Bylo mi šestnáct. Moje roztomilá kamarádka s osobností tak vyrovnanou, že mohla vesele tančit na ostří halucinogenního nože, mi bezstarostně navrhla houbičky k svačině: „Oli, chci si je dát s tebou, protože ty určitě budeš mít super hlášky!“ Byla jsem zvědavá, a tak jsem přikývla.

Podzimní les štědře vyhřezl zlatavou náruč plnou rozcuchaných lysohlávek. Nasbíraly jsme pár škodolibých houbiček a vydaly se do paneláku sušit. Za týden k večeru bylo posvícení.

Kamarádka rozmotala kapesníček a vysypala houbičky. Smrákalo se. Odvážně jsem namočila jejich oslizlé hlavičky do bílého jogurtu a otevřela ústa. Hromádka seschlého trusu si před náročnou výpravou do vyplašeného trávícího traktu udělala zastávku v sexy rovnátkách, které vždy a všude vyrovnaně doplňovaly mou image výstavní puberťačky.

Špinavými prsty a nervózním polknutím jsem popohnala líné lysohlávky směrem k útrobám. Cesta k setkání psilocybinu  s pubertou natlakovanými neurony byla otevřena.

Vychytralý alkaloid nelenil, ošálil nic netušící mozkové receptory, vystrnadil z nich rozumný serotonin a začal si s nimi zuřivě hrát ve vlastním protáhlém rytmu. Zívla jsem.

Minuty se pomateně vlekly prostorem plným pastelových barev a ošklivých lidských karikatur. Svět se změnil. Jeho nová tvář kamarádku rozveselila. Mě ne.

Snažila jsem se být silná, nenechat se zmást. Chtěla jsem ovládnout a ochočit své prožívání, ale kaleidoskop neznámých podivností přitlačil pubertou zmítané emoce ke zdi. Psilocybinová můra vylítla z Pandořiny skříňky a nestoudně laškovala s realitou. Na tohle jsem nebyla připravená.

Vzala jsem sešit, křečovitě zatlačila na obézní pastelku a kreslila. Papír se vzpíral. Podivně nažloutlé město za okny poblikávalo nepochopením. Nikdo tady nemohl tušit, jak se cítím. Chtělo se mi brečet.

Vydala jsem se do ulic hledat pochopení. Vlnily se přede mnou prázdně a zlověstně, bez zájmu, beznadějně zabrané samy do sebe. Moje srdce pomalu černalo a umíralo.

Neříkala jsem žádné zábavné hlášky. Místo toho jsem brečela a trapně  volala maminku. Chtěla jsem jediné: probudit se z toho hnusného snu plného lidí se slepičími hlavami, oživit své mrtvé srdce a vrátit se zpátky.

Čas šel líně proti mému přání. Uvelebil se pohodlně v psilocybinovém předpeklí a na skřipci bolestivě natahoval každou vteřinu. Ve zpomaleném záběru jsem vyděšeně obcovala s vlastní smrtí, pohlcena její intenzivní všudypřítomností. Bála jsem se, že to nikdy neskončí.

Po čtyřech rozplizlých hodinách se pomalu začal vynořovat starý, známý a bezpečný svět. Obyčejný podzimní večer, plný obyčejných lidí. Jak moc byla ta všednost přívětivá! Byla jsem šťastná, že jsem zase zpátky. Pandořina skříňka však zůstala zlověstně otevřená…

Díky své chemické podobnosti se psylocibin umí vetřít přesně na ta místa, kde za normálního stavu působí serotonin: Zamezit jeho nudnému řízení nervových vzruchů a rozjet vlastní mejdan.

Lysohlávky chemicky

Mohla to být lysohlávka česká, kopinatá, nebo modrající, jež mi onoho krásného podzimního večera zprostředkovala setkání s osobními strašidly. Jak řekl kdysi psychedelický apoštol Timothy Leary: „Halucinogeny hrají úlohu chemického klíče – otevírají vědomí  a uvolňují centrální nervový systém z běžného chodu.“

V případě magické houby je oním klíčem alkaloid psylocibin. Psylocybin se podobá serotoninu, látce,  jež se ve velkém množství přirozeně vyskytuje v lidském mozku a hraje důležitou roli v mnoha procesech (regulace spánku, vnímání, pozornost, nálada, proces rozhodování, učení, paměť,…).

Díky své chemické podobnosti se psylocibin umí vetřít přesně na ta místa, kde za normálního stavu působí serotonin: Zamezit jeho nudnému řízení nervových vzruchů a rozjet vlastní mejdan.

Nasedne na receptory, vydráždí k nepříčetnosti některé neurony, zatímco jiné pokojně uspí. Synchronizuje a zpomalí mozkové vlny a donutí vzdálené části mozku ke vzájemné komunikaci. Zážitek  se svou logickou neuchopitelností podobá snu a podle psychiatrů v určitých aspektech připomíná akutní psychózu schizofrenika.

