„Furt jen sedí doma u počítače nebo čumí do mobilů. Prostě vůbec nechodí ven. Záleží jim jen na tom, co si koupí za boty a jestli je poblíž wifi. Nic neumí, možná tak sledovat krátká videa. Mluví sprostě, na ulici nepozdraví. Jsou líní, přecitlivělí, pořád samá deprese, úzkosti a sebepoškozování.“ Jsou vám tyto věty povědomé? Ve své praxi školní psycholožky se často setkávám s pocity nepochopení, odsuzováním a možná bych řekla až povýšením vůči současným dospívajícím. Cožpak na nich není nic pozitivního? V mých očích ano. Mnohem víc, než si dovedeme představit. Stejně jako nerozumíme problémům, v nichž denně žijí.

Z naší dospělácké bubliny je opravdu těžké pochopit, co znamená být puberťákem v roce 2024. Je to totiž úplně jiné, než zažil kdokoli z nás. Já byla puberťákem před zhruba deseti, patnácti lety. Svět už se pomalu měnil a mé dětství bylo odlišné od dětství mých rodičů. Ale stejně se nedá ani trochu srovnat s tím dnešním.

Už jsem měla mobil, ale jen s omezeným kreditem, takže jsem s ním mohla nanejvýš hrát „hada“ nebo prozvánět příbuzné. Facebook teprve začínal existovat, po večerech jsme si volali s kamarády přes ICQ. Nikdo neměl internet v mobilu. A už tenkrát tomu starší asi moc nerozuměli.

A dnes? Jsme neustále online. Mladí, staří, tlustí, tencí. Už úplně malinké děti jsou zaplavovány mobily svých rodičů. Občas, když jedu tramvají po Praze, pozoruji, kolik lidí kouká do mobilu a kolik z okna. Menšina si čte knihu nebo jen tak bloumá pohledem po okolí. Většina vůbec netuší, co se okolo nich děje, a užívají si svoji chvilku sledováním videí.

Zkrátka jsme pořád na internetu. Mobil, mobil, mobil. A do takového světa dospívají noví mladí a zatím velmi křehcí jedinci. To, co prožívají dnešní puberťáci, neprožil nikdo z nás. Celá generace bude muset projít cestu, která je zatím neprošlapaná. Vyrovnat se s pastmi dospívání ve světě, který je stvořen pro dospělé.

Neviditelné břemeno

Musí se naučit ovládat to, s čím máme často problém i my – dokonalé stroje na zábavu, které útočí na ty nejprimitivnější pudy. Jen si to představte: na jedné straně obrovský korporát s miliardovými rozpočtem a vybroušenými algoritmy, které umí přitáhnout pozornost, a na straně druhé křehké dítko, které se pomalu mění v dospělého, cloumají s ním hormony, hledá svoji hodnotu a prožívá intenzivní emoce.

My dospělí, na rozdíl od mladistvých, disponujeme nespornými výhodami – už toho hodně umíme. Máme hotové volní mechanismy, tím pádem se dokážeme jakž takž kontrolovat, a většinou máme aspoň trochu jasno v tom, kdo jsme, kam kráčíme a co od světa chceme. Tohle typický puberťák nemá, a tak se ocitá v extrémně zranitelné pozici.

Sněhové vločky. Takové označení se vžilo pro dnešní puberťáky. Připadá nám, že se rozplynou při prvním náznaku problému, že nevydrží nic, co vyžaduje jen trochu úsilí a zápalu. Posmíváme se jim a říkáme si, že přece „za našich časů“ jsme museli být silnější, odolnější, nebo alespoň tak si to rádi malujeme. Ale možná jen nechápeme, co skutečně znamená být silným v dnešním světě.

Tyto takzvané sněhové vločky často nesou břemeno, které je pro naše starší oči neviditelné a neuchopitelné. Člověka nevyčerpává jen fyzická zátěž. U mladých se často jedná o psychickou odolnost. Musí vydržet neustálý tok informací, srovnávání se s pseudodokonalostí na sociálních sítích, zvládnout boj s nejistotou a hledat vlastní identitu v přetíženém a vysoce konkurenčním prostředí.

Nedávno jsem vedla konzultaci s patnáctiletou dívkou, která prožívala neuvěřitelné trápení, protože si nepřipadala hezká. Společně jsme mapovaly, co pro ni znamená „být hezká“ a kolik zná žen, které takové přísné standardy splňují. Jako znaky krásy popsala ženy, které zná jen ze sociálních sítí, a když se snažila vybavit si, jestli nějakou takovou ženu zná v reálném světě, došlo jí, že ne.

Žila v úplně jiné, online realitě, kterou si ale přenášela do reálného světa. Standardy krásy, jaké jí nastavily algoritmy na sociálních sítích, nemohla splnit. Nesplňuje je totiž nikdo. Postupně si začíná uvědomovat, že v reálném světě žijí úplně jiné ženy a že to, co vídá denně na sociálních sítích, není realita. Bez pomoci by na to nejspíš nepřišla. Pracujeme spolu na tom, aby se s takovým nedosažitelným ideálem už nesrovnávala, ale naopak vnímala, že i úplně „běžné“ ženy okolo ní žijí šťastné a naplněné životy.

