K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Psychoterapeut: co je to za člověka?

Musí mít nějaké zvláštní nadání, nebo dělá řemeslo, které se dá naučit? Za co mu vlastně platíme?

Pavel Nepustil

Pavel Nepustil

15. 2. 2011

Když se to tak vezme, psychoterapie je vlastně celkem bizarní záležitost. Setkají se dva lidé. Někdy víc. Jeden z nich kvůli tomu, že má nějaké trápení, problém. Druhý kvůli tomu, že je v práci. A ta práce spočívá v tom, že má mít schopnost přispět k vyřešení problému druhého člověka nebo mu alespoň nějak ulevit.

Zhruba po šedesáti minutách se rozcházejí, první druhému platí. Druhý vychází ven na ulici a s napětím očekává, jaký bude mít ta draze zaplacená hodina efekt. Bude lépe snášet svoje úzkosti? Obnoví se láska k jeho manželce? Najde slova, jak svému synovi říct, co už roky odkládá? 

Vraťme se však nyní k příběhu psychoterapeuta: co to je vlastně za člověka? Musí mít nějaké zvláštní nadání? Určité genetické vlohy? Anebo je to jenom řemeslo jako každé jiné? A pokud ano, tak jakou vlastně průpravu či vzdělání potřebuje člověk, aby mohl nabízet lidem pomoc v jejich nejniternějších potížích?

Odpověď můžete zjistit relativně snadno. Vyjeďte kurzorem nahoru, klikněte na „Katalog odborníků“ a otevřete si profily psychoterapeutů a psychoterapeutek, kteří jsou zde zastoupeni v hojné míře.

Zjistíte, že všichni mají v profilu kromě vysokoškolského vzdělání uvedeny také nejrůznější „výcviky“. Po přečtení jejich názvů se toho ale nejspíš moc nedozvíte: výcvik v kognitivně-behaviorální psychoterapii, v katatymně-imaginativní psychoterapii, v systemické terapii, Pesso Boyden psychoterapii… 

Člověku, který hledá pomoc a termín „výcvik“ zná pouze z průpravy obránců vlasti, popřípadě psů, to mnoho neřekne. Otázka zůstává, jen formulace se mění: k čemu je tato armáda odborníků na pomoc lidem „vycvičena“?

Český unikát

Hned na začátku je potřeba říct, že tak velká obliba a rozšíření psychoterapeutického výcviku je do značné míry český unikát. Jako možnou formu vzdělávání jej představil docent Skála spolu s kolegy Urbanem a Rubešem v šedesátých letech minulého století a vznikl slavný model SUR výcviků – název SUR tvoří iniciály jména Skála, Urban, Rubeš.

Tento typ vzdělávání svým způsobem kopíruje skupinovou psychoterapii a zároveň i model terapeutické komunity. Budoucí psychoterapeut prochází sebezkušeností: zažívá skupinový proces, je povzbuzován, aby hovořil o svých prožitcích, podobně jako o své minulosti, traumatech, vztazích s blízkými, vztahu sama k sobě.

Výcvik je postaven na myšlence, že psychoterapeut musí nejprve dokonale poznat sám sebe – a k tomu je podle této úvahy nejlepším způsobem právě skupinová terapie. Teprve potom může pomáhat druhým.

Časy se mění

Po sametové revoluci se objevila řada dalších psychoterapeutických směrů a škol, řada z nich však zachovávala nastolené status quo, tedy důraz na sebezkušenost a práci ve skupině. Když potom vznikla potřeba definovat „dobré“ vzdělání psychoterapeuta, které by mohlo být i zárukou pro zdravotní pojišťovnu, aby mohla psychoterapii proplácet, kritéria se opět velice blížila sebezkušenostnímu skupinovému výcviku.

Systematickou psychoterapii, která je jako jediná zdravotní hrazená pojišťovnou, mohou tedy vykonávat pouze psychologové nebo psychiatři, kteří absolvovali psychoterapeutický výcvik akreditovaný na základě těchto kritérií.

V posledních letech je však trh s psychoterapeutickými výcviky přece jen rozmanitější. Sebezkušenostní skupinové výcviky prošly množstvím obměn a navzájem se často velmi podstatně liší. Ze zahraničí se k nám navíc začaly dostávat zcela odlišné formy vzdělávání: například v pražském Institutu pro systemickou zkušenost budoucí psychoterapeut od začátku zkouší vést pomáhající rozhovor jak s kolegy, tak s klienty a zároveň si také zakouší roli „klienta“ – avšak nikoliv ve skupině, ale v individuální konzultaci.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Za touto formou vzdělávání stojí také zcela jiná myšlenka než za sebezkušenostním skupinovým výcvikem: terapeut je vnímán jako člověk, který si osvojil (a nadále osvojuje) určité dovednosti a postupy pro vedení psychoterapeutických konzultací. A sám je také zakouší na vlastní kůži. Je to tedy jiný druh „výcviku“ – i přesto však získal příslušnou akreditaci.

