovky a jakým způsobem jsou propojené se státními orgány, zda začít s problémem s dítětem v pedagogicko‑psychologické poradně, u klinického psychologa nebo soukromého kouče, či jaké máte vůbec možnosti léčby, když se z vás stal jemný neurotik?

Milí čtenáři, dejte vědět, jestli chcete v „institucionálních pohádkách“ pokračovat!