Podle Světové zdravotnické organizace trpí depresí okolo 300 milionů lidí a v roce 2020 se stane druhým nejčastějším onemocněním. Polovina lidí, kteří prodělali první epizodu deprese, rozvine i druhou ataku. Polovina všech nemocných diagnostikovaných velkou depresí přechází do chronického stavu, 20 % pacientů nereaguje na antidepresivní léčbu a dalších 20 % zakouší pouze krátkodobou úlevu.
Čísla nehovoří příliš pozitivně, na druhou stranu však dnes disponujeme řadou metod, jak depresi léčit, jsme schopni ji dříve a častěji zachytit a lidé jsou více otevřeni tomu navštívit odborníka a se svým stavem začít něco dělat, přestože cesta k tomuto rozhodnutí může být trnitá.
Za účinný prostředek pro léčbu deprese lze považovat farmakoterapii. Nástup účinku léku trvá sice okolo 6 týdnů, avšak pokud lékař předepsal ten správný, který konkrétnímu klientovi sedne, měla by se dostavit úleva (léky nejsou všemocné – u některých pacientů antidepresiva bohužel nezabírají). Je důležité zmínit, že první nasazený typ léků nemusí být ten pravý pro konkrétního člověka. Než ve spolupráci s psychiatrem najde ten pro něho nejvíce vyhovující, může to chvíli trvat. Není pak nic jednoduššího, než si každý den zobnout pilulku na dobrou náladu a dál nic neřešit.
Léčba deprese však není jen o lécích, významnou úlohu v ní hraje také psychoterapie, která ovšem vyžaduje mnohem větší úsilí, energii, angažovanost, čas, a pokud není hrazena pojišťovnou, i nemalé peníze. Že psychoterapeutická léčba přináší řadu úskalí, potvrzuje i profesor Jiří Raboch, přednosta Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze: „Problémem psychoterapie je její dostupnost, ekonomická náročnost (většinou není hrazena ze všeobecného zdravotního pojištění), nutnost aktivního přístupu léčeného včetně často časové náročnosti léčebných programů včetně domácích úkolů. Též pomalejší nástup účinku ve srovnání s antidepresivy může být limitujícím faktorem.“
Psychoterapie je sama o sobě náročným a dlouhým procesem: pokud je člověk psychicky „dole“, je logické, že se sám sebou nechce příliš zabývat. Je rád, že vůbec nějakým způsobem přežívá a v rámci možností funguje, natož aby se ještě rozebíral. Jak tedy může být terapie depresí prospěšná? Je funkční? A co vše ovlivňuje její efektivitu?
Motivace a vůle
U depresivních klientů je právě oblast motivace a vůle výrazně snížena či oslabena, o to náročnější je najít v sobě alespoň kousek síly a svůj stav řešit. „Psychoterapeutická léčba deprese je nejvíce vhodná pro člověka, který o ni sám stojí,“ říká docent Jan Roubal, který se psychoterapii věnuje více než dvacet let. Je trochu paradoxní mluvit v souvislosti s depresemi o motivaci, avšak jedná se o podstatný faktor, který může nemocného dovést k tomu, aby se svým stavem začal něco dělat a následně v tomto počínání i vytrval. Podstatné je, aby motivace byla vnitřní, aby dotyčný toto rozhodnutí přijal za své a vnímal ho jako pevné stanovisko, přestože impuls k léčbě může přijít z okolí. Ačkoliv je člověku mizerně a nemá sílu absolutně na nic, je toto prvním krůčkem ke zlepšení stavu.
Motivace by měla být dlouhodobá a dotyčný by si měl být vědom toho, že přijdou dny, kdy bude opět úplně dole a nebude se mu do ničeho chtít, natož o tom mluvit. Měla by vycházet zevnitř a měla by být opravdová – to znamená, že by se nemělo jednat o pouhé povrchní chtění na sobě pracovat se zkreslenou představou o tom, jak to bude vypadat, rychlé rozhodnutí, za kterým často stojí vidina stejně rychlého výsledku, ale o pevné zaujetí vnitřního stanoviska. Pokud v klientovi není, nedonutí ho k léčbě ani partner, rodina či přátelé. A pokud ano, bude do terapie docházet z přinucení, což se v jejím průběhu a výsledku samozřejmě odrazí. Léčba deprese je boj, bohužel mnohdy celoživotní, a je pouze na samotných klientech, jak k němu přistoupí a jakou strategii boje zvolí. Dotyčný může mít skvělou sociální oporu, podporu psychiatra a psychologa, ty nejtěžší kroky však musí učinit sám.
Důležité je také zmínit, že významnou úlohu v oblasti motivace a v představě o tom, jak může terapie probíhat, hraje i samotný odborník, ke kterému klient dochází. Je žádoucí, aby klientovi na počátku spolupráce osvětlil, jak bude léčba vypadat, bez příkras mu sdělil, jaké mohou nastat zádrhely, a také mu nesliboval nesplnitelné. Toto se může objevovat především u začínajících psychoterapeutů, kteří se snaží v dobré víře depresivního člověka podpořit a dodávat mu optimismus, což ale může být úskalím celého procesu, může to narušovat jejich vzájemný vztah: „Depresivní člověk si pak připadá nepochopený a opuštěný. A terapeut riskuje brzké vyhoření,“ dodává docent Roubal.