Lysohlávky v čase a prostoru

Používání halucinogenních látek není výdobytkem bláznivých hipíků. Je pravda, že v roce 1943 se chemik Albert Hofmann ve své laboratoři náhodně potřísnil LSD a jako první člověk mohl pod vlivem této sloučeniny pozorovat „nepřetržitý tok fantastických obrázků“. A že v šedesátých letech pak miliony dětí  květin prožily něco podobného. Magické houby tu však byly mnohem, mnohem dříve. Jejich konzumace se objevuje v různých kulturách napříč časem a prostorem.

Malé společnosti bez složitého politického řízení, které označujeme ošklivým slovem „primitivní“, jsou ty, jež nejčastěji využívají vlastností magických hub k prohloubení intenzity svých rituálů.

Konzumace bývá spojována s mnoha pravidly a tabu a vyhrazena pro obřady nebo léčivé procedury. Tady neexistuje žádná znuděná indiánská Olinka, hledající v amazonském pralese svoji „rekreační drogu“, aby jejím požitím mohla vyzdobit svoji pubertální image zlobivé holky.

Lysohlávky ve mně a já v nich

„Primitivní“ společnosti moc dobře vědí, že účinek  na psychiku člověka je mocný a zásadně závislý  tom, co Timothy Leary nazval setem a settingem.

Psylocibyn je chemický klíč. Otevře cestu tomu, co je vevnitř. A to, co je vevnitř, nazýváme set. Naše osobnost, nálada, očekávání, historie, to všechno bude zásadním způsobem ovlivňovat zážitek.

Jak asi může dopadnout lehce hypochondrická puberťačka, která se dozvěděla hrozivé zkazky o „bad tripu“, která uplakaně plave v hoře obtloustlých a nepolíbených komplexů, která tráví dlouhá odpoledne u svého ušmudlaného deníčku, smutně do sebe tlačí další nešťastně zamilovanou čokoládu a  ještě pořád se tak trochu bojí toho, že ji unesou ufoni?

Setting je prostředí, ve kterém se zážitek odehrává. Cítíte rozdíl mezi skupinou lidí, kteří za  zvuku bubnů plavou na stejné vlně kormidlováni zkušeným šamanem směrem k předem určenému cíli a ubohou puberťačkou zajatou v ulicích chladného velkoměsta plného nezájmu? Tak to je setting.

Lysohlávky v laboratoři

První badatelé z let padesátých neměli o setu a settingu ani ponětí. Zaplatili neinformované dobrovolníky, nedbali na jejich psychické zdraví či genetickou zatíženost, v ošklivé laboratoři jim podali LSD nebo psylocibin a divili se, že mnozí z nich prožívají zoufalé stavy úzkosti, strachu, paranoie a paniky. 

V počátcích  šedesátých let konečně pár frajerům došlo, že musí své pokusné králíčky pečlivě vybrat a připravit, zajistit jim příjemné prostředí a poskytnout vlídnou podporu v podobě průvodce v průběhu výletu do psychedelických dimenzí.

Počet nešťastníků prožívajících několikahodinové peklo tak klesl téměř k nule a drtivá většina popisovala zážitek rozčeřeného vědomí jako pozitivní, intenzivní a nezapomenutelnou zkušenost.

Lysohlávky na vrcholu a v ústraní

Zlatá šedesátá jsou pomalována psychedelickými květinami pošašených hipíků. Hromadné  rekreační užívání LSD a hub rozdováděnou mládeží vrcholilo a vyústilo v celospolečenskou kontroverzi.

V roce 1963 byl Timothy Leary vyhozen z Harvardu a v USA začal být výzkum halucinogenních látek oklešťován. Psychedelický alkaloid, který  zpočátku vzbuzoval naději, se proměnil v bubáka maloměšťáků a politických garnitur. Nakonec na dlouhou dobu uraženě odklusal do pofiderních kolonií vyznavačů alternativního stylu života.  Ve vědeckém světě nastalo ticho po pěšině.

Až rozvíjející se neurovědy začátkem 90. let povolaly LSD a psylocibin zpátky do  psychofarmaceutických laboratoří  a daly těmto látkám druhou šanci ukázat, jestli umí být současné společnosti něčím užitečné.

Lysohlávky a neurovědci

Poučeni divokou minulostí, která vyústila do absolutní restrikce, jsou dnešní badatelé obezřetnější. Opatrně balancují mezi etikou a potřebami výzkumu.

Vědí, že halucinogenní látky mají nízkou toxicitu a fyzicky svým uživatelům neubližují. Vědí, že ačkoliv existují pomatené puberťačky, které si neopatrnou konzumací „houbiček“ či LSD mohou ublížit, riziko vzniku závislosti je téměř nulové.

