18. 3. 2020
Příliš těsný vztah s rodiči v dospělém věku může být překážkou v cestě k vlastní samostatnosti a zodpovědnosti za svůj život – brání člověku stát se dospělým se vším, co k tomu patří. Na první pohled nemusí být tato oboustranná závislost zřejmá: lidé, kterých se to týká, jsou navenek separovaní, nebydlí s rodiči, mají zaměstnání, které je uživí, okruh přátel a mohou mít i navenek uspokojivý partnerský vztah. Pokud bychom však šli hlouběji, pochopíme, že na úrovni psychické jsou s rodiči (nebo s jedním z nich) zaklesnutí do nezdravého vztahu, který významně ovlivňuje obě strany. Bohužel, mnohdy je tento vliv zhoubný a negativní.
Separace od matky (či jiné pečující osoby) by dle psychologických teorií měla postupně probíhat již v raném věku. Například Margaret Mahlerová, představitelka egopsychologického směru myšlení na poli psychoanalýzy, v rámci své teorie separace-individuace zasadila pomyslné dovršení tohoto procesu do období kolem dvou let věku. V tomto období by dítě, které se zdravě psychicky vyvíjí, mělo být (samozřejmě dle svých vývojových možností) dostatečně separované od matky a chápat svou oddělenost od ní. Tedy neviset na ní jak fyzicky, tak psychicky.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné