V průběhu vývoje psychoanalýzy se řada jejích stoupenců od hlavního proudu odštěpila – zejména proto, že jim psychoanalytická teorie začala připadat příliš omezená, pokud jde o výklad vlivů, které se podílejí na utváření osobnosti. Sigmund Freud byl tvrdým zastáncem pudové teorie: tvrdil, že vytváření osobnosti se odvíjí od uspokojování či neuspokojování pudových potřeb. Neurózy mají dle jeho pohledu původ ve vnitřním konfliktu mezi jednotlivými složkami osobnostmi. Jiní autoři nebyli v tomto smýšlení tak ortodoxní a do vývoje zahrnovali i jiné aspekty. Tak vznikaly různé neopsychoanalytické směry, které nekladly na první místo pouhé uspokojování potřeb biologického charakteru.