Hříšníkům se má odpouštět. Pokud je omluva upřímná. A i ta se může odmítnout. Ale jen dvakrát. Po třetím odmítnutí přechází hřích na toho, co neodpustil.
Náboženství je neuvěřitelná věc. Lidé jsou schopni věnovat ohromné množství energie víře v něco, pro co nemají nejmenší důkaz. A co teprve, když mají energie nazbyt! Často, když se dívám a středověké kostelíčky i katedrály, říkám si, kolik úsilí to muselo stát. V časech, kdy k hladu nebylo nikdy moc daleko.
Náboženství by nemohla mít takový úspěch, kdyby neměla velký význam psychologický. Za nejdůležitější považuji zkrocení sexu a smrti (co jiného taky čekat od freudiána, že, brzy o tom napíšu víc), ale nesporný význam má i psychohygiena. Nejznámější technikou tohoto okruhu je zpověď. Já se pustím do tématu podobného, též se týkajícího viny a odpuštění. Jen ta víra je tam trochu jiná.
Na podzim proběhl Jom Kipur, Den smíření. Nejsvětější den v židovském roce. Židovská víra má za sebou už pár tisíciletí a přežila útisk i snahy o naprostou likvidaci. To by tom byl čert, aby v ní nebylo něco, proč stálo neodejít, nezradit. (I když i ta teorie s čertem byla pro mnohé přitažlivá.)
Hřích má dva aspekty. Prvním je provinění. To se odpouští. Ale druhý je, že se skutečně něco poškodilo. A to poškozené zůstává.
Příběh Dne smíření je prostý. Na Nový rok se otevírá kniha života a kniha smrti. Zapsání jsou do nich spravedliví a nespravedliví. Tedy skoro nikdo, protože nikdo přeci není jen černý nebo bílý. A my ostatní pak máme deset dní na to, abychom si to u boha vyžehlili. Desátý den, právě na Den smíření, se zapíší všichni ostatní a knihy se do konce roku zavřou.
Vzhledem k tomu, že ani po zavedení oblíbeného zvyku židovských anarchistů pořádat na Den smíření vepřové hody nedošlo masivnímu nárůstu židovských anarchistů sražených bleskem, moderní interpretace praví, že nejde o fyzické přežití, ale o duchovní růst.
Ignorovat upřímnou omluvu je hřích
Jak že se u boha žehlí? Především odpuštěním a smířením. Nejdřív se pár dní (ideálně celý měsíc před Novým rokem) dumá o tom, co se komu provedlo. A pak se žádá o odpuštění. Žádá se prosím toho, vůči komu se zhřešilo. Rozlišují se sliby vůči bohu, vůči lidem a vůči sobě.
Takže třeba Kohn, po řádném zpytování svědomí, poprosil Boha o odpuštění za ty dvě kila bůčku, co snědl, pak šel za Roubíčkem omluvit se mu, že mu chodil za Sárou, a sobě odpustil, že zase nepřestal kouřit a dál si ničí zdraví.
Což o to, Bůh se nějak s tím vepřovým srovná a Kohn si ta cigárka taky odpustí, ale Roubíček běhá po vesnici a vykřikuje, že nejen že mu Kohn chodí za Sárou, ale ještě to drze přiznává.
I na toto se myslí. Hříšníkům se má odpouštět, pokud je omluva upřímná. A i ta se může odmítnout. Ale jen dvakrát. Po třetím odmítnutí přechází hřích na toho, co neodpustil.
Tak dobře. Nakonec Roubíček oběma odpustil, ale není to, co to bývalo. V posteli to neklape, protože Roubíček má pořád před očima Kohna, na Sáru se sice nezlobí, ale už jí nevěří jako dřív. I Kohnovi odpustil, ale kdyby spolu zase měli kšeftovat, cítil by se jako blbec.
Návod na hezké žití
Hřích má totiž dva aspekty. Prvním je provinění. To se odpouští. Ale druhý je, že se skutečně něco poškodilo. A to poškozené zůstává.
Je hezké, že všichni všem odpustili. Jenže památka na bůček v podobě dalšího nánosu cholesterolu v cévách Kohnovi už zůstane a dehet v plicích jakbysmet. A hodně vody uplyne, než se vztahy zahojí.
Ještě jedna podstatná věc se děje. Bůh anuluje sliby. Jen ty směřované vůči jemu, samozřejmě. Však to známe. Všechna ta nesplněná a nesplnitelná předsevzetí, co ve slabých chvilkách uděláme.
A důležitá je i samotná existence svátku. Jako kdyby říkala – je jasné, že příští rok zase zhřešíte. Vůči bohu, lidem i sobě. Zase slíbíte něco, co nepůjde splnit. Zase se budete cítit provinile.
Tak to zkusme shrnout. Trošku přeložit do spolehlivého návodu na hezké žití, které jsou teď tak módní:
Toužíte po duchovním růstu?
- Zamyslete se nad tím, co jste udělali zlého sobě a bližním. Jak jste se provinili vůči svým ideálům.
- Věříte‑li v něco nad sebou, požádejte to o odpuštění.
- Odpusťte sami sobě.
- Vyříkejte si se svými bližními, co jste si provedli. Odpusťte jim. Nemusíte hned.
- Požádejte je o odpuštění. A dejte jim na to dost času. Pokud vám neodpustí hned, nevadí, zkuste ještě jednou. Pokud se budete skutečně snažit a skutečně litovat, a stejně to nebude přijato, přestaňte si to vyčítat.
- Zbavte se viny, ale ne zodpovědnosti. Nezapomeňte, že tím, co jste udělali, jste skutečně zhoršili svět. Něčí život. Možná svůj. Neutápějte se ve výčitkách, ale snažte se to napravit.
- Zbavte se nesplnitelných předsevzetí a nerealistických přání.
A nezapomeňte na to, že jste lidé. Chybující tvorové, kteří během roku zase kde co zpackají, někomu něco provedou a slíbí si něco, co nepůjde splnit. Mně to připadá dokonalé. Vám ne?
P.S. – Tento článek je psán z ateistického pohledu. Jinak si to ani nedovedu představit. Nijak to nevypovídá o mém přesvědčení, které, popravdě, považuji za zcela soukromé. A omlouvám se za případné věcné chyby, jsem terapeut, nikoli teolog. Snad mi laskavý čtenář odpustí.
