Možná se vám to také stává. Na Psychologii.cz vyjde článek – rychle ho přelétnete očima, sotva pořádně přečtete, a už si to rolujete myší dolů: Co na to říkají mí oblíbení diskutéři? A s čím zase přijde ten a ta? Očima rychle skenujete komentáře, téma zarezonovalo, už jen přispět svojí troškou do mlýna…

Když jsem byla malá, byla jsem prý přirozená debatérka. Vyslechla jsem si nějaký názor, odpověď, zamyslela se, nadechla a spustila: „Jenže…“ Tohle slůvko mě provázelo docela dlouhou dobu a řekla bych, že v podstatě nahradilo proč – slovo otravné i pro maximálně trpělivé rodiče, jejichž děti právě dosáhly neúnavně tázacího se věku. (V pubertě jsem pak jenže střídala pravidelně s ale.)

Debata je totiž skvělá věc. Můžete si vést stále svou, rétoricky se vyřádit a nenechat na nikom a ničem nitku suchou. A právě v tom se liší od diskuse, která klade větší důraz na věcnost a argumentaci. Je přirozené, že pokud se člověk snaží nějak kultivovat své jednání, vyjadřování nebo vztahy, dospívá k tomu, že se učí diskutovat (nebo dodržuje zásady debaty a vyhýbá se její pokřivené podobě). Diskuse by měla být vždy otevřená, poctivá, slušná. Můžete v ní hodně získat i předat. Debatou o ničem tohle všechno většinou zabijete.

Vstávám s Jardou, usínám s Petrou

Diskuse tady na Psychologii.cz mám ráda. Asi se shodneme, že jsou odlišné od těch, kterými bývají zaplavené zpravodajské a jiné weby. Vyložené hrubosti nebo primitivnost tu tolik nehrozí. Z mého pohledu však některé komentáře zbytečně často připomínají nekonečnou polemiku, která se snaží o jediné – vyvrátit názor druhého za každou cenu.

Tak i tak jsem převážně pasivní účastník. Ne že by nebylo co si k tomu říct svého nebo mě nic natolik nezaujalo, ale ten čas… Možná se přesto můj rytmus běžného dne podobá tomu, jaký mívají zdejší pravidelní čtenáři: ráno vstanu, mrknu na nový článek, okolo oběda si naservíruju klidně ostřejší diskusi a večer už se snažím tolik nerozčilovat, takže jdu po svých oblíbených jménech. A občas si samozřejmě tu svou trošku do mlýna přidám.

Rozpoznat okamžik, kdy se diskuse stává neplodnou, není těžké. Ukončit ji s vědomím, že jsme neměli poslední slovo, občas ano.

Velmi často ale s některými lidmi diskutuju (a nesouhlasím) potichu, ve své hlavě. Nebo i rozepíšu příspěvek, reakci: srovnám si myšlenky v hlavě, písmenka do slov, slova do vět, věty do řádek a… a text zase smažu. Ne, neberte si ze mě příklad, bylo by tu mrtvo. Chtěla jsem tím jen říct, že někdy mi vlastně stačí, když si zformuluju vlastní názor, který zůstane před světem skryt. I v tom vidím přínos kvalitních komentářů.

Diskuse (nebo spíše debaty) čtu pravidelně i na jiných serverech a facebookových stránkách – z osobního i pracovního zájmu. Svět internetu nám dal neomezenou možnost se vyjádřit. A také nám dal spoustu trollů, hejtrů a vytáhl na světlo nějaké ty „psychopaty“ – opravdové i ty na objednávku, kteří mají diskusi jen rozproudit, nažhavit diskutující a jít zase o dům dál. Etický kodex dnes nikoho moc nezastaví. Je třeba filtrovat a vybírat si, někdy je to stále těžší, ale jde to.

Než stisknete enter

Přes to všechno jsem si sama nedávno naběhla a nechala se vtáhnout do úplně nesmyslné debaty. Byla to ztráta času – pro mě i pro druhého. Stane se. Vždycky si pak vzpomenu na tu scénu ze Slunce, seno, … „Mámo, nenech se vyprovokovat.“ A tak jsem si dala takové „předsevzetí“, když už se blížil ten nový rok. Uzavřela jsem se sebou dohodu. Čtyři dohody. Určitě vám je ani jejich autora nemusím představovat. Jednu dobu jsem na ně měla dokonce alergii, jsou přece jen už zprofanované. Před několika dny jsem na ně ale opět někde narazila a tak nějak zarezonovaly:

1. Nehřešte slovem. V komunikační situaci, do které jsem se dostala, se mi původní význam tohoto sdělení posunul spíše ve smyslu „neplýtvejte slovem, když je to marný“. Rozpoznat okamžik, kdy se diskuse stává neplodnou, není těžké. Ukončit ji s vědomím, že jsme neměli poslední slovo, občas ano.
2. Neberte si nic osobně. Tady asi není co dodat. Když si nebudu brát vyjádření druhého příliš osobně, nenechám se zmanipulovat k další zbytečné reakci.
3. Nevytvářejte si žádné domněnky. V tuto chvíli zkrátka jen čteme, co druhý napsal, co se snažil zformulovat nejlépe, jak dovede. Nic víc, nic míň. Diskuse může domněnky potvrdit, či vyloučit, není to ale její primární smysl.
4. Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete. To platí i o vyjadřování. Internetové diskuse jsou formát určený většinou k rychlé spotřebě – zítra se pozornost přesouvá jinam. Nikdo tedy neočekává vypilovanou češtinu a druhého Aloise Jiráska – ten může být někdy spíš na obtíž. Přesto (a proto) je prima psát tak, aby se to dalo číst.

Asi „starého dobrého dona“ opět opráším a pověsím si ho na zeď u počítače, nebo rovnou na plochu. Třeba se bude někdy ještě hodit – než zmáčknu enter.

Pro Psychologii.cz si dovoluji přidat ještě tři vlastní dohody:

• Nebudeš hodnotit článek na první pohled (tzn. podle počtu komentářů) – k těm nejkvalitnějším textům totiž často nemusí být co dodat. 
• Neotrávíš nováčka (méně zdatného diskutéra) tím, že máš nějaký ten zápočet z psychologie (nebo: čteš to tu nějaký ten rok, tak jsi vlastně taky psycholog). 
• Když už to musíš zabít nějakým komentářem, ať to stojí za to.