Dalo by se tomu asi zasmát a říct si, jak může být někdo tak mimo realitu? Já sázím spíš na pochopení. Pokouším se zahodit všechny předsudky, které by mi mohly v takové situaci naskočit, a vidím jen neuvěřitelně nešťastnou dívku, která je obětí naší doby. A právě proto mám pocit, že bychom možná měli přestat hodnotit sílu mladistvých podle svých starých měřítek a začít chápat, že odolnost může mít mnoho forem.

Tato dívka například ukazuje neuvěřitelnou sílu a odhodlání. Jen si to představte: od rána do večera sleduje nádherné ženy. Pak se podívá do zrcadla a nevidí na sobě nic, co by se onomu ideálu aspoň vzdáleně podobalo. Přesto se nevzdává a snaží se svoje myšlení změnit. Snaží se bojovat proti tomu, co má celý den před očima. Snaží se být silnější než algoritmy na sítích a internet.

Znásobené strasti dospívání

Vzpomínáte na svoji pubertu? Málokdo z nás prožíval tento přechod bez divoké turbulence, kdy emoce létaly nahoru dolů. Dospívání je doba, kdy vše kolem a uvnitř sebe začínáte vidět jinak. Vaše tělo se mění rychlostí, která může překvapit i vás samotné – postava, hlas, pleť. Mění se i způsob, jak přemýšlíte, co cítíte. Mozek tvoří nová spojení, zatímco jiná zanikají. To vás činí zranitelnými ve světě, který se najednou zdá být plný nejistot.

Ještě naše generace hledala vysvětlení těchto změn u rodičů, v knihách nebo u kamarádů. Dnešní mladí, když se trápí, zapnou TikTok. Jeho algoritmus jim pravděpodobně neukáže video, kde jim někdo znalejší, vzdělanější, možná i moudřejší prozradí, že smutek je přirozenou součástí puberty, že má nějaké důvody a že zde nebude navždy. Ne. Skoro až naopak. Během šesti kliků se dostanou k videu, kde jiný puberťák radí, že na smutek jim pomůže jedině sebepoškozování.

V této etapě života se začínáte víc zaměřovat na sebe, zkoumáte, kým jste a kým chcete být. Dnešní puberťáci s identitami experimentují úplně jinak než my, kdo jsme vyrůstali ve světě bez všudypřítomného internetu. Online prostředí jim umožňuje přístup k široké škále informací a komunit, což může být pro jejich sebepoznání a vývoj pozitivní, ale i negativní.

Měla jsem v péči třináctiletého chlapce, který v online světě experimentoval s identitami. Vytvořil si několik různých profilů. Používal je k prozkoumávání různých aspektů svého já, ale časem to u něj vedlo k úzkosti. Nebyl si jistý, která z těchto identit je „pravá“, a začal být zmatený.

Získal sice mnoho online přátel, ale trápilo ho, že před nimi musí držet určitou tvář a jinou neukázat, že jsou tyto vztahy povrchní a neodpovídají jeho skutečným potřebám. To v něm vyvolávalo pocity nejistoty a osamělosti. Přestože online interakce měly původně sloužit k prozkoumání sebe sama, nakonec mu přinesly pocit izolace.

V pubertě je jednání často impulzivní, bez hlubší reflexe, což může vést k rizikovému chování, a to nejenom v tradičním slova smyslu. Je to pár měsíců, co za mnou přišla uplakaná dívka, protože poslala svoji nahou fotografii klukovi, který se jí líbil. Aby se vytáhl před kamarády, všem ji poslal.

Dívka toho litovala, ale už nebylo cesty zpět. Co internet schvátí, to už víckrát nenavrátí. Měla pak silné stavy úzkosti, protože se obávala, že tato fotografie opět kdykoli vyplave na povrch a uvidí ji i všichni ostatní. A tak měla ve své hlavě pořád, ale pořád strašáka.

Všechny změny a nejistoty, které se k období puberty přirozeně vážou, mohou vyvolávat silné emoce a pocit úzkosti – ať už z budoucnosti, sociálního postavení, nebo ze samotné identity a přijetí. Když k tomu všemu přičtete neustálý tlak sociálních sítí, kde jste masírování dokonalostí jiných, zdá se mi to na nezralého člověka snad až příliš.

Bez oddechu

Nejenom tipy na sebepoškozování najdete na internetu během pár kliků. Hlavně dívky jsou vystaveny nerealistickým beauty tutoriálům, které mohou vést k poškození zdraví, chlapci zase čelí nebezpečným fyzickým výzvám. Problém je, že se před tím prakticky nedá utéct. Nejde nebýt online ve světě, kde jsou online všichni. Zákaz sociálních sítí vede k izolaci dítěte, ale jejich používání zase děti tlačí do nezdravých škatulek a často stojí za jejich nízkým sebevědomím.

