Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Robert Schumann – trpící genius

Před 200 lety se narodil hudební génius, jehož tvorbu ovlivnila bipolární duševní porucha.

Radkin Honzák

Radkin Honzák

8. 6. 2010

Robert Schumann se celý život potýkal s bipolární poruchou, v závěru i s projevy neurosyfilidy. Jeho dílo ovlivnily také sluchové halucinace, v rodinném rodokmenu najdeme řadu psychiatrických diagnóz.

Dnes vzpomínáme dvoustého výročí narození hudebního genia a jedné z nejvýznamnějších osobností romantické éry: Roberta Schumanna (8.6.1810 – 29.7.1856). Snad i největší muzikální outsideři znají jeho Snění. Pokud ne, zde je odkaz na jeho patrně nejlepší provedení.

Robert Schumann spatřil světlo světa v saském Zwickau jako poslední dítě úspěšného knihkupce. Odmalička byl veden k hudbě a literatuře, velmi záhy komponoval, ve škole exceloval a začal také psát poezii. Bohužel rodinné i osobní tragedie se objevily v jeho životě velmi brzy. Když mu bylo šestnáct let, spáchala jeho nejstarší sestra sebevraždu. Zemřel mu otec. Matka, která byla vždy emočně labilní, se zhroutila.

Z rozhodnutí poručníka se Robert po maturitě zapsal na právnickou fakultu. Ta mu ale vůbec nevyhovovala a více než studiu se věnoval hudbě a především bujarému životu s pitkami a řadou milostných dobrodružství, která končila syfilitickou nákazou. Rtuťové přípravky použité k léčení patrně způsobily poruchy hybnosti prstů pravé ruky. Přesto se nevzdával představy o kariéře pianisty.

Práva opustil ve dvaceti letech a nastěhoval se do domu slavného učitele hudby Fredericha Wiecka, kde od prvního okamžiku pojal náklonnost k jeho dceři Kláře. Po smrti bratra a jeho ženy r. 1833 propadl těžké depresi a pokusil se o sebevraždu. Po odeznění deprese pokračovalo jeho sbližování s Klárou, s níž se oženil v roce 1840 až na základě soudního rozhodnutí proti vůli jejího otce. Současně tento rok přináší doslova explozi jeho tvůrčí aktivity.

Od 33 let však nastupuje stále hlubší deprese, jež narušuje jak jeho pracovní aktivity, tak tvůrčí schopnosti. Zlepšení nastává až v roce 1846, nicméně v Druhé symfonii, zkomponované toho roku, je zápas s depresí ještě patrný. Další gejzír tvorby vytryskl po třech letech, kdy se během dvanácti měsíců zrodilo celkem 27 skladeb. Pak sice tvůrčí aktivita neustává, Schumannovy nálady však výrazně kolísají.

V únoru 1854 nastává krize se sluchovými halucinacemi, stavy zmatenosti a psychotickou dekompenzací končící sebevražedným pokusem skokem do Rýna. Schumannův život zachránili rybáři, jeho zdraví už ale bylo nadobro podlomeno. Poslední dva roky chátral v psychiatrickém sanatoriu, kde v roce 1856 také zemřel.

Posouzení Schumannova díla je na hudební kritice, která dnes nachází stále více pozitivních hodnot i v jeho pozdních skladbách, považovaných dříve za méně kvalitní a poznamenané kulminující duševní poruchou. A na tu se chci zaměřit v dalších odstavcích.

Přestože je obtížné vyjadřovat se ke klinickým projevům ex post, navíc jsou-li popisovány způsobem, který se poněkud liší od dnešního, je možné říci, že většina psychiatrů se shoduje na diagnóze bipolární poruchy během celého skladatelova života a projevů neurosyfilidy v jeho závěru (sluchové halucinace, stavy zmatenosti).

Úvahy o možné hypertenzní krizi v souvislosti s druhým sebevražedným pokusem jsou zcela hypotetické. Poněkud vážněji je však třeba se zabývat diferenciální diagnostickou rozvahou o koincidenci psychózy schizofrenního okruhu.

Pro bipolární poruchu svědčí markantní výkyvy v aktivitě s vrcholy produkce v obdobích hypománie a jejím útlumem, doprovázeným jasně patrnými změnami nálady a v nejtěžších obdobích také dvěma sebevražednými pokusy během depresivních epizod. Po odeznění depresí nebyla nijak narušena skladatelova osobnost, ani jeho kreativita. Počet skladeb zkomponovaných v létech 1829 – 1853  je zachycen na prvním grafu.

Také Schumannovy reakce na psychosociální stres a zejména na ztráty blízkých osob (rozvoj epizody těžké deprese) jsou typické pro toto onemocnění, stejně jako hereditární vlivy. Závěrečná diagnóza v sanatoriu v Enrichen zněla: psychotická melancholie, což lze přeložit do dnešní terminologie jako „těžká depresivní epizoda s bludy“.

Podezření na schizofrenii staví na útržkovitých zprávách o bludné představě otravy (stejně dobře však mohlo jít o depresivní blud), na psychopatologii objevivší se na sklonku života (bludné představy, sluchové halucinace) a na hereditární zátěži prokázané v antecendenci. Zajímavé zjištění přináší letošní dubnové číslo British Journal of Psychiatry v článku Kathariny Domschke (viz pravděpodobný rodokmen).

Využívejte celý web.

Předplatné

Otec Roberta Schumanna dle dobových svědectví trpěl záchvaty melancholie bez zjevné příčiny a byl též charakterizován jako „senzitivní až na hranici šílenství“. Jeho pokrevní bratranec spáchal sebevraždu v 41 letech a trpěl patrně afektivní poruchou. Tato část rodokmenu tedy zahrnuje trajektorii afektivní poruchy.

Na druhé straně v rodině existuje trajektorie schizofrenní: Schumannova sestra Emilie, která suicidovala ve svých 37 letech by podle klinických projevů byla diagnostikována nejspíš jako schizofrenčka, stejně jako jeho syn Ludwig, který onemocněl ve 28 letech a byl hospitalizován s diagnózou schizofrenie až do své smrti v 53 letech. Tyto skutečnosti by vedly spíše k úvaze o schizoafektivní poruše.

Pro mne, jako pro člověka (i psychiatr je nakonec člověk), zůstává Schumannova hudba zdrojem hlubokých prožitků, bez ohledu na to, zda ji autor komponoval nebo „přepisoval ze sluchových halucinací“. Můj obdiv patří jemu a v nemenší míře jeho ženě, jejíž láskyplná péče pomáhala zmírnit jeho utrpení.

Diskuse 0