„Věř mi to, nebo ne, já si to všechno pamatuju,“ oslovil mě před týdnem z plakátu kytarista Rolling Stones Keith Richards. Reklama na jeho životopis visela nad schody v londýnském metru. Vtipný slogan, řekl jsem si, vzhledem k množství zakázaných chemických látek, jimiž dlouhodobě hnojil svůj mozek.

Keith Richards kdysi v jednom rozhovoru radil, jak se stát skvělým kytaristou. Řekl zhruba tohle: „Nejdřív se nauč vše o svém nástroji a o muzice, kterou chceš hrát. Pak se na všechny ty poučky vykašli a mydli do toho hlava nehlava.“

Četl jsem to asi v sedmnácti letech. Muzikant ze mě není, ale přesto jsem si na jeho slova občas v životě vzpomněl. Když se ohlédnu, podvědomě jsem je mockrát napasoval na různé profesní situace.

Byznys je sólová disciplína

Na recenzi Richardsova životopisu, nazvaného prostě Life, jsem pár dní po návratu z Londýna překvapivě narazil v týdeníku The Economist. Ano, je prý plná pikantních historek o sexu, drogách a rokenrolu. Zároveň je ale učebnicí pro každého, kdo cokoli podniká ve dvou. Richards vede padesát let společný a pohádkově úspěšný podnik spolu s Mickem Jaggerem.

Před časem jsem od úspěšného českého podnikatele a textaře Michala Horáčka slyšel rezolutní doporučení: Dvojdomky v podnikání přinášejí jen problémy, firmu má řídit a vlastnit jeden člověk.

A praxe mu často dává za pravdu. Byznys přitahuje alfa samce, kteří nejsou na partnerství stavění. Jejich ego, nadopované úspěchem a penězi, se postupem času dostává do stále větší izolace.

Příběhy partnerství se špatným koncem určitě znáte: Lennon a McCartney. Bratři Gallagherové. Zuckenberg a Moskowitz. Jsou ale i jiné příběhy. Hewlet a Packard. Goldman a Sachs. A zakladatelé Googlu Larry Page a Sergey Brin jsou stále přátelé, dokonce spolu sdílejí kancelář, připomíná The Economist.

Láska (k penězům) všechno přečká

O tom, jestli obchodně‑partnerský vztah přežije nevyhnutelné a zákonité krize, rozhodují komunikační schopnosti na obou stranách. Když Richards překročil čáru a víc než muzika ho začaly zajímat změněné stavy vědomí, začal Jagger kapelu vnímat a prezentovat jako svůj projekt.

Vyrážel sám na sólo turné, kde ale hrál i repertoár Rolling Stones. To se v branži dělá až po rozpadu kapely. Ten se zdál nevyhnutelný. Místo rozchodu ve zlém ale Jagger s Richardsem odjeli na Barbados – a mluvili, mluvili a mluvili.

To bylo v roce 1989. Dnes je jednomu 66 a druhému 67 a chystají se na další světové turné. Richards trvanlivost vztahu vysvětluje třemi okolnostmi. Partnerství s Jaggerem podle něj ustáli, protože je spojuje:

• vztah s hlubokými kořeny: jeho přátelství s Jaggerem trvá od šedesátých let, dospívali spolu
• vědomí, že spolu jim to jde lépe: oba vědí, že dohromady dosahují lepších výsledků než každý sám
• společná láska k penězům

„Já tahám to nejlepší z něho a on umí vytáhnout to nejlepší ze mě,“ říká Richards. Což si ovšem říká každý, kdo se pouští do stavby dvojdomku.

Otázky k diskusi:

1. Dá se podle vás předem odhadnout, které partnerství má šanci vydržet, a které skončí ve vzájemných sporech?
2. Myslíte si, že ve vztahu mezi obchodními partnery existují podobné zákonitosti jako ve vztahu muže a ženy?
3. Stojí dočasný úspěch a bohatství za to, aby člověk přišel o přítele? A co když za projektem zůstanou trvalé hodnoty, jako třeba v případě The Beatles?