K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Rady, co nikam nevedou

Na první pohled na nich něco je. Ze zrnka pravdy se ale nedá udělat návod na život.

Ludmila Cyblová

Ludmila Cyblová

20. 2. 2017

S psychologickými radami se to má jako se zdravou výživou – sestavit jednotný jídelníček, prospěšný všem a za všech okolností, nebude nikdy možné. Stejně jako sklenice vína obecně prospívá, ale alkoholikovi naopak přitíží, tak i některé jednostranné rady týkající se seberozvoje nás mohou zavést do slepé uličky.

Existuje mnoho moudrých knih a internetových stránek nabízejících návody k duševní a duchovní osvětě. Mnoho lidí šíří citáty z nich jako spásné mantry, kterým se rozhodli plně důvěřovat.

Je v pořádku nechat se inspirovat novými myšlenkami, objevit svá klíčová témata: co bychom měli řešit, čemu bychom se měli věnovat. Všechny teorie ale skrývají jedno úskalí. Mohou se zrovna v našem případě a v naší momentální situaci mýlit.

Teorie, stejně jako zkušenosti ostatních, se musejí propojit s naším osobním příběhem, našimi limity, touhami a potřebami. Samy o sobě zůstanou jen prázdnými frázemi. Pokud propadneme jednostranným závěrům, aniž bychom dostatečně naslouchali sami sobě, můžeme ve snaze přeprogramovat svou psychiku potlačit i to, co by nám naopak mohlo pomoci.

Existuje mnoho mouder, která kolují internetem a získávají tisíce lajků. Předkládám několik z nich. Proč je považuji za problematická?

Buďte pozitivní

Jeden z nejčastějších sloganů moderního duchovně osvíceného člověka. Nic proti němu. Lidé, kteří se po většinu života cítí být oběťmi a stále jen pofňukávají, neprokazují službu ani sobě, ani druhým. Cítit se jako oběť a cítit negativní emoce však můžou být dvě rozdílné věci.

Negativismus nebo pesimismus jsou postoje, které zastáváme, kdežto prožívání emocí je na nás do velké míry nezávislé. K čemu by naše psychika vytvářela tak pestrou škálu často nezprostředkovatelných pocitů a dojmů, pokud by relevantní měly být jen ty pozitivní?

Kdybychom byli vnímavější ke svým emocím ve chvílích, kdy opravdu potřebujeme otevřít rány, nepotřebovali bychom si sugerovat optimismus.

Také negativní emoce mají svůj důvod. Zaposlouchat se do svého nitra a vědět, kdy je ta pravá chvíle dát jim za pravdu a prožít si je, to je umění, které ovládá málokdo. Ve škole nemáme žádné „hodiny smutku“ a doma nás to také nikdo nenaučí. Jak zacházet s bolestí nebo melancholickou náladou, která o nás může vypovídat i něco velmi podstatného, se nikde nedozvíme.

Učíme se negativní emoce přecházet, přestat je vnímat a být pozitivní. Učíme se rozptylovat, kontrolovat, prožívat věci napůl. Stává se pak, že jsme zničehonic rozladění a vybíjíme se na zástupných problémech, aniž bychom si uvědomili, že jádro je jinde. Učíme se nahrazovat vztahy, dlouho netruchlit, nevnímat, co nám schází, o co jsme přišli. I naši přátelé, partneři nebo rodina nám říkají buď pozitivní, nezabývej se tím, zapomeň.

Možná, že kdybychom byli vnímavější ke svým emocím ve chvílích, kdy opravdu potřebujeme otevřít rány a odplavit všechen hnis, nepotřebovali bychom si vsugerovávat optimismus. Rána by se vyčistila, postupně zacelila a pozitivní emoce by byly přirozenou odezvou, stejně jako se zahojí ruka po úrazu.

Negativní emoce nakonec nemusejí vést k negativním závěrům. Jsou chvíle, kdy nás očišťují a upozorňují na skryté stránky v nás. Poslouchejme proto občas s plnou účastí i je. Ponořme se do nich a neutíkejme. Nevytlačujme je pokaždé ze svého života jako něco nepatřičného, čeho se musíme ihned zbavit.