Vědí, že při dobře připraveném setu a settingu je „bad trip“, charakterizovaný úzkostí, strachem, panikou nebo paranoiou, spíše výjimkou. Že s empatickou pomocí průvodce mohou být vynořující se epizody nepříjemných emocí pozitivně zpracovány.

Vědí, že pravděpodobnost psychotické reakce trvající déle než 48 hodin, jsou‑li účastnící výzkumu pečlivě vybraní a připravení,  je nižší než 1/1000. A naopak zjišťují, že lysohlávky umí i pomáhat.

Už v šedesátých letech se ukázalo, že pacientům v konečném stadiu rakoviny, kteří trpí strachem ze smrti, může pomoci tzv. „psychedelická terapie“.

Stav změněného vědomí pod vlivem LSD nebo psylocibinu s podporou empatického průvodce jim pomohl vyjádřit existenciální strachy a pokojně se smířit s přicházející smrtí.

Tyto výzkumy pak byly zopakovány i v následujícím desetiletí a výsledky potvrdily, že halucinogeny umí pomoci umírajícím lidem „smířit se s nesmiřitelným“.

Lysohlávka jako lék

Uvažuje se, že by psylocibin mohl být využit na podporu kreativity, protože provokuje změny v limbickém systému, v jejichž důsledku vzrůstá komunikace mezi vzdálenými částmi mozku.

Zážitek rozšířeného vědomí také člověka konfrontuje s vlastními idejemi, představami o sobě samém a okolním světě. Blokuje zažité reakce na konvenční podněty a otevírá mysl novým obzorům.

Většina lidí připisuje své zkušenosti spirituální a mystické dimenzi, cítí se propojeni s okolím a nacházejí vnitřní význam pro pojem univerza. Tento efekt by mohl být v budoucnu využit kupříkladu pro léčbu autistických pacientů, kteří trpí neschopností vnímat vztahy mezi objekty a lidmi.

V sedmdesátých letech provedený výzkum ukázal, že psychedelický zážitek pomohl autistickým dětem zlepšit slovní projev a náladu, zintenzívnil jejich emocionální reakce na ostatní děti a dospělé a snížil frekvenci obsedantně kompulzivního chování.

V souvislosti s obsedantně kompulzivními poruchami byla úspěšně přezkoumána účinnost psylocibinu v letech devadesátých. Psilocibin dále slouží k výzkumu psychotických symptomů, vnímání času, změn v kognitivních funkcích a vizuálních procesech.

Otázky k diskusi:

1. Jaký vztah měli podle vás naši dávní předkové k halucinogenním houbičkám? České lučiny jsou jich odpradávna plné…
2. Dokázali byste popsat svoji první zkušenost se změněným stavem vědomí?
3. Má rodič, který má osobní zkušenost s halucinogeny, mluvit se svými dospívajícími dětmi otevřeně? Co má říci a co si nechat pro sebe?

Literatura:

• Griffiths, R. R, Richards, W. A., Johnson, M. W., McCann, U. D. a Jesse, R. (2008). Mystical‑type experiences occasioned by psilocybin mediate the attribution of personal meaning and spiritual significance 14 month later. Journal of Psychopharmacology, 22/6: 621–632. http://hhs.sagepub.com/
• Johnson, M. W., Richards, W. A. a Griffiths, R. R. (2008). Human hallucinogen research:guidelines for safety. Journal of Psychopharmacology, 22/6: 603–620. http://hhs.sagepub.com/
• Langlitz, N. (2010). The persistence of the subjective i neuropsychopharmacology:observationes of contemporary hallucinogen research. History of Human Siences, 23/1: s. 37–57. http://hhs.sagepub.com/
• Leary, T., Metzner, R. a Alpert, R. (2000). Psychedelie. Levné knihy KMa:Praha.
• Sessa, B. (2008). Is it time to revisit the role of psychedelic drugs enhancing human creativity? Journal of Psychopharmacology, 22/8: 821–827. http://hhs.sagepub.com/
• Studerus, E., Kometer, M., Hasler, F. a Vollenweider, F. X. (2010). Acute, subacute and long‑term subjectice effects of psilocybin in healthy humans: a pooled analysis of experimental studies. Journal of Psychopharmacology, 1–19. http://hhs.sagepub.com/
• Winkelman, M. (2001). Psychointegrators:Multidisciplinary Perspectives on the Therapeutic Effects of Hallucinogens. Complementary Health Practice Review, 6/3: s. 219–237. http://hhs.sagepub.com/
• Wittmann, M., Carter, O., Hasler, F., Cahn, B. R.,  Grimberg, U., Spring, P., Hell, D., Flohr, H. a Vollenweider, F. X. (2007).  Effects of psilocybin on time perception and temporal control of behaviour in humans. Journal of Psychopharmacology, 21/1: 50–64. http://hhs.sagepub.com/