Americká psychoterapie

Když se podíváme do zahraničí, zjistíme, že tzv. výcvik není vůbec běžný způsob vzdělávání psychoterapeutů. Například ve Spojených státech, v zemi, kde se tato profese těší obrovské oblibě už téměř sto let, se psychoterapie vyučuje na univerzitách a kromě toho si student musí zajistit různé druhy stáží, na kterých se přímo účastní psychoterapeutických sezení. Nejdříve spíše jako host, potom jako terapeut – pod dohledem zkušeného kolegy.

Musí nasbírat značný počet hodin přímé účasti na sezeních, aby se mohl ucházet o licenci v některém psychoterapeutickém oboru – třeba v manželské a rodinné terapii, v individuální terapii, v psychoanalýze apod.

Zatímco v sebezkušenostním výcviku ve skupině se člověk stane terapeutem tak, že především pozná sama sebe a probudí své vnitřní zdroje k této práci, ve vzdělávání univerzitního typu se člověk naučí spíše různé postupy a dovednosti, jak psychoterapii dělat, a v průběhu stáží se v nich zdokonaluje.

Nový přístup: všechno je poprvé

Ať tak či tak, psychoterapie je považována za profesi, kterou člověk po splnění stanovených kritérií ovládá, může ji začít vykonávat a zlepšovat se v ní až k naprosté dokonalosti. V současné době se však objevují ještě jiné formy vzdělávání, jež k povolání psychoterapeuta přistupují z poněkud jiného úhlu pohledu.

Jednou z těchto nových forem je kolaborativní vzdělávání, které se rozvíjí na celém americkém kontinentě – kromě USA i v Mexiku, Brazílii nebo Argentině. Základním předpokladem tohoto způsobu vzdělávání je, že se člověk nemůže od nikoho druhého naučit, jak být dobrým terapeutem, ani není možné se terapeutem stát jednou provždy. Je však možné vytvořit určité prostředí – společenství „učících se“, v němž si každý člověk hledá svoji vlastní cestu, jak se terapeutem nebo terapeutkou stávat. Hledá inspiraci u druhých a sám druhé inspiruje.

Zažívá vztahy a rozhovory, které zprostředkovává dalším lidem, zažívá u sebe procesy, které potom mohou zažívat jeho klienti. Ačkoliv to může znít jako sebezkušenostní výcvik, je to zcela jiná perspektiva: člověk se neučí poznávat sama sebe, ale učí se jinak a nově vztahovat k druhým lidem a vést s nimi takové dialogy, které předtím ještě s nikým nevedl.

Vzdělávání z tohoto pohledu nekončí vlastně nikdy. Ať už to jsou formální kurzy na univerzitě, supervize se starším kolegou, terapeutické konzultace s klienty anebo neformální rozhovory s kolegy, všechno je považováno za obohacení, učení a příležitost k dalšímu rozvoji. Přímo v terapeutické místnosti se to projevuje tak, že si při naslouchání klientovi terapeut nikdy neřekne „přesně o tomhle nás učili na výcviku“ anebo nevysloví větu „to je poměrně běžný problém, se kterým se můžete vypořádat takto…“. Každý příběh je nový, fascinující a zaslouží si, aby k němu psychoterapeut tak přistupoval.

V Evropě a u nás

Využívejte celý web.

Předplatné

Co se týče Evropy, podobné formy vzdělávání můžeme zatím najít spíše v její severní části. K nám tento způsob vzdělávání a uvažování o vzdělávání teprve přichází prostřednictvím programu „Možnosti dialogu“ brněnské skupiny Narativ, který je součástí celosvětového vzdělávacího společenství se sídlem v americkém Houstonu.

Programy tohoto typu se vyznačují tím, že jsou frekventanti povzbuzováni k vedení rozličných forem konverzací a dialogů, které obohatí všechny včetně lektorů. Často jsou do jednotlivých setkání zváni hosté i klienti, od nichž se mohou účastníci naučit možná nejvíc. Spíše než by kladli důraz na osvojení si určitého souboru technik či postupů, snaží se lektoři přivést dohromady co největší množství různých hlasů a perspektiv, z nichž si může každý frekventant ušít svůj vlastní přístup sobě na míru – podobně jako svým klientům, svému kontextu.

Zdá se tedy, že vzdělat či vychovat psychoterapeuta rozhodně není nic jednoduchého a že to vůbec není práce jako každá jiná. Na druhou stranu, zkušení terapeuti tvrdí, že o nic tak složitého nejde: stačí pozorně naslouchat, plně se soustředit na klienta, citlivě reagovat, zajistit bezpečí ve vztahu… Samé „obyčejné“ věci. Existuje však něco složitějšího?

Diskuse 0

Pavel Nepustil

Psycholog, terapeut a sociální pracovník

nepustil.narativ.cz