Změňte se – a váš vztah bude lepší

Váš vztah s partnerem, kolegy, rodiči nebo přáteli není ideální a je logické, že na tom i vy máte svůj podíl. Neházejte všechno na druhé, ale zaměřte se na své chyby, zameťte si před svým prahem. Zkuste druhého pochopit a vcítit se do něj. Každý máme své nedostatky a vezeme se v tom společně. Když si oběť domácího násilí nebo kdokoliv s nízkým sebevědomím, sebemrskačským pocitem viny a se závislostí na druhém přečte tyto řádky, může jim dát smutně za pravdu.

Žena posbírá ze země střepy ze včerejší hádky a dá do vázy kytku, kterou dnes dostala jako omluvu. Její manžel má teď v práci náročné období. Nepůjde proto raději večer s kamarádkou na kávu, aby se nerozčílil. Zůstane doma a uvaří mu něco dobrého. Ví, že umí být i hodný – výbuchy, nadávky a omezování jsou bohužel výsledkem jeho pohnutého dětství. I ona na tom všem nese vinu, není mu asi dostatečnou oporou.

Tyto vnitřní monology nejsou ojedinělé. Tak jako je mezi námi hodně těch, kteří vidí problém jen na straně druhých, najdou se i takoví, kteří se neumějí zbavit sebemrskačství. Když se některý z jejich významných vztahů hroutí, přesunou konečnou vinu na sebe. Bývá to poslední záchvěv a pokus o záchranu něčeho, co už třeba dlouhodobě nefunguje.

  • Když bude vina i na mé straně, budu moci ve vztahu pokračovat.
  • Když i já jsem špatný, nemám právo se nad druhého povyšovat a dělat radikální závěry.
  • Mám-li si vybrat mezi vinou a rozchodem, vyberu si vinu.

Můžeme vždy měřit všem stejným dílem? Je vždy lepší vinit se a dívat se do svého svědomí, než jednoduše sbalit kufry a odejít?

„Buďte sami sebou“ versus „Člověk nežije pro sebe“

  • Buďte sami sebou, co si myslí ostatní, není důležité
  • Nejhodnotnější je zasvětit život ostatním

Když si zatvrzelý a necitlivý člověk přečte první radu, pokývá radostně hlavou. Ve svém zjednodušeném pojetí všeobjímající individuality a toho, co pro něj znamená „být sám sebou“, si pouze potvrdí svůj závěr. Že na ostatní nebere ohledy, ignoruje něčí potřeby nebo výtky, je správné. Nikdo mu nemá co vyčítat.

V  kontextu života ženy, která se celý život zabývá jen svou rodinou a potřebami ostatních, se však tato rada může změnit často i v nedostižnou výzvu. Pro někoho, kdo na sebe celý život zapomínal, nikdy si opravdu nepoložil otázku, kým je a nakolik se chce vymezit vůči ostatním, může otevřít nový svět sebepoznání i novou životní etapu. Jedna jediná věta tak může vést k osobnostní proměně i k utvrzení se v oploštělém a krátkozrakém vidění vztahů s ostatními.

Jak vypadá praktický život a prožívání někoho, kdo tvrdí, že si lásku poskytuje sám a že nikoho nepotřebuje? Kolik mají takoví lidé let, kde a jak žijí nebo žili?

Rada o dobru pro ostatní stojí na opačném pólu. Je oslavou společenství, komunity, druhé osoby. Jejími oběťmi jsou odborní i laičtí pečovatelé se syndromem pomocníka, kteří si péčí o druhé zvyšují svou hodnotu a zapomínají na návrat k sobě. Je ale ve stejné míře také prozřením mnoha těch, kteří zjistili, že hromadění majetku, moc a vypjatý individualismus štěstí nepřinášejí. Je umírněnou a harmonickou součástí života lidí, kteří věří v dobro jako takové. Dobro, které sdílíme v obyčejném lidském kontaktu a účastí na radosti a smutku druhých.