Specifickým příkladem, proč to mají dnešní mladí těžší, než jsme měli my, je i neustálá propojenost. Ta umocní jakékoli sociální vztahy. Pokud jste naživo miláček davu, budete jím pravděpodobně i v online světě. Jestli jste ale na druhé straně spektra a nedejbože obětí šikany, neodpočnete si, ani když se zavřou dveře školy. Vyučování skončí, útoky pokračují. Děti dokážou být neuvěřitelně kruté, vytváří skupiny o vás bez vás nebo sdílí vaše fotky a posměšné texty.

Vzpomínám na dva kluky, kteří se ve škole poprali. Celou situaci jsme intenzivně řešili, mluvili s nimi a obětovali tomu skoro celý den. Abychom oba dva pochopili a pomohli jim dojít k smíru. Další den jsme se dozvěděli, že ačkoli my považovali konflikt za vyřešený, chlapci pokračovali v boji na sítích. Jeden sdílel fotku předmětu, kterým svého spolužáka ráno zmlátil, a chlubil se, že mu dal co proto. Na to bohužel reagovali další spolužáci.

Celá rvačka měla dokonce i příčiny v online světě. Den předem se chlapci pohádali na herním fóru a ve škole se rozhodli, že si to spolu vyřídí. Nepříjemné je, že v takovém světě si nikdy nemůžete odpočinout. Když se rozhodnete přestat tyto sítě používat nebo nebudete chodit na herní fórum, abyste se příště vyhnuli konfliktům, zůstanete sami. Budete vyloučeni nadobro. A nikdo si pro vás nezajde, ať jdete jen tak ven na hřiště. Když ale budete internet a jeho deriváty používat dál, je obrovské riziko, že takové chování vůči vám bude pokračovat. Tak co tedy můžete dělat?

Pro pubertu je typické, že chcete být součástí skupiny. V ní se tvoří vaše identita. Potřebujete, aby vás ostatní brali. Mladším dětem stačí, že je přijímají rodiče, ti starší potřebují validaci a ujištění, že „jsou v pořádku“, od vrstevníků. Neustálá propojenost ale znamená, že si dnešní dospívající nikdy neodpočinou. Musí být vždy ve střehu, vždy dokonalí. Sociální tlak na sociálních sítích je obrovský, protože jsou tam všichni a je to místo, kde se tvoří přátelské i partnerské vztahy.

Tento cyklus nepřetržité interakce a sociální kontroly může vést k pocitu osamělosti a izolace. Takže ačkoli mají okolo sebe stovky lidí a mohou mít přátele z druhé poloviny světa, jsou často sami. Neprožijí si první lásky ruku v ruce v parku, neobejme je kamarád, nezraní se při fotbale. Jsou sami.

Co dospívající potřebují a jak jim pomoci

Jak zvládnout realitu, když naše názory a očekávání vznikají v online prostředí? To je výzva, před kterou stojí dnešní puberťáci: najít rovnováhu mezi online a offline prostředím nejen z hlediska věnovaného času, ale i vytváření představ o světě.

Musí se naučit, že online prostředí poskytuje zkreslený obraz reality, který může být plný ideálů, upravených obrazů a nerealistických očekávání. Pochopit, že jejich hodnota se neodvíjí od idealizovaných výjevů na internetu. Nejen si to uvědomit na vědomé racionální úrovni, ale vstřebat jako vnitřní přesvědčení. Aktivně reflektovat vše, co k nim v online prostředí přichází, a ptát se, jak věrně to odráží skutečný život.

Puberťáci musí najít balanc mezi být sám a být neustále připojen. Musí si najít přátele a partnery v reálném světě, když jsou ale všichni hlavně online. Zkusit na někoho jen tak zazvonit vyžaduje velkou dávku odvahy, protože riskují naprosté odcizení a odmítnutí. Také musí vytvořit rovnováhu mezi nudit se a být neustále zabaven tak, že si vybudují extrémně silné volní mechanismy a stanou se pány nad sociálními sítěmi, ne jejich otroky.

Výzvy dnešních puberťáků jsou bezprecedentní: čelí tlaku nejen z reálného, ale i virtuálního světa. Pokud jim chcete jejich těžký úkol ulehčit, ať už z pozice rodiče, učitele nebo jiné, zkuste změnit svůj pohled na ně. Zahoďte všechny předsudky a výroky, že jsou slabí, neschopní a kdovíco ještě. Zkuste k nim přistupovat s empatií. Nesoudit je, ale snažit se jim porozumět.

Nevzdávejte se. I když se může zdát, že naše přímá interakce s nimi je omezena jen na pár chvil denně, zatímco online svět je ovlivňuje mnohem déle, není to tak. Každá naplňující interakce v reálném světě, každý moment, který s nimi strávíme, má na jejich vývoj zásadní význam.

Ačkoliv je těžké korigovat vliv, který na dospívající mají sociální sítě a online prostředí, zkuste jim být oporou. Zkuste se naladit na to, že realita, ve které dospívají, je odlišná od té, kterou jsme znali my, a že i my, kdo jsme jim nejbližší, nemusíme plně chápat jejich zkušenost.

Dospívající vždy potřebovali pocit sounáležitosti a opory. A i když se tak netváří, potřebují vás. Dnes víc než kdy dřív. Dejte jim prostor, ale buďte zde pro ně.