Ještě nedávno mohla být představa online terapií kontroverzní, během pandemie však tato forma pomoci zažila velký rozmach. Se změnou pohledu na využívání technologií v terapeutické práci vyvstává otázka, kdy technika nahradí terapeuta úplně.
Americký projekt Will Robots Take My Job? se zaměřuje na pracovní pozice, které jsou v nejbližších letech ohrožené automatizací. Psychologická ani psychoterapeutická profese se v tomto projektu neukázala být riziková. Přesto je do oblasti duševního zdraví zahrnut takzvaný chatující robot, zkráceně chatbot, jenž zastupuje člověka při vedení dialogu a napodobuje lidské chování.
Chatbot má oproti člověku výhodu v množství informací, které si zapamatuje. Dokáže tak zasazovat slova klienta do širšího rámce, jelikož se v paměti může dostat i tam, kam terapeut z masa a kostí již nedosáhne. Nepodléhá ztrátě pozornosti, na rozdíl od člověka se dokáže v jeden okamžik věnovat velkému množství lidí a je dostupný v jakoukoliv denní dobu.
Současně se tak péče může dostat k lidem, kteří na běžnou psychoterapii nemají prostředky, žijí v odlehlejším regionu nebo je od návštěvy odborníka odrazuje obava ze stigmatizace. Někteří klienti se dokonce mohou v terapeutickém dialogu otevřít více, než když je rozhovor veden reálnou osobou.
Chatboti již dnes nacházejí své uplatnění v praxi. Vznikají psychoterapeutické aplikace, které jsou dostupné široké populaci. Mohou zvyšovat well‑being, redukovat stres či pomáhat při léčbě deprese a úzkosti. Vznikají také aplikace pro boj se závislostmi – umělá inteligence v podobě virtuálního kouče nabízí například kuřákům podporu při odvykání.
Povídání s robotem
Podoba interakce se může lišit podle jednotlivých aplikací. Obecně lze říci, že lidé s chatbotem komunikují prostřednictvím textových či hlasových zpráv a na základě poskytnutých informací od něj získají podporu či doporučení. Některé aplikace zaměřené na duševní zdraví jsou již dostupné v češtině, nicméně větší využití najdou spíše anglicky mluvící uživatelé.
Cílovou skupinou mohou být do budoucna děti s autismem – chatbot by jim prostřednictvím robota, s nímž snáze rozvinou konverzaci, například pomáhal zdokonalovat sociální dovednosti. Nicméně tento způsob využití chatbota je pouze testován a stále se vyvíjí, prozatím tedy není k dispozici pro terapeutickou práci.
Své využití může umělá inteligence najít také v psychodiagnostice, například jako screeningový nástroj pro depresi, demenci či posttraumatickou stresovou poruchu. Při dosavadním testování aplikace pro diagnostiku symptomů duševních poruch se však ukázalo, že je funkční pouze v rukou psychoterapeutů. Její použití tak zatím není přístupné laikům, tedy klientům.
Pochybnosti a nedostatky
O psychoterapii často mluvíme jako o umění. Aby člověk toto umění dobře ovládal, musí se umět naladit na druhého, použít vhodná slova ve správný okamžik nebo naopak mlčet v situacích, které ticho vyžadují. I přes zmíněné výhody chatbota drží člověk jednu vysokou kartu, kterou doposud nebylo možné nahradit, a tou jsou autentické empatické reakce.
Chatbot je již naprogramován tak, aby dokázal detekovat i to, co je klientem nevyřčené. Dokáže rozpoznat vzorce ve frázování, rychlosti psaní, délce vět, gramatice a jiných aspektech, u nichž předpokládá souvislost s určitými emocionálními stavy. Avšak v oblasti detekování emocí a pocitů chatbot stále zaostává a nedaří se mu tyto lidské projevy rozpoznat tak jako lidem.
Pak také vyvstává otázka, kam by se poděli klienti, kteří terapeutické sezení vyhledávají jako příležitost autentického lidského setkání a útěku od virtuální reality. Pochybnosti se objevují také v kontextu ochrany osobních údajů, aby nebyly prodány třetím stranám – k těmto případům již došlo. Současně také nemáme prostředky, jak služby poskytované umělou inteligencí kontrolovat či zamezit u klienta vytvoření závislosti na chatbotovi.
Podpořit, či nikoliv?
Ve vzduchu tak visí otázka, zda přínosy „roboterapie“ převažují zmíněná rizika natolik, že bychom měli rozvoj umělé inteligence v psychoterapii podpořit. Jednoznačnou odpověď nenacházíme. S ohledem na vliv chatbotů se umělé inteligenci v tomto oboru zřejmě nevyhneme. Záleží však na tom, jakým způsobem virtuální pomoc využijeme.
Chatboti by mohli mít potenciál při práci s pacienty se schizofrenií, fobickou poruchou, stresem, poruchami příjmu potravy nebo obsedantně kompulzivní poruchou. Pro pacienty s těmito poruchami není dostatek psychoterapeutů a chatbot by mohl sloužit jako zástupné řešení. Je však otázkou, do jaké míry by pomoc byla kvalitní.
Další možností je ustoupit z představy robotického terapeuta a věnovat se vývoji robotického klienta, který by pomáhal v zácviku frekventantům terapeutického výcviku či začínajícím terapeutům. Umělá inteligence by v ideálním případě měla být doplňujícím nástrojem, nikoliv výmluvou pro omezení kvalitní péče lidskými terapeuty.
Jako nezbytné se jeví, aby aplikace a roboti prokázali, jakým způsobem vyhodnocují rizika a jak s nimi následně pracují. Důležitý bude také výzkum vlivu umělé inteligence na terapeutický vztah, klientovy mezilidské vztahy, jeho sebepojetí či vlastní identitu.