Přechod od svého individuálního já k ostatním je jedna z nejsložitějších výzev pro osobnostní integritu. Chceme žít s ostatními a pomáhat jim, ale zároveň se nechceme zaprodat. Nechceme zaprodat své hodnoty, přesvědčení nebo dokonce jen výstřednosti a osobní bláznovství, která jsou naší součástí. Toto balancování od sebe k druhým je člověku vlastní. Na kterém jeho konci právě stojíme a kam bychom se měli posunout, k tomu musíme dojít sami.

Žijte přítomným okamžikem

Současný člověk zapomněl žít okamžikem. Neumíme si užít ani pití kávy nebo jízdu tramvají; raději se rozptylujeme, někomu píšeme, surfujeme nebo přemýšlíme nad tím, co musíme udělat dnes nebo za rok. Prosté vnímání toho, co je tady a teď, třeba jen ve společnosti nás samotných, se téměř vytratilo. V pomíjivém okamžiku také většinou zažíváme stav absolutního štěstí. Jak říká Umberto Eco, je to stav epizodický a krátkodobý: radost z narození dítěte, opětovaná láska, dokonce i nadšení z výhry v loterii, ze získání nějakého ocenění nebo i z výletu na venkov.

Když však slyším radikální věty typu budoucnost vlastně neexistuje, je jen chimérou a lpěním, něco v mé mysli nechce souhlasit. Vzpomenu si na ty, kdo jdou trpělivě za svým snem, ať už prostřednictvím vzdělání nebo práce, na ženy těšící se na své dítě nebo na ty, kteří se nevzdávají v neradostných obdobích, protože věří, že bude lépe.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Neumím si představit aktivního člověka prodlévajícího jen v jakémsi bezčasí a děkujícího za každý okamžik. Možná někdo, kdo se uzavřel do kláštera, je v důchodě, završil své dílo, své vztahy, vychoval děti anebo je smrtelně nemocný. Napadají mě opět slova Umberta Eca, který setrvalý stav bez pochybností a tužeb přirovnává buď k životu idiota, nebo osoby žijící v izolaci.

Časové kontinuum minulost – přítomnost – budoucnost rozvrhuje a obohacuje rovnoměrně naše životy poznáním, prostou radostí i touhou. Tuto časovou osu nemáme v hlavě zbytečně. Přítomný okamžik, víra v budoucnost, stejně jako schopnost převyprávět svůj osobní příběh jsou pro náš duševní svět v různých chvílích různě potřebné. Jde jen o to rozlišit, kdy jim přikládáme obohacující a zdravý náboj a kdy je neumíme dostatečně vyvážit. Pak nám život protéká pod rukama.

Mějte se rádi vy sami

Tato rada, která předpokládá, že lásku si můžeme poskytnout sami, je jedna z nejtěžších a lidsky nejhůře uchopitelných. Láskou se jistě nemyslí stoprocentní závislost na druhém. Láska k sobě by měla být pevným vnitřním bodem, který nás chrání, pokud se ocitneme krátkodobě či dlouhodobě sami. I tehdy se přijímáme jak ve své fyzické podobě, tak ve svém vnitřním světě, a nevyžadujeme ihned zájem a odezvu někoho jiného. Láska k sobě v nás dřímá a je možné ji probudit v době zklamání, rozchodů a jiných vnitřních konfliktů.

Jak ale vypadá praktický život a prožívání někoho, kdo tvrdí, že si lásku poskytuje jen sám a že nikoho nepotřebuje? Kolik mají takoví lidé let, kde a jak žijí nebo žili? Mají vztah, nebo jsou sami? Mají rodinu, přátele? Pokud jsou ve vztahu, co pro ně v rámci partnerství znamená láska k sobě? Poskytuje jim harmonii bez touhy po partnerovi víra, nějaké společenství, jejich práce? Představím si i ty, kteří z různých důvodů rezignovali na vztah, užívají si své samostatnosti a definují si to jako lásku k sobě. Je to opravdu tak?