Naděje, pokora, vytrvalost a pravidelnost
Velmi důležitá při psychoterapeutické léčbě deprese je víra v to, že bude líp. Opět je to v souvislosti s tímto onemocněním poněkud zvláštní spojení. Člověk v depresi totiž nemá víru v nic. A i přes to bahno, ve kterém se nachází, je dobré a žádoucí, aby někde v dálce viděl a vnímal alespoň malou naději, že se mu uleví. „Podstatné je, aby klientovi dodávala spolupráce s jeho terapeutem naději, že společně depresi zvládnou,“ říká docent Roubal. Do hry tedy vstupuje další významný aspekt a tím je vztah s terapeutem.
Pokud depresivní člověk začne pravidelně docházet na terapii a s terapeutem to osobnostně zafunguje, dochází po určitém čase k úlevě. Co se týče časového horizontu, nelze jednoznačně říct, za jak dlouho se účinek terapie dostaví, u každého klienta je to vysoce individuální. Když však dojde ke zlepšení stavu, přichází rizikové období, jelikož klienti v této fázi do terapie často přestanou docházet nebo o jejím ukončení uvažují. To stejné lze tvrdit i o užívání antidepresiv: jakmile nastoupí jejich účinek, mají klienti tendenci léky vysazovat, což mnohdy způsobí propad zpět do deprese, jelikož ještě nejsou dostatečně zaléčeni. Proto je dobré, když člověk k léčbě přistupuje s pokorou a s vědomím, že jde o dlouhodobý proces, ve kterém se samozřejmě mohou objevit (a objevují) výrazná zlepšení stavu, ale i propady, což je naprosto normální a nemusí to hned poukazovat na nefunkčnost léčby. Tím, že člověk do terapie vstoupí, se jeho obtíže samy od sebe nerozplynou, musí na jejich odstraňování pracovat.
V případě, že dojde ke zlepšení, klientovi je subjektivně i objektivně lépe, je dobré v léčbě dále vytrvat. „Zdá se, že občasný kontakt dlouhodobého charakteru s psychoterapeutem i po zvládnutí akutních příznaků je vhodný. Obecně platí, že léčba deprese by měla trvat ještě několik měsíců po odeznění depresivních symptomů,“ říká profesor Raboch.
Terapeutický vztah
„Jako nejsmysluplnější se jeví takový druh psychoterapie, který pracuje s terapeutickým vztahem, protože v jádru deprese je nesmírně bolestná opuštěnost,“ zmiňuje docent Roubal. Depresivní lidé zažívají pocity osamělosti, opuštěnosti, a především hlubokého nepochopení a neporozumění. Málokdo totiž dokáže nahlédnout, co uvnitř zažívají, a také to dát najevo. Pro člověka, který tyto pocity nikdy neprožil, je těžké si je dokázat představit, což je samozřejmě pochopitelné. Tím se propast mezi depresivním člověkem a jeho okolím ještě více prohlubuje, protože nepochopení nebo také odmítání a přehlížení depresivních symptomů klienta od jeho blízkých ještě více vzdaluje.
Depresivní klienti totiž často slýchávají ze strany svého okolí rady typu musíš se vzchopit, bojuj s tím a podobně, což mnohdy jen ilustruje nepochopení jejich stavu, přestože jsou tyto výroky myšleny v dobré víře. Tím se pak prohlubuje jeho (depresí způsobené) přesvědčení, že je neschopný, když jeho snahy o zapojení do života opakovaně selhávají. Klienti mnohdy právě v terapeutickém vztahu zakouší bezpečí, pochopení, stabilitu, důvěrnost a jistotu, kterou v reálných vztazích neprožívají.
Klient by měl vědět, že jeho oslabená vůle a motivace nebo snížená schopnost akce jsou v rámci terapie v pořádku, že má dostatek času a prostoru se s nimi vypořádat, mluvit o nich. Měl by cítit, že ho za ně terapeut neodsoudí a nebude mu dávat moralizující kázání, ale také by si měl být vědom toho, že pokud chce depresivní příznaky zmírnit či odstranit, bude k tomu potřeba zejména jeho úsilí a snaha. Tuto práci za něho terapeut neodvede. Je jeho průvodcem a oporou, ty nejdůležitější a nejpodstatnější kroky jsou na ale na něm.
Co dál?
Že léčba deprese není jen o lécích a terapii, ale že se jedná o komplexní přístup a péči o sebe sama i v dalších oblastech, konkrétně popisuje profesor Raboch: „V poslední době se též hovoří o medicíně životním stylem (life style medicine), v rámci které existují důkazy o tom, že úprava stravovacích návyků, dostatečná fyzická aktivita, sociální podpora, úprava spánku, omezení škodlivých návyků (alkohol, drogy) jsou též účinnými prostředky v předcházení či zvládání depresivních obtíží.“
Jde tedy o obrácení pozornosti k sobě samotnému, k větší všímavosti vůči svým potřebám a tomu, co nám prospívá. Pomáhá i změna návyků, které mohou depresi prohlubovat. Opět se však dostáváme k tomu, že klíčem je vnitřní rozhodnutí nenechat se depresí porazit, přestože i „pouhé“ zvednutí se z postele může představovat nadlidský úkol, natož pak vypravit se na procházku nebo věnovat se přípravě zdravé stravy.
Závěrem lze říct, že při psychoterapii depresí různými psychoterapeutickými přístupy, potažmo při léčbě všech psychických onemocnění, je velice důležitý především lidský a vnímavý přístup: „Myslím, že u všech přístupů je zásadně důležité, aby se terapeut potkával s člověkem, místo aby léčil depresi,“ říká docent Roubal.