Už od narození jsme předurčeni ke kontaktu s druhou osobou. Mozek nás do budoucna vybavuje emočním chováním, které je hluboce a intenzivně zakódováno. Naše psychika počítá plně s tím, že ho v životě bude i nadále využívat.

Jednotnou definici lásky, citu, této často nepopsatelné emoční energie, nemáme. V řečtině existují pro lásku různé výrazy a také jako potřeba může pro každého z nás znamenat něco jiného. Pro někoho je to především láska milenecká, pro jiného např. pocit bezpečí, jistoty, důvěry a přijetí.

I to, co na první pohled nemusí vypadat jako zdroj naší základní potřeby, jím může skrytě být.

Bez klasického vztahu v páru si své potřeby vědomě i nevědomě nahrazujeme jinak. I přátelé tak mohou sdílet typ citového pouta, kde si poskytují důvěru a přijetí. Někdo si může „lásku“ nahrazovat dokonce i jako kouč, terapeut nebo farář v osobním kontaktu s lidmi v rámci smysluplnějšího a hlubšího vztahu. Zpěvák nebo jiný umělec přijímá vnější emoční energii v podobě obdivu a oddanosti svých fanoušků a mnich nebo jeptiška mohou vnímat lásku jako osobní kontakt s Bohem. I to, co na první pohled nemusí vypadat jako zdroj naší základní potřeby, jím může skrytě být.

Nemůžeme se na celý život uzavřít s pomyslnou „láskou k sobě“, čerpat z ní, případně ji jen rozdávat kolem a nic si nikde „nevzít“. Nejsme čistými spirituálními bytostmi, ale lidmi se svými potřebami. Naší odvěkou touhou je být v kontaktu, naplňovat potřebu blízkosti s druhými a zároveň neztratit kontakt se sebou. Kontakt se sebou pak symbolizuje láska k sobě.

Míříme k dokonalému seberozvoji a osvícení

Když už si lidé zakázali vydávat za svou metu materiální hodnoty, rozhodli se, že se stanou osvícenými. Přečtou si moudré knihy, spojí se se svým zdrojem a vystačí si sami se sebou. Zbaví se závislosti na druhých, nenechají se unášet každodenními situacemi, emocemi a traumaty. Ve výsledku budou něčím jako zenovými mistry: proplouvat životem na obláčku a ochutnávat z něj jen to, co se jim zlíbí.

Protože jde o ideální duchovní metu, je téměř jasné, že k ní většina lidí nemůže dospět. Ale proč by také měla být cílem? Lidský život je založený na tom, že ho prožíváme. Naše emoce a situace se stále mění, nikdy nedojdeme do bodu, kdy budeme mít všechno vyřešeno a nic se nás nedotkne.

Využívejte celý web.

Předplatné

Stále budeme řešit praktické věci, prožívat citové záchvěvy a někdy i osobní katastrofy. Někdy budeme mít energie více a někdy méně, někdy se budeme cítit šťastní a jindy smutní. Někdo dosáhne vysokého osobnostního rozvoje, projde proměnami a bude blíže svému osobnímu „osvícení“.

Někdo žádnou výraznou osobnostní proměnou neprojde, i když se o to bude snažit. Přizpůsobí život svým zraněním a potřebám a přežije; a i to ho bude stát hodně úsilí. Možná si zvolí vztahy a způsob života, který nebude ostatními považován za dostatečně dobrý nebo správný. Ale každý máme svou cestu, a kdybychom po ní uměli zrovna teď jít lépe, určitě bychom to hned udělali.

Nejspíš nemíříme k dokonalému seberozvoji na stupeň vítězů podle moudrých knih. Seberozvoj není cílem, ale poctivou cestou, na které děláme vše, co je v daném okamžiku v našich silách. Tím jsme na stupni vítězů každý den.

Diskuse 0